Přehled tisku
Přehled tisku s datem 18. května připravila Milena Štráfeldová.
Komerční pojišťovna, dceřiná společnost Komerční banky, nedokázala podle Mladé fronty Dnes ochránit informace o svých klientech. Neznámý pachatel jí ukradl zařízení, na němž se zálohují data. Zcizení informací potvrdil šéf Komerční banky Radovan Vávra. "Ano, stalo se. Také proto jsme vyměnili ředitele pojišťovny." Případ, který se odehrál koncem ledna, vyšetřuje policie. O situaci do včerejška nevěděl ani Úřad na ochranu osobních dat. Pojišťovna, která má asi půl milionu zákazníků, nesdělila, jak podrobné informace o klientech a jejich pojistkách zcizená data obsahovala. Současný šéf pojišťovny Zbyněk Veselý vylučuje, že lze zcizené údaje zneužít. "Jde o soubor jedniček a nul, nečitelný bez složitého zařízení, které zůstalo v pojišťovně. Původně existovala domněnka, že jde o data klientů, ale to se nepotvrdilo," řekl. - Jiného názoru je expert na informační technologie významné pojišťovny: "Kdyby tam bylo jen jméno a rodné číslo, už to je velký problém. Jsou-li tam informace o pojistkách, tak u povinného ručení to je podrobný popis aut, u majetkového popis domů a u životního zdravotní údaje," sdělil expert. Pokud by klient zjistil, že data byla zneužita, může žádat náhradu. Signály o zneužití pojišťovna nezaregistrovala, což prý potvrzuje verzi, že pachatel chtěl ukrást přístroj, a nikoliv data.
Mladá fronta Dnes informuje o protestu občanů Bíliny na Teplicku, kde zhruba 40 lidí zablokovalo jeden pruh silnice. Chtějí tím upozornit na svou nespokojenost s úřady, které několik let neřešily jejich stížnosti na velký hluk a prašnost z nákladní dopravy. Za hodinu podle něj projede po silnici v průměru 400 vozidel. Jsou mezi nimi kamiony a nákladní auta s uhlím či se štěrkem z nedalekého lomu. Jejich nadměrný počet ohrožuje bezpečnost i zdraví. Mluvčí nespokojených občanů Petr Zástěra řekl, že pokud se po blokádě nic nezmění, je připravena další na 28. května. Bílinští radní sice uznali oprávněnost stížností obyvatel Pražské ulice, vyzvali je však, aby od blokády upustili. Připravovaná akce občanské neposlušnosti není totiž podle bílinské městské rady prostředkem ke zjednání nápravy, neboť překračuje rámec právního řádu České republiky. Zástěra tvrdí, že občanům již nezbývá nic jiného.
Jak uvádí Mladá fronta Dnes, slavný britský dirigent sir John Eliot Gardiner dnes večer absolvuje dvě premiéry. Poprvé vystoupí před tuzemským publikem a poprvé bude řídit Českou filharmonii. Koncert v Obecním domě, jenž se koná v rámci Pražského jara, je už dlouho dopředu beznadějně vyprodán. Ve svých osmapadesáti letech je Gardiner na vrcholu mimořádně úspěšné kariéry. O nárocích, přísnosti a perfekcionismu tohoto umělce kolují ve světě legendy - ostatně on sám už je živou legendou. Gardiner působí na pohled uzavřeným, možná až tvrdým a nepřístupným dojmem, ale když se rozpovídá o hudbě i o všedním životě, ledy tají. S Českou filharmonií intenzivně zkoušel už od středečního rána. Zvuk orchestru - prý související s ohebností českého jazyka - náročného dirigenta potěšil. Na programu je kromě Šostakovičovy Páté symfonie a Berliozova písňového cyklu Letní noci - ten přednese mezzosopranistka Bernarda Finková - také Dvořákova symfonická báseň Polednice, jeden z tradičních kousků českého repertoáru.
S Českou filharmonií se Gardiner zanedlouho setká znovu na Salcburském festivalu, kde budou studovat Janáčkovu Její pastorkyni. "Velmi se na tu práci těším, uvádí Gardiner. Bude se zpívat česky, což dirigent považuje za důležité. Po Její pastorkyni se pustí i do dalších Janáčkových oper. "Budu dirigovat Příhody Lišky Bystroušky v londýnském Royal Opera House a poté Z mrtvého domu v Curychu," sděluje své plány. "Jsem rád, že se mohu hudbě věnovat v její stylové pestrosti," říká dirigent, světově proslulý především interpretací barokní hudby. Pokud jeden z nejproslulejších umělců současnosti zrovna nediriguje, nezkouší ani nestuduje partitury, tráví vzácný volný čas na farmě v Dorsetu, kde chová stáda skotu a ovcí. Přitom čelí stejným problémům, jaké v této době souží ostatní britské zemědělce. "Snažíme se vyhnout slintavce a kulhavce. Epidemie ještě zdaleka neskončila. Je to všechno velmi frustrující." stěžuje si slavný dirigent.
