Otto Placht objevil přes ayahuascové rituály svět magie
Malíř Otto Placht žil mnoho let v amazonském pralese. Stal se členem indiánského kmene a založil tam rodinu. Na obrazy amazonské džungle používá i přírodní barvy, které si sám vyráběl z rostlin. Jeho obrazy teď můžete vidět na výstavě v Českém Krumlově i na České zemědělské univerzitě v Praze. Domluví se jazykem indiánského kmene?
„Neumím úplně mluvit jejich řečí. Mezi indiány jsem přijel v době, kdy jsem neuměl ani slovo španělsky. Proto jsem se nejdřív musel naučit španělsky, abych se vůbec v tom prostředí domluvil, ale samozřejmě jsem něco z jejich řeči pochytil. Například „háko ňantan“ je dobrý den, „háko ňomi“ je dobrou noc“.
Jak jste se dostal k malování pralesa a k životu s indiány?
„Byla to shoda okolností. V roce 1992 jsem vystavoval v Miami, kde jsem se setkal s obrázky peruánského šamana Pabla Amaringa. Zajímalo mě, co za těmi vizionářskými a vlastně i naivistickými obrazy je. Tak jsem se vypravil do Peru, kam jsem plánoval cestu i před tím. Nicméně jsem neplánoval cestu do peruánské Amazonie, spíše jsem chtěl jet po památkách z říše Inků, což jsem dva měsíce praktikoval. Pak jsem odjel do Pucallpy, což je takové dřevařské město v džungli u řeky Ucayali. A tam mě to poprvé chytlo“.
Proč jste se rozhodl zůstat?
„Amazonie má určitou magickou moc. Jezdil jsem po těch horách a byl jsem fascinovaný přírodou, Andami, Inky, ale já jsem hledal něco, kde je pořád živá tradiční kultura. Na horách jsem cítil, že tradiční kultura byla španělským vlivem systematicky vykořeněná. Ona tam samozřejmě pořád je, ale je to mix křesťanství a indiánských tradic. Já jsem odjel do pralesa, abych se setkal s lidmi, kteří tím nejsou zasaženi. Měl jsem veliké plány. Pak jsem se ve městě Pucallpa setkal s Pablem Amaringem a odjel jsem mezi indiány do blízké vesnice kmene Shipibo. Tak jsem vstřebal jak duchovní, tak reálnou kulturu současné Amazonie. Pablo Amaringo pro mě byl příkladem člověka, který nahlédl do astrálního světa amazonského pralesa. Kultura Shipibů byla tím pravým amazonským přírodním životem. Pro mě to znamenalo stát se součástí amazonské přírody“.
Zúčastnil jste se nějakých rituálů?
„Byl jsem zvědavý na ayahuascové rituály. A s těmi jsem prožil několik let poměrně dost intenzivně, jak s indiány kmene Shipibo, tak s mestici. (Ayahuasca v překladu znamená liána smrti. Vývar z liány používají amazonští indiáni jako léčebnou halucinogenní drogu). Každý rituál má svoji vlastní magii, své vlastní kouzlo. Chtěl jsem poznat co nejvíc těch přístupů, co nejvíc těch světů, co nejvíc způsobů léčení. Většinou ty rituály vypadaly jako psychiatrické laboratoře. Šlo skutečně o léčení, nešlo o nějakou turistickou atrakci, jako dnes. Já se těch rituálů zúčastnil v době, kdy jsem tam byl jediný běloch, a vlastně mě ani nevnímali, že jsem tam. Bylo to spíše ve stylu, tak dobře, když se chceš zúčastnit, tak se zúčastni, my tady máme svoji práci. Když jsem na to koukal, měl jsem pocit, že se dostávám k rodinným kořenům. Pocházím z lékařské rodiny, i když vědecké. Moje matka na mě měla silný vliv a umožnila mi cestování, potom se starala o mé děti, které jsem si odtud přivezl. Bylo to určité období mého života, ve kterém jsem vhlédl do ayahuascového světa a celé této kultury, která byla pro mě tou nejbizardnější realitou, která daleko přesahovala moje představy. Já jsem jako dítě byl dítě vnitřního světa a bujných představ. Tu kulturu jsem se pokusil vstřebat bez jakýchkoliv předsudků“.
Jak dlouho jste tam zůstal?
