Pozor na poletující osy!
V hodinách češtiny jsme se vedle toho, jaké i/y napsat ve slovech jako babyka či pýřavka, pod kterými si možná ani nic nepředstavíme, naučili také rozlišovat, jaké jazykové prostředky jsou spisovné a nespisovné. Tedy to, že bychom neměli říkat „na filozofický fakultě jsem studovala vosum let“, když se např. ucházím o práci.
Co si můžu dovolit mezi přáteli, působí při oficiálním jednání nepatřičně. Podobně nepatřičně ale působí, když někdo začne dodržovat spisovné koncovky v běžné každodenní komunikaci. V běžném hovoru totiž plynule přecházíme ze spisovné češtiny do nespisovné a naopak, „přepínáme“ mezi nimi, aniž bychom si toho byli vědomi. Rozdíl mezi „knižností“ spisovné češtiny a „lidovostí“ nespisovné češtiny se stírá jen pomalu, ale přece. Televizní moderátoři se snaží porušit „zatuchlost“ spisovné češtiny nespisovnými prvky, aby si získali sympatie diváků a navodili důvěrnější atmosféru. Časopisy a noviny zase loví v jazykových prostředcích nespisovné češtiny, a vznikají tak úderné a nesourodé titulky jako „Být ženská je fakt těžký“.
Obě češtiny se tedy sbližují. Z neutrální vrstvy spisovné češtiny zmizely infinitivy na -ti, které během půlstoletí získaly příznak knižnosti. Na druhé straně se do spisovné češtiny dostávají tvary dříve hodnocené jako nespisovné, dnes už hovorové – např. bez třech, bez čtyřech. Do hovorové vrstvy spisovné češtiny už byly také „povýšeny“ slovesné tvary oni musí, chybí, vypráví (místo musejí, chybějí, vyprávějí). Na knižnosti získává tvar mohu, který v běžné komunikaci nahradil tvar můžu. Ten se v současnosti sebevědomě prosazuje i v psaných projevech. Tam se stále častěji uplatňují i tvary jmenuju, děkuju, uvažuju, protože tvary jmenuji, děkuji, uvažuji působí už i „na papíře“ příliš spisovně. Tvary jmenujou, děkujou, uvažujou se naproti tomu psaní vzpírají. Tomu, abychom je hodnotili jako spisovné, zřejmě brání spojení hlásek -jou, které má příznak expresivnosti. A spisovná čeština si přece zachovává patřičný odstup, až jistou „koženost“, a s ní spojenou prestižnost, nadřazenost.
Proto si možná někteří mluvčí zakládají na jejím užívání. Jejich snaha mluvit výhradně spisovně se někdy může obrátit proti nim. Čeština si na ně připravila malé léčky, do kterých je tak snadné spadnout. Pominu-li přehnaná olská oka či poletující osy, není zas až tak vzácné uvidět napsaný tvar by jste nebo zaslechnout hyperkorektní dvěmi, oběmi. Přílišná snaha i v jazyce někdy škodí.
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
