Praha v choulostivé pozici
Do případného útoku na Irák po boku Spojených států se evropským politikům vůbec nechce. Rezervovaný postoj zaujímají většinou i české politické špičky. Jak uvádí Zdeněk Vališ, Praha je v dosti choulostivé pozici a bude muset zřejmě lavírovat mezi solidaritou transatlantickou a evropskou.
Navíc povodně ve střední Evropě možná mnohé přesvědčily, že do bot jim může zase téct jen v důsledku přírodní pohromy. Ve světle současného odmítavého postoje drtivé většiny západoevropských politiků k výzvě Washingtonu bránit hodnoty euroamerické civilizace dřív než bude pozdě, proto nebuďme k českým politikům tak příkří.
Jejich choulostivou pozici snad nejvýstižněji charakterizoval vicepremiér Petr Mareš z Unie svobody. Česko by se, podle něj, mělo zachovat jako loajální člen NATO, významný ale bude pro naše rozhodování postoj ostatních spojenců. Méně eufemisticky řečeno: z bezpečnostních důvodů musí Praha vždy držet při Americe, na druhé straně Evropská unie je a vždy bude klíčovým partnerem českého hospodářství. Je to prostě dilema.
Praha nikdy například nebyla nadšena koncepcí samostatné evropské bezpečnostní politiky a vytváření evropských ozbrojených sil. České stanovisko - ale třeba i polské - vychází naopak z nutnosti zachovat a posilovat transatlantické vazby. To znamená, že základem evropské bezpečnosti musí zůstat Severoatlantická aliance v čele se Spojenými státy, s jedinou vojensky akceschopnou mocností. Ve vztahu k Washingtonu je tudíž žádoucí vysoká vstřícnost.
Jakkoli mohou podobné formulace vyvolávat až příliš nepříjemné asociace, je takový postup v českém národním zájmu. Vojenská akceschopnost Evropské unie je ostatně momentálně nulová a je otázkou, zda tomu někdy bude jinak. Redukovat bezpečnost státu jen na alianční závazek - potažmo na vysokou míru solidarity s USA - je ovšem nesmysl. V dlouhodobějším pohledu platí, že bezpečnost je zároveň definována ekonomicky. Není tedy v národním zájmu ani jakkoli komplikovat vztahy s Evropskou unií. Představa o jakýchsi privilegovaných ekonomických vztazích Česka se Spojenými státy je sice lákavá, ale svou naivitou vyvolává spíše shovívavý úsměv.
Je zřejmé, že pro českou zahraniční politiku není a nebude vůbec jednoduché sladit priority národních zájmů, být zároveň solidární s Amerikou i s Evropou. Všichni čeští politici by samozřejmě s úlevou přivítali, kdyby Saddáma Husajna nejprve odsoudila OSN. Očekávat to od této instituce je ale stejné, jako žádat po impotentovi, aby už konečně zplodil potomka.