„Několik let. Ve vesnici jsem bydlel přes dva roky, aniž bych se vzdálil někam daleko. Musel jsem s nimi sdílet jejich život, což je zábavné do určité míry, ale pak to začne být stereotypní a trochu nuda. Člověk si říká, že má ještě jiné ambice, než si jen nosit vodu na rameni a vařit si rybu. Spíše šlo o to, že se mi tam narodily dvě děti a já jsem se rozhodl, že jim chci dát taky jiný rozměr reality, než jenom ten indiánský“.
Jak děti vnímají ty dvě kultury?
„Už jsou velké a přizpůsobily se českému prostředí. Jsou to svým způsobem magické bytosti. Pocházejí z Amazonie a nesou v sobě určitou jinakost, která je tady zřetelnější. Tam by byly tuctoví. Tady jsou jiní, a když přijedou zpátky tam, tak budou jiní tím, že žily tady. Dostaly se k hledání identity a teď jsou víc Češi. Umí víc česky než španělsky, víc je přitahuje pokročilejší civilizace, než ta doba kamenná. Ale je to svým způsobem pro ně dar, že jsem je tam do určité míry držel a mohou v budoucnu najít svůj životní smysl ve spojení těchto dvou úplně opačných světů“.
Kdy jste namaloval první obraz džungle?
„Někdy v roce 1993. Začínal jsem portréty lidí. Já jsem vystudoval figurální malbu, takže mě zajímaly výrazy těch lidí a tam je to antropologické divadlo, muzeum všech různých ras. Tam se ti lidé míchají hodně, kolonisti, co přichází, jsou tam ti nejprimitivnější lidé i velice kultivovaní. Je to hodně zajímavé pozorovat, ale po určité době jsem si řekl, že jsem v Amazonii a budu se snažit věnovat studiu rostlin. Tak jsem začal malovat rostliny, ty se ničím netrápí. Tedy trápí se tím, že je vykácejí, že je zničí ta civilizace. Ale obrazy lidí v sobě nesou nějaké poselství, nějaké sdělení, a je to příliš emocionální. Mám v životě období, kdy se mi lidé v obrazech objeví, ale zase zmizí a dostává se to do přírodního uklidňujícího světa“.
Vystavoval jste i v Českém Krumlově, jak vypadá výstava tam?
„Přivezli jsme kontejner obrazů, keramiku Shipibů a všechny možné objekty. Výstava je koncipovaná jako výstava obrazů Otty Plachta, obrazů Dimase Paredese a jejich inspirační zdroje. A ty inspirační zdroje tam vystavujeme. Jsou tam indiánské textilie, vydlabané kánoe, pádla, masky, snažili jsme se to organicky propojit s obrazy“.
Na obrazech je úžasné množství linek, jsou barevné.
„Já kreslím automaticky. Kresbu mám hodně zažitou, zachycuji v ní bohatost tvarovost džungle a tu barvu tam dodávám zpětně, protože barva nese emoci. A džungle nemá lidské emoce. Mohu se na ni dívat přes své emoce a ty z ní dělají buď ráj, nebo peklo“.
Co jste tam zažil? Peklo nebo ráj? Zažil jste nějaké nebezpečné situace?
„Nebezpečných situací se tam vyskytuje hodně, ale že bych bojoval s nějakými divokými zvířaty, to ne. Nebezpečné je to z hlediska nemocí. Člověk může onemocnět a já jsem onemocněl několikrát. Ty nemoci jsou hodně agresivní, a když je člověk uprostřed toho lesa, tak má pocit, že tam na to dojede“.
Na vaši výstavu přijeli přátelé z Amazonie. Jak často tam zajíždíte?
„Jezdím tam docela často, každý rok. Snažím se tam jezdit na zimu. Je to drahé a musím na to vydělat prodejem obrazů, a mám hodně dětí, které musím živit“.
Jaký máte pocit, když se tam vracíte?
„Mám pocit, že jedu domů do určité míry. Jednak se mi tam narodily děti, postavil jsem si tam dům. Mám pocit, že tam je to místo, kde bych měl žít a pracovat. Ale tam se bohužel nedá žít z prodeje obrazů, a já jsem malíř. Proto musím většinu roku strávit tam, kde se dají ty obrazy zpeněžit“.
Dům stále stojí?
„Dům už je dávno rozebraný, ale zase jsem si postavil jiný. Už jsem postavil asi pátý. To byla jenom chýše z palmových listů. Naposledy už jsem udělal dům, který vypadá trošičku komfortněji, už má na podlaze kachlíky a je z cihel. Ale jinak jsem stavěl chýše, to mě nejvíc bavilo, protože to bylo přírodní“.
