Přehled tisku

Prezident Husák uděloval milosti v tisících, prezident Havel v desítkách až stovkách, prezident Klaus jednotlivě - nově devíti a doposud jen šestnácti lidem. Špatná otázka zní: kdo tudíž zachází s milostmi lépe? Ptá se MF Dnes. Klaus hned zkraje oznámil a dodnes přísně dodržuje, že milostí bude jak šafránu - jde přece o vážná, ba osudová rozhodnutí.

Prezident Husák uděloval milosti v tisících, prezident Havel v desítkách až stovkách, prezident Klaus jednotlivě - nově devíti a doposud jen šestnácti lidem.

Špatná otázka zní: kdo tudíž zachází s milostmi lépe? Ptá se MF Dnes. Klaus hned zkraje oznámil a dodnes přísně dodržuje, že milostí bude jak šafránu - jde přece o vážná, ba osudová rozhodnutí. Snímá břemeno trestu výhradně z lidí, nad nimiž se slituje srdce snad každého citlivého člověka - z mladíka, jenž zabil otce tyrana, z nevyléčitelně nemocného člověka, z matky malého dítěte... Tedy přesně tam, kde i korektní a bezchybná soudní spravedlnost už není (a nemůže být) humánní. A do třetice, prezident už bezprostředně zveřejňuje, komu a proč odpouští.

Jedna výčitka přesto zní: hlava státu se málo radí, žádosti čte sama a nezaměstnává tím ministerské úředníky. Lze ji obrátit v uznání: člověk nadaný či spíš obtížený takovou pravomocí čte a rozhoduje sám, neboť jen jeho svědomí je měřítkem. Ale vzhledem k tomu, že prezident má další povinnosti, dá se pochybovat, zda všechny případy opravdu zvládne prostudovat. Václav Klaus mimořádnou pravomocí šetří. Není zřejmé, jestli víc kvůli svému svědomí, nebo víc kvůli naladění společnosti.

Prezident republiky Václav Klaus se asi notně ošíval, když podepisoval nejnovější balíček milostí. Čím dál zřejmější totiž je, že jeho druhdy proklamovaná vůle přistupovat k této zvláštní povinnosti docela jinak, než jak k ní přistupoval jeho předchůdce, naráží na odpor v samé podstatě věci, uvádí Právo.

Nejde o to a nemá smysl počítat, jaké procento žádostí ten či onen prezident vyslyšel, stejně jako nemá smysl připomínat, kolik bylo za Havla těch sporných nebo zdánlivě sporných. Stejně tak není podstatné, že Klaus je a nejspíš zůstane co do milosti šetrnější. Důležité je, že i on našel odvahu zvrátit rozhodnutí soudu a jen na vlastní odpovědnost rozhodnout jinak, a to nejen v případech banálních. Ono totiž asi není nic snadnějšího než vést řeči o tom, že si vrah otce tyrana nezaslouží trest, avšak popřít pravoplatný rozsudek a udělit milost pouhým vlastnoručním podpisem, to musí být nesmírně těžké.

Kdybychom navršili na jednu hromadu všechen papír, který byl v nedávných letech potištěn jalovými úvahami o prezidentské milosti coby přežitku feudální svévole, byla by to spíš hora než hromada. Ostatně nějaká ta větička zpera nebo jen zúst současného prezidenta by se v ní také našla. Bývalo totiž těch milostí opravdu nemálo a některé znich udivující a překvapivé. Skoro bych se však vsadil, že se i takové dočkáme, bude-li Václav Klaus se svým podpisem zacházet se stále stejnou odpovědností. Příští případ otcovraha, jednajícího v zoufalství a ve snaze ochránit týranou matku a sourozence, totiž vůbec nemusí být z rodu těch, kdy celá obec ví. Tisíce lidských tragédií se přece odehrávají za zavřenými dveřmi a ani nejbližší soused nemusí nic vědět. To však na podstatě věci nic nemění, stejně jako na faktu, že není co závidět. Prezidentova feudální výsada je ve skutečnosti jen nesmírně odpovědnou, často možná až riskantní povinností.


Za bývalého ředitele televize Nova Vladimíra Železného Česká republika musela zaplatit loni podle rozhodnutí mezinárodního arbitrážního soudu přibližně deset miliard korun. Píše MF Dnes.

