„Odkládat to nemá cenu“ - při povodních pomáhali i dobrovolníci

Dobrovolníci před domem Renatiných rodičů, foto: www.adra.cz

Novojičínsko, Hranicko, Jesenicko, Dečínsko, Jižní Čechy...to jsou oblasti, které letos v létě zasáhly povodně. Do postižených oblastí posílali lidé finanční i materiální pomoc, někteří se ale rozhodli pomoci svými vlastními silami a vyrazili odklízet škody, které povodeň napáchala. Někteří prostřednictvím organizací, někteří na vlastní pěst. V rubrice O čem se mluví jsem se zajímala právě o práci a zážitky některých dobrovolníků, kteří v zaplavených regionech pomáhali.

"Bylo ráno, asi 8 hodin, pršelo...Ten potok, okolo kterého se tem přijíždí, tak byl ještě hodně prudkej a všude bylo bláto tam v tý vesnici, takový to tam bylo hrozně neutěšený. To bylo takový hrozně zvláštní, ten první tejden tam v tý vesnici nebyly žádný děti, což člověk zaregistroval velmi rychle, ani starý lidi tam nebyli, ani zvířata tam nebyly...", líčí svůj příjezd na Jesenicko den po povodni Michaela Patloka, která při červnových záplavách působila jako koordinátorka humanitární pomoci v oblasti. Povoláním realitní makléřka vyrazila přes humanitární organizaci ADRA z Prahy na Jesenicko jako dobrovolnice. Jet pomáhat lidem, které postihly katastrofální povodně, ji napadlo hned poté, co uviděla v televizi spoty ze zaplaveného Novojičínska. V čem její práce spočívala?

"Spočívalo to v tom, že jsem především organizovala a vyhledávala práci pro ty lidi, kteří tam přijeli jako dobrovolníci pracovat. Zároveň jsme vlastně přijímali i tu humanitární pomoc, která jezdila, komunikovali jsme s lidma, kteří nabízeli nějaké dary. Pak jsme se tam věnovali lidem hodně individuálně třeba s tou psychosociální pomocí. Bylo toho hodně."

Dobrovolníci před domem Renatiných rodičů, foto: www.adra.cz
Když se Michaela Patloka vrátila do Prahy, přijela s ní na nějaký čas také sedmnáctiletá Renata, dívka ze zaplavené vesnice Buková. Její rodina, jak říká Renata, přišla o všechno. Jak reagovala na nabídku odjet na pár dní pryč?

"Já jsem nejdřív nechtěla, protože jsem nechtěla mamku a taťku tam nechat samotný. Ale ono už tam není, s čím bych mohla pomoct. Takže jsem to uvítala, že pojedu do Prahy.

My jsme tam bydleli jenom rok a jak jsme se tam nadřeli na tom baráku, to bylo strašný. Vlastně mi chybí všechno, chybí mi ten dům.....já nevím jak to popsat. Žijeme tak ze dne na den."

Co je tam ještě třeba udělat?

"Jsou tam zdevastované cesty, pole, nezůstalo tam nic na svém místě...ještě tam bude hodně práce."

S dobrovolníky přišla Renata s rodinou do kontaktu už pár dní po povodni. Jak jim pomáhali?

"Všecko, všecko, co se našlo, kdo jim co řekl, tak to udělali. Vynášeli věci, oklepávali omítky, které byly zničené, všechno dělali, bahno odklízeli, srovnávali zahrady...Co se našlo, to udělali."

Vojtěch Hasalík a Lumír Nykl, foto: autorka
Přesuneme se teď na Novojičínsko, právě tam a na Hranicku udeřila povodeň poprvé - v noci z 24. na 25. června. Pocházím z Hostašovic, vesnice asi 10 kilometrů vzdálené od Nového Jičína a ležící v těsné blízkosti Hodslavic a Bludovic, kudy se povodeň prohnala s nebývalou silou. Když mi ve středu večer z domova přišla první zpráva, o tom, že je u nás povodeň, nevěnovala jsem jí vzhledem k velikosti místních potoků velkou pozornost. Teprve druhý den ráno bylo jasné, že Hostašovice mohou mluvit o štěstí. Povodeň se jim až na vodu ve sklepech vyhnula. Zato obrázky katastrofy ze sousedních i vzdálenějších obcí obletěly celou republiku. Nový Jičín, Bludovice, Jeseník nad Odrou, Kunín...Také na Novojičínsku pomáhala armáda, hasiči i dobrovolníci. Kromě těch, kteří přijeli do oblasti z jiných regionů, se do práce samozřejmě pustili i místní. Do odklízení následků povodní v okolních vesnicích se zapojil také můj osmnáctiletý bratr Lumír Nykl (LN) se stejně starým kamarádem Vojtěchem Hasalíkem. Protože to pro ně byla první zkušenost s povodněmi, zeptala jsem se na jejich zážitky a dojmy. Kdy se rozhodli jít lidem postiženým velkou vodou pomoci, vysvětluje Vojtěch Hasalík.

"Prakticky hned den potom, jsme šli a nečekali jsme. Ono je pár známých, kteří byli vlastně ohroženo bezprostředně a chtěli jsme poskytnout pomoc co nejdřív, protože odkládat to nemá cenu. Takže hned den potom jsme se rozhodli jít do Hodslavic, do jedné těch nejpostiženějších obcí."

Bludovice po letošní povodni, foto: ADRA
Jak lidé reagovali, když jste tam přišli?

LN: „My jsme potom jeli v podstatě do těch oblastí, tam, kde jsme nikoho neznali, protože v Hodslavicích tam ti lidi měli už dost pomoci taky od různých dobrovolníků. V těch Bludovicích nebo Životicích jsme byli dost naslepo a ptali jsme se přímo dům od domu, jestli potřebujou pomoct nebo tak."

A co ti lidé říkali?

LN: "Většinou řekli, že to už jsou jenom práce pro baby, že to už je jenom takové uklízení, ale v tom jednom domě v Bludovicích nás pozvali jakože v podstatě vděčně dál."

Co jste tam dělali?

LN: "Tak kromě těch nejmenších úklidových prací, jako různé odnášení sem tam toho, co ta voda vyplavila, tak v těch Bludovicích byla nejhorší práce sbíjení stěny, té mokré omítky, protože ta voda byla v celém tom prvním patře."

Dělal jsi něco takového už někdy předtím?

LN: "Ne, nikdy, asi bych se k tomu vlastním přičiněním ani nedostal, takže mě to tak obohatilo."

Měli jste s sebou nějaké ochranné pomůcky? Nebo jste šli jen v oblíbených maskáčových oděvech?

VH: "Šli jsme v oblíbených maskáčových oděvech, ale samozřejmě měli jsme pracovní rukavice a snažili jsme se vyhýbat těm nejvíce zasaženým místům jako jsou různé bazény, kde by se mohla zdržovat nějaká nákaza a snažili jsme se pracovat čistě a v uvozovkách v rukavičkách."

LN: "I když to někdy nešlo, protože tam třeba na jedné zahradě pod nánosem dřeva byl mrtvý kapr apod."

Setkali jste se s něčím, co vás hodně zaskočilo, hodně zasáhlo?

LN: "No tak kromě kapra i to, že ti lidi ztratili pojem o čase, nevěděli, jestli je sobota nebo neděle, protože pracovali v jednom kuse na tom odklízení."