Potlesk pro Klause

r_2100x1400_radio_praha.png

Vlna kritiky se snesla na hlavu šéfa sněmovny Václava Klause za jeho vystoupení minulou středu před poslanci Evropského parlamentu. Bouřlivá výměna názorů poznamenala i páteční jednání poslanců. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, vypeskovat si tentokrát zasluhují spíše Klausovi kritici.

Čím vlastně Klaus tak rozhořčil své kritiky, prezidentem Havlem počínaje, čtyřkoalicí a částí sociální demokracie konče? Zopakoval prostě před poslanci Evropského parlamentu své známé výhrady proti nejasné unifikaci kontinentu, proti centralizaci a nadvládě byrokratů v Bruselu, proti vytváření superstátu se socialistickými sklony. Nic víc, nic míň. Řekl nahlas jen to, co říkají mnozí jiní jen šeptem, a o čem se v samotné unii vede už léta ostrá diskuse. Na to má plné právo. Nebo snad Klausovi kritici vyznávají staré římské úsloví Quod licet Jovi, non licet bovi? Jsou jedni kritizovatelní a druzí nedotknutelní? Když loni pronesl český ústavní činitel, ministr zahraničí Jan Kavan, v Bruselu na rozdíl od Klause silně profederalistický projev o budoucnosti Evropské unie, nikdo ho za to nekritizoval, ačkoliv nehovořil jménem celé české politické scény ani náhodou. Dostal snad od české politické scény mandát prezident Václav Havel, když nastiňoval před poslanci Evropského parlamentu svou vizi budoucí podoby Evropy? A kdo dal prezidentu Havlovi mandát zpochybňovat v rozhovoru s rakouským prezidentem Klestilem tzv. Benešovy dekrety a tím i oficiální linii České republiky?

Václav Klaus během páteční bouřlivé debaty ve sněmovně mimo jiné zdůraznil, že odmítá servilní přitakávání mocným, jak to bylo velmi dlouhou tradicí této země. A šéf sněmovny nakonec sklidil velký potlesk nejen z řad poslanců vlastní strany, ale také od mnoha poslanců sociální demokracie. Dokonce i předseda sociálních demokratů Vladimír Špidla, který ještě den před tím tvrdil, že Klaus udělal v Bruselu hrubou chybu, v pátek prohlásil, že nepochybuje o tom, že Václav Klaus to s českými národními zájmy myslí dobře. Ke Klausovi mohou mít bezesporu mnozí oprávněné výhrady. Na druhé straně mu stejně tak mnozí musí přiznat, že jeho postoj k jednáním s unií, k diskusi o dopadech členství či dokonce o budoucnosti evropského společenství rozhodně nezavání alibistickou malostí, připomínající časy, kdy Československo bylo poslušným satelitem Moskvy. Předsedovi Poslanecké sněmovny a ODS je proti mysli fangličkářství některých českých politiků s hvězdičkami unie na klopách, jejich prázdné brebentění o unii, které dává tušit, že o ní vlastně vůbec nic nevědí. Vyslovuje-li Klaus pochybnosti o další federalizaci Evropy, vyjadřuje tím obavu z degradace role národních parlamentů, což ovšem neznamená, že hovoří proti evropské integraci jako takové. Říká pouze, že existují i jiné představy o této integraci. Takové, v níž i menší státy budou moci prosazovat adekvátně své zájmy.

Klause v této souvislosti nelze podezírat z předvolební rétoriky. Jeho postoj je léta naprosto konsistentní. O jeho představách stejně jako o představách jiných je přirozeně možné a potřebné diskutovat. Někteří kritici Václava Klause ale místo toho raději před mocnými v cizině na svou zemi plivají, což názorně předvedli před dvěma roky, když žalovali v Bruselu na českou vládu, že údajně neplní požadavky Evropské unie.