Přehled tisku
Výběr z tisku s datem 20.listopadu připravila Eva Petržílková.
Nízká účast v nedělním druhém kole voleb do Senátu je hlavním tématem vnitropolitického zpravodajství i komentářů českých deníků. Hlasovat přišla přibližně pětina oprávněných voličů. Ve volbách jasně zvítězila čtyřkoalice, avšak výsledky byly známy až po uzávěrkách pondělního vydání novin:
Pod titulkem "Senát opět propadl" Zemské noviny konstatují, že horní komora znovu prohrála v neformálním hlasování o své potřebnosti. Senátoři na sebe za čtyři roky upozornili jen minimálně a politické dění v zemi téměř neovlivňují, píše list. V řadě zemí totiž funguje jako pojistka proti unáhleným rozhodnutím poslanců namísto nákladného sboru lidí jediná osoba - prezident. Podle deníku se nepotvrdila se ani oprávněnost argumentů, že druhá komora parlamentu změní chování politických stran a většinový systém, kterým se senátoři volí, sníží jejich závislost na stranických sekretariátech.
Ani nezájem voličů nezlehčuje podle Lidových novin význam nedělních voleb, "v nichž se hlasovalo hlavně na chatách a v obývácích". Aktuálnější se ovšem nyní staly otázky týkající se role Senátu, chování senátorů a obecně politické kultury, píše deník. Už předloni se ve stotisícovém obvodu stal senátorem ten, kdo přesvědčil každého dvacátého voliče. Letos stačilo ještě méně. Je to ještě vítězství v demokratických volbách? Jak blízko je okamžik, kdy se senátorem stane každý, kdo si do volební síně přivede širší příbuzenstvo? ptá se list. Má-li většina z nás po letošních volbách takzvané smíšené pocity, jak zní kulantní spisovný ekvivalent jadrnějšího lidového rčení, pak na ty docela nejsmíšenější mají nárok školníci. Nejsou to ale jen oni, kdo by si měli položit otázku, zda se vyplatí vytápět o víkendu celé školy pro tak málo voličů. Půjde-li totiž vývoj i nadále směrem, kterým zatím kráčí, měly by stačit přístřešky u autobusových zastávek, míní Lidové noviny.
Deník Právo soudí, že ani vítěz voleb nemůže vzhledem k nezájmu občanů o druhou komoru parlamentu jásat. Lidé jsou znechuceni chováním politických stran a jejich představitelů, píše deník. Když strany dostaly po politickém převratu v roce 1989 značný mandát podpořený vysokou účastí voličů, snažily se svoji moc manipulací s volebním zákonem upevnit na co možná nejdelší dobu, píše autor v narážce na snahu smluvně opozičních stran ODS a ČSSD změnit volební systém a eliminovat vliv nezávislých osobností. Bylo by samozřejmě veliké, ale opravdu veliké nedorozumění domnívat se, že by se snad dala klasická zastupitelská demokracie vystavět na jiných pilířích než na politických stranách. O tom by ostatně asi nebylo pochyb, kdyby samotné ty pilíře byly zakotveny o poznání pevněji, podotýká deník. Občané nemají důvěru ve stát, který se pro ně stal "velmi neútulným". Tento stát je podivně neútulný i pro lidi, kteří netrpí nouzí. Jako by ani nechtěl být tak trochu náš. Že by snad vinou těch, kdo nechodí k volbám? ptá se v závěru deník Právo.
Vítězství Zieleniece nad Klausnerem či Rögnerové nad Benešovou přináší jasné poselství, konstatuje deník Mladá fronta Dnes. Dřív nebo později se prosadí i u nás pojetí politiky běžné v rozvinuté demokracii. Stále lepší pozici by měly získávat strany, které v rámci zásadních ideových mantinelů připouští větší rozmanitost dílčích názorů a proudů. Na druhé straně mohou poněkud ztratit na významu politické formace, založené na dominanci jedné osoby, kde trvání na vlastním - odlišném - názoru je handicapem. Skutečně symbolická je porážka předsedkyně Senátu, která i v těch nejproblematičtějších věcech vždy souhlasila s Václavem Klausem. Lze věřit předsedovi ODS, že upřímně nechápe, proč jím tak protěžovaná favoritka Benešová pohořela na celé čáře. Zřejmě obklopen málo inspirujícími přikyvovači si není schopen - opakovaně - uvědomit, že pro voliče, když si mohou vybrat, není veřejně proklamovaná stranická oddanost až tak přitažlivou hodnotou, míní deník.