Nenápadně a neokázale vstoupí v sobotu podle Českého slova herečka Iva Janžurová do šesté dekády svého života. Odmítla veškeré oficiality, galapředstavení, rozhovory o svých narozeninách. Ověnčena divadelními a televizními cenami oslavuje jen v kruhu rodinném. Její život v soukromí neprovázejí žádné bouře a události zajímavé pro bulvární tisk, potichu a jakoby bez diváků prožívá Iva Janžurová i svůj život herecký. Poslední roky se jí daří obzvlášť - diváci ji milují a její herecké výkony nenechávají bez povšimnutí ani kritici či členové porot a akademií. V roce 1999 propojila vzácně své filmové i divadelní úspěchy - během krátké doby si došla pro Českého lva za roli v povídkovém filmu Co chytneš v žitě a zároveň získala nejvyšší cenu herecké akademie Thálii za roli Winnie v Beckettových Šťastných dnech. Přitom chybělo málo a osud Janžurové se mohl vyvíjet úplně jinak než k dráze slavné umělkyně. Když své rozhodnutí studovat hereckou školu sdělila mamince, která právě myla nádobí, ta jí jednoduše dala mokrou rukou facku. Na zkoušky do Prahy se sedmnáctiletá Iva dostala za zády rodiny.
Krušné období si prožila ještě jednou - svůj talent nemohla prokázat z důvodů, které s uměleckou profesionalitou měly pramálo společného. Iva Janžurová nebyla politicky přijatelná. Normalizační funkcionáři jí nemohli zapomenout, že v jedné části seriálu Píseň pro Rudolfa III. vítala s Martou Kubišovou Alexandra Dubčeka. A tak na dlouhou dobu poslední film natočila v roce 1972 - byl jím obdivuhodný snímek Morgiana. Nucená přestávka však znamenala i změnu v herectví Ivy Janžurové. Přestala být mistrem grimas a začala hledat v postavách vnitřní pnutí, stopu, stále více ji vzrušovalo objevování dramatické postavy. I dnes při svých šedesátinách se Iva Janžurová cítí mladá. Stáří ji nemine, ale dokáže na něj nemyslet. Stařenky prý hrála už od studentských let - v Ioneskových Židlích devadesátiletou a v Majakovském dokonce stoletou. Na rozdíl od mnoha svých hereckých kolegyň není stálou pacientkou kliniky plastické chirurgie. Po vybroušení všech vrásek by prý vznikl zvláštní kontrast - mladý obličej a starý mozek. Tomu ale Iva Janžurová unikla.
Nová pravidla pro církve podle Českého slova budí rozpaky. Hlavní novinkou vládního návrhu zákona o postavení církví je zpřístupnění registrace novým církvím. Stát si však chce ponechat právo odmítnout zaregistrovat různé sekty, které ohrožují svobodu jednotlivce a mnohdy vznikají jen za účelem finančního profitu. Podle nové úpravy zákona o církvích má na rozdíl od dosavadních 10 tisíc sympatizantů v budoucnu stačit pro registraci už jen 300 podpisů lidí, kteří se však musí k příslušné církvi výslovně hlásit. Zvláštní práva, tedy peníze od státu, možnost provozovat školská zařízení, působit v armádě a ve věznicích, však nedostanou nové církve dříve než po deseti letech od registrace. Současně musí prokázat, že získaly pro své učení nejméně dvě promile obyvatelstva České republiky, to jest asi 20 tisíc lidí. "Ustanovení o zvláštních právech je rozumné a podporuji ho," řekl lidovec Jaromír Talíř.
Podle Českého helsinského výboru, českých muslimů a hnutí Haré Kršna je naopak diskriminační pro malé náboženské společnosti. O tato práva nemusí žádat 21 již nyní zaregistrovaných církví a náboženských společností, mezi něž vedle historických katolických či evangelických církví a Federace židovských obcí patří například adventisté, baptisté, Svědci Jehovovi. Poslanec KDU-ČSL Cyril Svoboda prohlásil, že návrh zákona je sice krokem správným směrem, ale v rozporu s ústavou, protože stát si současně s registrací osobuje právo rozhodovat o právní subjektivitě církví. "Navíc některé u nás dosud neregistrované církve ve světě právní subjektivitu mají, není důvod, proč bychom o ní měli znovu rozhodovat," tvrdí Svoboda. Nelíbí se mu totiž, že to Česko nepřevezme automaticky.
