Praha v choulostivé pozici

Improvizovaný památník u Shanksville, 9.září 2002, Pensylvánie, Foto:ČTK

Do případného útoku na Irák po boku Spojených států se evropským politikům vůbec nechce. Rezervovaný postoj zaujímají většinou i české politické špičky. Jak uvádí Zdeněk Vališ, Praha je v dosti choulostivé pozici a bude muset zřejmě lavírovat mezi solidaritou transatlantickou a evropskou.

Improvizovaný památník u Shanksville,  9.září 2002,  Pensylvánie,  Foto:ČTK
V předvečer prvního výročí nejperverznějšího teroristického útoku v historii je zřejmé, že doba bezvýhradné solidarity se Spojenými státy je minulostí. Změna v evropském postoji je tak prudká, že třeba Francis Fukuyama začal chmurně předpovídat konec Západu. Známý politolog asi přehání. Evropanům, jako už tolikrát, pouze otrnulo. Potvrdili se tak prognózy pesimistů, kteří už loni připomínali, že jen co usedne v New Yorku prach, začnou evropští spojenci v NATO opět sledovat výlučně vlastní zájmy.

Navíc povodně ve střední Evropě možná mnohé přesvědčily, že do bot jim může zase téct jen v důsledku přírodní pohromy. Ve světle současného odmítavého postoje drtivé většiny západoevropských politiků k výzvě Washingtonu bránit hodnoty euroamerické civilizace dřív než bude pozdě, proto nebuďme k českým politikům tak příkří.

Jejich choulostivou pozici snad nejvýstižněji charakterizoval vicepremiér Petr Mareš z Unie svobody. Česko by se, podle něj, mělo zachovat jako loajální člen NATO, významný ale bude pro naše rozhodování postoj ostatních spojenců. Méně eufemisticky řečeno: z bezpečnostních důvodů musí Praha vždy držet při Americe, na druhé straně Evropská unie je a vždy bude klíčovým partnerem českého hospodářství. Je to prostě dilema.

Praha nikdy například nebyla nadšena koncepcí samostatné evropské bezpečnostní politiky a vytváření evropských ozbrojených sil. České stanovisko - ale třeba i polské - vychází naopak z nutnosti zachovat a posilovat transatlantické vazby. To znamená, že základem evropské bezpečnosti musí zůstat Severoatlantická aliance v čele se Spojenými státy, s jedinou vojensky akceschopnou mocností. Ve vztahu k Washingtonu je tudíž žádoucí vysoká vstřícnost.

Jakkoli mohou podobné formulace vyvolávat až příliš nepříjemné asociace, je takový postup v českém národním zájmu. Vojenská akceschopnost Evropské unie je ostatně momentálně nulová a je otázkou, zda tomu někdy bude jinak. Redukovat bezpečnost státu jen na alianční závazek - potažmo na vysokou míru solidarity s USA - je ovšem nesmysl. V dlouhodobějším pohledu platí, že bezpečnost je zároveň definována ekonomicky. Není tedy v národním zájmu ani jakkoli komplikovat vztahy s Evropskou unií. Představa o jakýchsi privilegovaných ekonomických vztazích Česka se Spojenými státy je sice lákavá, ale svou naivitou vyvolává spíše shovívavý úsměv.

Je zřejmé, že pro českou zahraniční politiku není a nebude vůbec jednoduché sladit priority národních zájmů, být zároveň solidární s Amerikou i s Evropou. Všichni čeští politici by samozřejmě s úlevou přivítali, kdyby Saddáma Husajna nejprve odsoudila OSN. Očekávat to od této instituce je ale stejné, jako žádat po impotentovi, aby už konečně zplodil potomka.