Hospodářské noviny si povšimly volební kampaně. V ní se podle deníku nemluvilo o podstatě problémů, s nimiž se stát potýká. Během volební kampaně zůstával mimo diskusi stav ekonomiky a možnosti jejího vývoje, píše list. Témat je přitom k dispozici dost. Nejsou peníze, zadlužení státu roste, veřejné rozpočty se topí ve stále vyšším deficitu. Zatímco premiér se opájí řečmi o konci krize, varování před vážnými problémy přibývá. Až se Evropská unie odhodlá k přijímání nových členů, nesplníme jedno z maastrichtských kritérií, podle kterého nemá podíl deficitu veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu překročit tři procenta, což odpovídá necelým padesáti miliardám korun, podotýká deník. Jenže letos to bude nejméně pět procent, protože přesáhne sto miliard - za předpokladu, že počítáme i s příjmy z privatizace, které však jsou mimořádnou a neopakovatelnou položkou. Jinak se schodek vyšplhá na 150 miliard. A příští rok ještě výš. Domácí i zahraniční analýzy přitom vážně varují před narůstajícími deficity, přičemž shodně doporučují omezit sociální výdaje, zejména pak podporu, která nezaměstnané nenutí hledat si práci. Většina rad však nepadá na úrodnou půdu. Vláda se točí ve spirále, v níž za veřejnou a zákulisní podporu svého počínání mění nové státní peníze. Ministerstvo financí přiznává nutnost stabilizovat veřejné rozpočty a hovoří i o potřebě přehodnotit výdeje státu, na první místo však staví zvýšení daní, píše deník. Vláda se znovu chce vydat po cestě, která k úspěchu nevede, což se už mnohokrát prokázalo - naposledy při prudkém zdražení pohonných hmot, kdy vysoké daně přispěly k poklesu prodeje, což vedlo ke snížení výnosu pro státní kasu. Navíc jsou nejčastější obranou vůči vysokým daním daňové úniky. I nižší daně mají limity, což potvrdilo snížení daně z přidané hodnoty v pohostinství, které se až na výjimky neprojevilo v cenách jídel a nápojů. I vývoj cen u čerpacích stanic zpochybnil smysl snížení spotřební daně u pohonných hmot. Přesto jsou argumenty opozice o nižších daních jako stimulu pro růst a investice věrohodnější než ty vládní. Řešením je možná kompromis. Nejdříve by však ten, kdo chce spravovat cizí finance, měl dokázat, že je schopen s nimi dobře hospodařit a že nerozhazuje. Až pak může žádat o více peněz, uzavírají Hospodářské noviny.
A nyní k dalším tématům, kterým se věnují české deníky:
Mnoho cizinců, zejména z východních států, není pojištěno a své léčení u nás nikdy nezaplatí. Uvádí to deník Právo s tím, že kontroly na hranicích jsou v tomto případě málo účinné. Podle ministra zdravotnictví Bohumila Fišera se tento problém nevyřeší asi nikdy. Jak dodal, pokud jde o akutní péči, musí být ošetřen každý. Ředitel pražské Všeobecné fakultní nemocnice Martin Holcát deníku řekl, že na dluhy, které v nemocnicích zanechávají nepojištění cizinci, doplácíme všichni. Peníze se totiž musejí vzít ze zdravotního pojištění, které platí každý. Snaha vymáhat dluhy přes příslušné ambasády podle Holcáta přináší jen asi padesátiprocentní efekt, dodává list.