Každý týden můžeme číst, jak policie proti tomuto muži rozšiřuje počet trestních stíhání za krácení daní, zneužívání informací v obchodním styku, zneužívání pořadu Volejte řediteli k útokům na konkurenční veřejnoprávní televizi atd. atd.

Ve stejný den se můžeme dočíst, že stejný člověk, jehož Evropa má za zloděje, povede kandidátku Nezávislých ve volbách do Evropského parlamentu.

Z pohledu Železného je to logický krok: poté, co byl zbaven imunity jako senátor, snaží si získat trestněprávní imunitu po dobu pětiletého mandátu jako poslanec Evropského parlamentu. Mnohem důležitější je však otázka: co kandidatura tohoto muže, který nepředstavuje žádný extrémní politický názor či směr, ale spíš extrémní pohrdání zákony, vypovídá o Nezávislých, a tedy i o České republice.


Logo ODS
Remcání se vyplácí, tímto titulkem komentují LN výsledky průzkumu, podle kterého by byla jasným vítězem voleb do Evropského parlamentu ODS, tedy kdyby se konaly "dnes". Čím to je, ptá se list. Trvalý zájem ODS o evropskou integraci, byť formulovaný většinou negativními výpověďmi, je pro pragmatického voliče svého druhu zárukou racionální politiky spíš, než praktiky "bruselských příručích" reprezentované stranami vládní koalice. Zde vládní strany doplácejí na neschopnost jasně definovat svou politiku ve stylu: tady je Brusel, tady jsme my, a tak uděláme následující. Voliči mohou za těch 11 týdnů, které zbývají do voleb, ještě mnohokrát změnit názor. Začne předvolební kampaň a leckterá strana to v té nejposlednější takzvané horké fázi dokázala fatálně pokazit.

Náskok ODS před ostatními je však natolik masivní, že jej nemohou smazat snad ani nové "mobilizace". Občanští demokraté totiž celé dlouhé měsíce a roky "remcali" proti EU, zatímco ostatní strany držely linii a opakovaly: musíme a musíme a musíme. Tím je samozřejmě pozice těchto "eurooptimistů" zatemněna.


HN komentují vládní návrhy zákonů proti stínové ekonomice. Šedou ekonomiku nevymýtí ani země, kde se zlodějna trestá useknutím ruky. Přesto je nutné jí čelit. Nad metodami, které volí český stát, se však vznášejí pochyby, píší.

Celkové daňové zatížení příjmů, majetku a spotřeby je v Česku natolik vysoké, že přímo svádí k myšlenkám na využití metod kreativního účetnictví či na podvody. Vysoké zdanění a odvody na pojistné jsou zdůvodňovány potřebou solidarity. Sociální a nemocenské dávky však jsou zneužívány a nemotivují k hledání práce. Zatímco jedni odvádějí státu stále víc, jiní v klidu čekají na další "podporu".

Obdobně většinu občanů demoralizuje skupina z opačného příjmového spektra. Tedy lidé, kteří si život zařídili na vysoké noze i přesto (vlastně proto), že takřka neplatí daně. Způsoby a triky, které přitom používají, jsou všeobecně známé, stát však vykazuje jen malou snahu jim v tom bránit. Představa, že se situace změní, až na tyto občany "dopadne kladivo" registračních pokladen a majetkových přiznání, je projevem naivity. Nezmění. Celkový přínos pro státní kasu bude malý a počet odhalených lumpů minimální. Aby byl boj s šedou ekonomikou úspěšnější než dosud, není prioritně potřebné vymýšlet nové předpisy. Především je nutné dát najevo, že už konečně opravdu začne.

Jak by takový začátek mohl vypadat? Například investicí do finančních úřadů, státních zastupitelství, policie a soudů (na úkor zbytku státní správy), aby mohly zaměstnat dost specialistů, kteří by čelili štábům účetních, právníků a dalších poradců, kteří působí na druhém břehu. Až nebude vyšetřování a odsouzení podvodů trvat roky, pak aspoň část občanů uvěří, že poctivost se vyplácí. O takovou změnu však musí usilovat jak politici, tak naprostá většina z těch, kdo s šedou ekonomikou mají osobně bojovat.

Zároveň by politici měli předpisy zjednodušit. Čím budou prostší a čím méně daní bude stát od lidí a firem požadovat, tím méně bude podvodů nebo třeba práce načerno.