České slovo informuje o výstavě ojedinělé sbírky dekadentního básníka Jiřího Karáska ze Lvovic, která byla zpřístupněna v Obecním domě v Praze. Rozsahem i obsahem mimořádná kolekce výtvarného umění představuje Karáska jako sběratele umění a zakladatele jedné z největších soukromých sbírek u nás. Pod názvem Sen o říši krásy byla výstava uspořádána ke dvěma významným výročím tohoto milovníka umění, od jehož narození letos uplyne sto třicet a od úmrtí padesát let. Zahrnuje výběr českého umění, zejména pak tvorbu Karáskových současníků. Zastoupena jsou zde díla Zdenky Braunerové, ale i Václava Brožíka, Josefa Mánesa a dalších. Ve druhé části najdou návštěvníci evropské a slovanské umění. Z autorů to bude například Maurice Utrillo, Albrech Dürer nebo Honoré Daumier.
Součástí obou výstav je oddíl přibližující osobnost Jiřího Karáska ze Lvovic, který je složen z jeho knih, korespondence, fotografií a dalších exponátů. Sbírka obsahuje na čtyřicet tisíc předmětů a zahrnuje grafické listy, obrazy, exlibris, plakáty, oleje, akvarely, plastiky, ale i mapy, bankovky a reálie. Sběratelské vášni Karásek podřídil téměř vše, protože vybudování galerie bylo jeho celoživotním snem o kráse v umění. Zároveň měl v úmyslu věnovat sbírku Praze, které chtěl také zřídit grafický kabinet podobný vídeňské Albertině. V roce 1922 převedl Karásek svoji galerii na Československou obec sokolskou, která ji o tři roky později zpřístupnila v Tyršově domě na Malé Straně veřejnosti. Tam ji Karásek spravoval až do své smrti v roce 1951. O čtyři roky později byla ovšem uzavřena a pomalu se vytrácela z povědomí veřejnosti. Na rozdíl od jiných soukromých sbírek však měla štěstí, že v původním stavu přečkala v Památníku národního písemnictví komunistický režim.
Ve svém komentáři Hospodářské noviny uvádějí, že všichni ti, kteří tvrdí, že zákon o rozhlasovém a televizním vysílání je technická, nikoli politická norma, nemají pravdu. Zákon, který hladce prošel Senátem, významně ovlivní fungování demokracie v Česku na dlouhá léta dopředu. Politici dobře vědí, jak silně může třeba i výsledek voleb ovlivnit zpravodajství takové komerční televize, které je z pohledu sledovanosti pro mnoho občanů nejrelevantnějším zdrojem informací o dění v zemi. Střet, který se o nový mediální zákon v posledních měsících odehrál, vyplynul prostě řečeno z toho, že jedna skupina politiků - v tomto případě čtyřkoalice - je vnitřně přesvědčena, a zřejmě oprávněně, že nejsledovanější komerční televize v zemi Nova drží palce spíše druhé smluvně opoziční partě ODS a ČSSD. V tuto chvíli se zdá, že lidé kolem Vladimíra Železného, kteří si prolobbovali jistotu na dalších dvanáct let bez veřejné soutěže o cennou televizní licenci, vyhráli nad čtyřkoalicí vysoko na body. Pouhých 200 miliónů korun za prodloužení licence společnosti CET 21 vrásky na čele nepřidělá.
Hovoří-li nyní nespokojení politici o možnosti, že se obrátí na Ústavní soud, aby mediální předpis odmítl, působí podle Hospodářských novin trochu legračně. Nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání nejspíš opravdu není protiústavní. Bylo by dokonce možné ho zařadit mezi standardní normy, pokud by nebyly až příliš viditelné ambice generálního ředitele Novy ovlivňovat politiku místo toho, aby se plně soustředil na byznys, a pokud by neexistovalo podezření, že jsou obě komerční televize propojené. Těch kdyby je ale příliš. A právě proto je nový mediální zákon špatný.
Ke značným finančním částkám si podle Hospodářských novin mohou kromě svého platu přijít každý rok zaměstnanci Fondu národního majetku. Zaměstnanci Fondu, kteří zastupují zájmy státu ve správních radách prosperujících akciových společností, si totiž mohou vydělat další statisícové částky. O tyto peníze naopak přicházejí státní úředníci, kteří jsou za stát jmenováni do dozorčích rad. Fond národního majetku totiž není státním fondem, takže se na něj nevztahují omezení vyplývající ze zákoníku práce. Ten sice umožňuje státním zaměstnancům být členy řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob, v nichž má podíl stát, ale nesmí za to pobírat odměny. Pokud Poslanecká sněmovna schválí zákon o střetu zájmů, přijdou ale zaměstnanci fondu o finanční výhody stejně jako poslanci a senátoři. "Dodatečné finanční plnění za to, že někdo hájí veřejný zájem, není na místě," prohlásil místopředseda vlády Vladimír Špidla, jehož ministerstvo zákon předkládá. Jedná se přitom o částky v řádu i několika desítek tisíc korun měsíčně.