Sdružení Český ráj a správa chráněné krajinné oblasti usilují o to, aby byl region zapsán na Seznam světového dědictví Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), informují o tom Lidové noviny. "Regionu by to pomohlo udržet zaměstnanost i vzhled krajiny a zajistilo příliv turistů," řekla listu turnovská místostarostka Hana Maierová. Český ráj se podle ní uchází o statut přírodní památky, proto už sdružení spolu se správou chráněné krajinné oblasti vymezilo nejcennější místa. "K nejhodnotnějším lokalitám patří skalní města Příhrazské, Hruboskalské, Betlémské, skály Klokočské a Prachovské a také Maloskalsko," vypočítala Maierová. "Zvýšený turistický ruch s sebou pochopitelně může přinést i řadu negativ, celkově jsme ale přesvědčeni, že by kraji, odkud lidé odcházejí kvůli nedostatku práce, prospěl," poznamenala Maierová pro Lidové noviny.
Do skupiny obviněných v kauze s podezřelými zakázkami pro armádu přibudou podle deníku Právo v dohledné době další obvinění. List o tom píše s odvoláním na nejmenovaného policistu, který je seznámen s vyšetřováním. Policie již počátkem října obvinila jednoho bývalého a tři současné vysoké armádní důstojníky z toho, že v rozporu se zákonem nevypisovali na velké zakázky výběrová řízení a zadávali je předem dohodnutému zájemci. Ve vazbě je podle dřívějších informací v souvislosti s tímto případem i Jiří Šimůnek, předseda představenstva a ředitel firmy Bohemia TTW, která pro armádu opravuje letištní techniku. Zdroj deníku hovoří o podnikateli Jiřím Š., který má jako bývalý dlouholetý zaměstnanec ministerstva obrany stále kontakty v armádě. Ten si údajně v jednotlivých armádních útvarech zjišťoval, jaké náhradní díly potřebují, a s veliteli se pak dohadoval, aby dali ústřednímu útvaru konkrétní požadavky. Deník dále cituje nejmenovaného pracovníka ministerstva obrany, podle něhož vznikl nedávno ve vojenské policii speciální odbor pro vyšetřování ekonomické kriminality. Kvůli sporným zakázkám pro armádu čelí již od loňského září sedm ministerských úředníků a jeden bývalý zaměstnanec ministerstva obrany obvinění z porušování povinnosti při správě cizího majetku. Dvěma je kladeno za vinu i zneužití pravomoci veřejného činitele, připomíná deník.
Nad tím, že od 1. ledna je v ČR zakázán prodej hraček z měkkého PVC se pozastavují Lidové noviny: Letošní Vánoce budou pro české děti smutné, konstatuje list. Ekologičtí aktivisté, bojující za sobecké cíle, dosáhli svého. Přesvědčili obchodníky, aby přestali prodávat tolik oblíbené jedovaté hračky na "žužlání". Po obchodním domě Kotva, který je pro většinu Pražanů synonymem předvánoční horečky, podlehli kampani Greenpeace i obchodníci z megařetězce Tesco. Po dlouhém vyjednávání přijali nepopulární řešení, které je určitě připraví o určitou část zisků, a výrobky stáhli z prodeje. Možnost, že dětem jejich zákazníků mohou po hrátkách s pestrobarevnými chrastítky jednou selhat ledviny nebo zmutovat varlata, byla nejspíš i pro ně příliš silná káva. O tom, že hračky z měkčeného PVC jsou vlastně jedovaté, se dlouho mlčelo. Lidé jimi dělali radost svým ratolestem, aniž by věděli, že jim vlastně ubližují. Greenpeace byli první, kteří na to upozornili a začali proti jejich prodeji bojovat. Určitě se znovu najde mnoho takových, kteří je za to budou kritizovat a tvrdit, že dělají z komára velblouda. Jenže jde o zdraví. Sám fakt, že se peněz z prodeje jedovatých hraček vzdali i ziskuchtiví obchodníci z Teska, by mohl takové nevěřící Tomáše přesvědčit, uzavírá list.
