Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Spolu se Zdeňkou Kuchyňovou nahlédneme na stránky prestižních českých týdeníků.

"To bude zase závisti," povzdychla si Marie Hammerová, nejstarší Češka, která prožila tři roky v koncentračním táboře. Předminulý čtvrtek přišla 105leté ženě do domova důchodců šeková poukázka na obnos z německého odškodňovacího fondu. Při návštěvě redaktorky časopisu Týden seděla u okna ve svém pokojíčku a nepůsobila dojmem, že by si historičnost okamžiku uvědomovala. Na poštu už si sama nedojde, chůze jí dělá problémy. Posledních deset let tráví v brněnském domově důchodců Kociánka. "Dám to zase všechno dětem," říká a myslí tím rodiny neteře a synovců. Stejně tak činí s penězi, které od roku 1998 dostává z Česko-německého fondu budoucnosti. "Co já už můžu potřebovat?" - táže se.

Vyučená kuchařka Marie Hammerová se do koncentračního tábora Ravensbrück dostala v roce 1942 ve svých 47 letech. "Odvezli mě tam společně s jednou brněnskou židovskou rodinou, u které jsem právě sloužila," vzpomíná. Důvod? Zastávala se Židů. "Byli to moc hodní lidé, měla jsem je moc ráda." K Němcům necítí nenávist. "Já se nezlobím na žádného. Každý musíme něco vytrpět. Nikdy jsem si nestěžovala," říká smířlivě. Obdobně nenásilné jsou i její vzpomínky na tábor, kde nuceně pobývala spolu s lidickými ženami a který byl posledním místem pro desetitisíce vězněných. Paní Hammerová vzpomíná, že v táboře od rána do večera šila v dílně a že ani jednou nebyla u doktora. Pro svou dlouhověkost má následující vysvětlení: "Nechal mě tu Pánbůh jako vzorek, že můžou být lidi živí přes sto let." Pak ještě dodává: "byla jsem vždycky skromná. Nechodila jsem k zábavám, radši jsem četla." Na počátku minulého století sloužila ve Vídni u baronky. Císařpán jí kynul, když jel ze Schönbrunnu v kočáře. Nyní bydlí v nově rekonstruovaném domově. Zkušenosti ze 40. let uplynulého století dokáže obrátit i v žert. Pečovatelkám, které jí chtějí třeba něco uklidit, čas od času rozhořčeně říká: "Jste horší než gestapo." - píše v závěru časopis Týden.


Copak asi prognostik Miloš Zeman sleduje snahou umořit část ruského dluhu nákladními loděmi Valdaj z Petrohradu? - ptá se v jednom ze svých článku v nejnovějším vydání časopis Týden a pokračuje: Podle jednoho barevného českého deníku premiér před dvěma týdny jednal se zástupcem Severních loděnic z Petrohradu: "Valdaj, daj," žádal údajně, snaže se odblokovat ruský dluh. "Dam, Zeman," měl odvětit Rus. Jde o gigantickou transakci. Mluvčí Severních loděnic Světlana Jarmolajevová cení jednu "valdajku" na 280 milionů korun. Má jich být třicet, a pozor, jezdí po moři i po řece. Ladislav Zelinka, náměstek ministra financí, je skeptický: "Tento projekt (umoření dluhu loděmi) ruská strana nevybrala." Další rokování však přijde o prázdninách, o lodích se jedná dál.

Proč je ruská vláda nechce vydat do rukou českých loděnic, je zřejmé. Odmítá jakkoli podporovat vodní síly NATO. Co ale sleduje Zeman? - ptá se časopis Týden. Podle jedné teorie čeká potopu. Ve střízlivých chvilkách si uvědomuje, jak jeho vláda pracuje a co nutně po sociální demokracií přijde. Pro eventualitu potopy je ovšem nutné, jak ukázal už praotec Noe, být připraven. Zeman odhaduje, že se jádro sociální demokracie (ústřední výkonný výbor plus sociálnědemokratické ženy) vejde i s majetky na třicet "valdajek". Veřejně to však nepotvrdí. Hrozilo by, že opoziční smlouva bude rozšířena o pasáž, jež patnáct lodí vyhradí pro Občanskou demokratickou stranu.

Věc má však háček. Marně si čeští námořníci, které Viktor Kožený připravil o práci, připíjejí vodkou a balí lodní pytle. "Valdajky" mají být pronajaty ruským rejdařstvím a obsluhovány ruskými námořníky! Teprve nyní začíná být plán průhledný. Rusové příští rok po volbách nalodí jádro sociální demokracie, odvezou náklad na bezpečné místo, a jakmile potopa ustoupí, dopraví po Labi zpátky. První má do Prahy dorazit loď typu Valdaj s poetickým jménem bohyně jitřních červánků. Aurora. - končí svůj článek časopis Týden.


Paní Olga Peluňková a její manžel Jan vyměnili letos v květnu severní Čechy za krajinu orlického podhůří. Kývli totiž na nabídku ústeckoorlické a letohradské Charity, aby v jejich společném projektu sehráli ústřední roli - profesionálních rodičů, píše týdeník Respekt. Dva roky připravovaný projekt rodinného dětského domova začal v posledních měsících nabírat na obrátkách. Loni na podzim proběhla kolaudace, letos v květnu se do domu nedaleko náměstí v Jablonném nad Orlicí nastěhovala mladá pečovatelská rodina. A jen co ministerstvi školství oficiálně zařadí domov do sítě školských zařízení, přijde slavnostní otevření. "Líbí se nám tu a jsme nadšeni," odpověděli svorně časopisu Respekt na otázku, jak se v domě připomínajícím malý penzion zabydleli. Zároveň si však uvědomují, že stojí teprve na počátku neprošlapané cesty. V domě je ještě třeba mnohé dodělat a lecčíms ho dovybavit, o samotném naplnění projektu ani nemluvě.

Co vedlo Peluňkovy k rozhodnutí stát se profesionálními rodiči? S pěstounskou péčí prý mají bývalý učitel a vyučená kuchařka bohaté zkušenosti z Liberce. Pomohli také několika handicapovaným mladým lidem osamostatnit se a zapojit do normálního života. Jenže jejich dům nešťastnou náhodou zasáhl požár. Zachránili jen několik ohořelých kusů nábytku. Zkusili tedy hledat štěstí v Jablonném. Opuštěným dětem chtějí dát především šanci, aby mohly žít naprosto běžným rodinným životem.Sebelepší dětský domov totiž nenahradí tátu s mámou. Děti u Peluňkových by také měly přiložit ruku k dílu na běhu domácnosti. Rodiče by jim na oplátku měli vytvořit pocit jistoty a zázemí. Rodinný kruh se dětem neuzavře ani poté, co dospějí. Útočiště tam naleznou především děti svěřené na základě rozhodnutí soudu nebo odboru sociální péče do trvalé či dočasné ústavní péče. V oblasti náhradní rodinné péče se podobné domovy v Česku zatím bohužel dají spočítat na prstech jedné ruky. V souvislosti s právy dítěte jsou často opakována slova, znějící jako memento: "Rodiče mají právo na své děti. Dětem je však někdy upíráno právo na rodiče," uzavírá týdeník Respekt.