Přebytečný rok Jiřího Rulfa
Pro básníka, literárního kritika a novináře Jiřího Rulfa je poezie zdroj kulturního občerstvení a metafora života. V rozhovoru pro Radio Praha se přiznává, že neumí sednout za psací stroj a říci si: "Teď napíšu báseň o tom a o tom." Trpělivě čeká, až se báseň sama přihlásí. Naposledy to bylo minulý rok. Představíme vám jeho poslední sbírku, která vyšla v nakladatelství Paseka.
"Ve stopách velkých předchůdců beru báseň jako rozhovor, dialog. Je to něco, co v tom dialogu otevírá zcela jiné možnosti vnímání, cítění, vidění. Dnes je určité citové zploštění člověka, kulturní vyprahlost. To zřídlo občerstvení nám dává poezie."
Padesátisedmiletý básník Jiří Rulf ([email protected]) napsal prý svoji první báseň v devíti letech. Pojednávala o tom, že se prostě někomu porouchal gramofon. Další pokusy následovaly v pubertě, kdy s ním cloumaly city. Přišlo období, kdy své básně psal ztěžka, mnohokrát verše přepisoval a trávil s nimi mnoho dní. Dnes píše, jak sám říká, z jakéhosi záblesku. Nebrání se jakýmkoliv tématům.
"Mé básně většinou vznikají, i když ne všechny, z jakéhosi záblesku. Někdy mě něco napadne v tramvaji nebo v hospodě. Tragédie je, když nemám u sebe tužku, protože než dojdu domů, tak to zapomenu. Ze začátku jsem na básních hodně pracoval, ale pak jsem si řekl, že to nechám na tom, co múza přivanula. Dnes je to tak na půl. Zásadně ale nepíši, když mě nic nenapadá. Abych si sedl a řekl si, že napíši básničku o tom a o tom, tak to ne. Většinou mě napadá první verš a z toho se to pak odvíjí."
Ke které básni se rád vracíte?
"Moc často se ke svým básním nevracím. Ale teď jsem shodou okolností připravoval výbor z těch několika sbírek, které jsem vydal. Jedna taková by se našla. Jmenuje se Spišská elegie."
Jiří Rulf chtěl být kdysi novinářem. Zanedlouho po svém rozhodnutí usoudil, že to není dobrá volba, ale jelikož nebylo, podle jeho slov, zbytí, novinářem zůstal.
"Původně jsem chtěl být novinářem, ale později mě to opustilo. Ale musel jsem se k tomu vrátit, neb nebylo kudy kam. Už jsem u toho zůstal. Kritici neustále vyhledávají, do jaké míry jsem novinář a do jaké míry nejsem novinář. Chvíli mě chválí, že nejsem novinář, ale básník. Nebo mě haní, že novinář jsem. Ale já v tom nevidím problém, že by mě jedno vadilo v druhém."
Jak jste se stal básníkem. Co vás k tomu přivedlo?
"V podstatě náhodou. Jako malý kluk asi v osmi nebo devíti letech jsem napsal asi tři básničky. Jedna se jmenovala Gramofon a byla prostě o tom, že se někomu rozbil gramofon. Pak byla pauza až do puberty. Ve čtrnácti, patnácti začnou člověkem hárat různé city, tak jsem z ničeho nic napsal básničku."
Vaše poslední sbírka se jmenuje Přebytečný rok. Měl jste v životě nějaký přebytečný rok?
"Přebytečný rok je to v tom smyslu, že jsem byl dost vážně nemocný, takže jsem tuto sbírku bral jako dar z nebes, protože jsem si nebyl jistý, zda ji vůbec dokončím. Přebytečných let jsem měl v životě řadu. Hlavně souvislou řadu po 1968 až do 1989. I když jsem se živil jako novinář, básničky jsem tisknout nemohl, protože byla úplně jiná poetická doba, spíše antipoetická atmosféra."
Jiří Rulf vystudoval češtinu a historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v kulturní rubrice Zemědělských novin, poté vedl kulturní rubriku Lidových novin. Tři roky redigoval poezii v nakladatelství Mladá fronta. Od roku 1994 pracuje v týdeníku Reflex. Vlastním nákladem ještě v době komunismu publikoval básnické sbírky Polední příběh, Dopis Vencovi. Po roce 1989 vyšly jeho sbírky Prospekt na rozhlednu, Dech vítězů, Rádio Netopýr, Nebezpečné dny, Maloměstské elegie, kniha Jací jsme a soubor dvanácti portrétů českých spisovatelů s názvem Literáti. Nedávno vyšel jeho životopisný román Let chroustů.