Stále více německých zákazníků žádá na česko-německých hranicích o vrácení daně z přidané hodnoty (DPH) za zboží nakoupené v ČR, informuje deník Mladá fronta Dnes. List dále cituje mluvčí Celního ředitelství v Plzni Jitku Blahutovou, která uvedla, že zatímco v dubnu, kdy začala novela platit, si nechalo formulář umožňující pozdější vrácení daně potvrdit od celníků méně než 1700 cizinců, v říjnu jich bylo již více než 5100. Deník k tomu dodává, že za sedm měsíců, kdy je novela v účinnosti, již celníci na západě Čech potvrdili celkem 26.500 formulářů. Nárok na vrácení DPH mohou cizinci uplatnit jen u zboží za více než jeden tisíc korun, zakoupeného v jednom dni u jednoho prodejce. Daň se nevrací kupříkladu na benzín vyvážený v nádrži nebo za náhradní autodíl, který si cizinec nechal v tuzemsku zamontovat do svého vozu, upozorňuje list.
A na závěr ještě jedno zamyšlení, ve kterém se autor článku v Lidových novinách vrací k oslavám sametového výročí: V dávných dobách jsem si oblíbil malé laciné bary, které postrádaly žovialitu pivnic, vlídnost kaváren či jiskření vináren. Svou depresivností skvěle odpovídaly normalizačním časům. S tichou rezignací v nich sedávali "bývalí" lidé. Někteří nabyli "bývalost" po Gottwaldově únoru, někteří o dvacet let později, jiní k ní dospívali postupně, píše dále autor. Souzněl jsem s nimi - cítil jsem se bývale, aniž bych kdy býval. V den státního svátku se pošmourné počasí prolnulo se steskem po odeznělých radostech. I proto jsem po letech zavítal do jednoho z takových podniků. S tichou rezignací jsem upíjel víno a přemýšlel, co se pokazilo. Vždyť na tom nejsme špatně. Žijeme ve svobodných poměrech a k žádnému velkému utahování opasků nedošlo. Moje životní úroveň je zhruba stejná jako před jedenácti lety, ale živím se mnohem zajímavěji. Mé děti mají vyhlídky, o jakých se naší generaci nesnilo. Odkud vane onen dech ublíženosti a zmaru, kterému česká společnost stále více propadá? Očekávala zázraky? Cosi mne v melancholickém přemítání rušilo. Ve vzduchu tkvěla nezvykle vzpurná energie, jež neměla s tichou rezignací nic společného. Rozhlédl jsem se. Opravdu, dnešní "bývalí" vypadali úplně jinak než někdejší, srovnává autor. Chlápci, jimž táhlo na šedesát, s bříšky, kravatkami a planoucími zraky se rozhorleně předháněli v tepání kapitalistických zlořádů a halasném vychvalování husákovského režimu. Tvářili se přitom, jako by přikládali polena na společnou vatru. V opojné shodě vykreslovali obraz vytunelované země s hlupáky, lháři a podvodníky v parlamentu i ve vládě. Nemuseli si nic vymýšlet, takhle rozčileně píše i nejdemokratičtější tisk. Zatímco moji známí nad touto vizí propadají ochablé sklíčenosti, tady se stávala mocným pramenem čerstvých sil a radosti ze života. Zavřít všechny! Pověsit! Není s mediálním obrazem české skutečnosti něco v nepořádku, když se z něj nejvíc radují vysloužilí normalizátoři? Neměli bychom v novinách šířit vedle znechucení i trochu elánu?, ptá se komentátor. Valná část slušných novinářů vystartovala po převratu, kdy jim bylo něco přes dvacet. Jsou o deset patnáct let mladší než já. Hlavou mi projela vzpomínka, jak příšerně se mi jevil svět někdy před patnácti lety, když jsem se ocitl v krizi středního věku. Co když právě ona ovlivňuje dnešní mediální obrazy? A pak mne zaskočilo divné pomyšlení: vždyť možná ani ta osmdesátá léta nebyla ve skutečnosti tak hnusná, jak se mi tehdy zdálo...uzavírá své zamyšlení komentátor Lidových novinách.
Tolik výběr z českých deníků.