Podle Lidových novin pracují mladí lékaři v nemocnicích prakticky zadarmo. Jde o čerstvé absolventy lékařských fakult, kteří pracují v nemocnicích, aby splnili povinné roky praxe pro atestaci. Zaměstnavatelé je využívají jako levnou pracovní sílu. Za necelých 300 korun měsíčně zaměstnává například Fakultní nemocnice v Praze-Motole mladé lékaře, čerstvé absolventy vysoké školy. Ačkoli mají oficiální pracovní úvazek jen na hodinu týdně, tráví na pracovišti stejně jako kmenoví zaměstnanci více než osm hodin denně. A to není všechno: aby jim mohl zaměstnavatel strhnout ze mzdy povinné zdravotní a sociální pojištění, musejí nemocnici ještě doplácet. Podle zjištění LN podobnou praxi v různé míře uplatňují nebo v nedávné minulosti uplatňovaly všechny fakultní nemocnice. Zaměstnavatelé tak zabijí dvě mouchy jednou ranou: vyřeší nedostatek svých lékařů a přitom výrazně ušetří na mzdách. Využívají přitom závislosti čerstvých lékařů: pro uznání diplomu, tzv. první atestaci, potřebují dva a půl roku praxe. Pokud ji chtějí absolvovat na kvalitním pracovišti, nezbývá jim než na krajně nevýhodné podmínky přistoupit. V pozici "vykořisťovaných" jsou desítky absolventů lékařských fakult. Problém je v tom, že absolventi v současném systému nemají mnoho možností, jak se vzepřít. Prakticky jedinou je rezignovat na kvalitní místo a velké město a jít pracovat do "venkovské" nemocnice. "Stěžovat si? To bychom museli ze zdravotnictví odejít. Jsme nahraditelní, na naše místa čekají desítky dalších," poukazují lékaři. Vedení nemocnic zase tvrdí, že jde v podstatě o "charitu". Mladí lékaři v nemocnicích pracují v zájmu svého profesního růstu a dělají to dobrovolně. "Chceme pomoci většímu počtu mladých lékařů, než kolik nám umožňuje počet tabulkových míst. Co je lepší - zaměstnat jednoho s plným komfortem, nebo dát šanci deseti lidem?" ptá se přednosta neurologické kliniky motolské nemocnice Martin Bojar.
Jak píší Lidové noviny, obecní úřady, které si nevědí rady s neplatiči, rezignují na cestu práva a najímají si vymahačské firmy. A podle všeho to funguje. Není to sice úplně košer, ale dlužníci se vymahačů bojí víc než soudů. Dlouho se vlekoucí soudní řízení a nedostatek finančních prostředků donutil obce k nestandardnímu řešení ale jaký příklad je to pro občany? Proč by se měli obracet na soudy, když už jim nevěří ani obce? Možná by postup obcí mohl posloužit jako návod v případech, kdy stát nefunguje. Představme si: Ve městech udržují pořádek milice složené z dobrovolníků - místních obyvatel. Spory se řeší v rámci komunity a stát se pomalu začne rozkládat. To jsou ovšem jen fantastické představy zdivočelého žurnalisty, všechny problémy věřitelů vyřeší exekutoři, kteří začnou pracovat od září, slibuje nám ministerstvo spravedlnosti. Do té doby by mohl nějaký šikovný právník přijít na to, jak by se daly na soudech vysoudit peníze za ty strašlivé průtahy. Nebo to radši svěříme vymahačům? - ptají se Lidové noviny.
Miliardy od německých firem jsou stále jen papírový slib, řekl Právu vyjednavač o odškodnění pro oběti nacistické perzekuce Jiří Šitler. Česká strana podle něj patřila při jednání s Německem k nejaktivnějším. Mimo jiné díky její aktivitě došlo minulý čtvrtek k zamítavému rozsudku soudkyně Kramové stran poslední žaloby proti německým bankám. Byli jsme příliš optimističtí, uvedl Jiří Šitler, očekávali jsme, že odškodnění začne do konce roku 2000. Stejně optimističtí ale byli i zástupci Polska, Běloruska, Ruska, Ukrajiny, Izraele, USA i židovských organizací. Pro každého z nás je prioritou odškodnění z německých prostředků. Česká vláda o zálohovém odškodnění uvažuje pro případ, že by nezačalo německé odškodnění do začátku prázdnin. Existuje varianta odškodnit zálohově a přednostně oběti starší 80 let. Tuto variantu prosazuje ministr zahraničí Jan Kavan - byl by to ekvivalent asi dvou tisíc marek, to znamená 36 až 40 tisíc korun.
