Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Z českých týdeníků tentokrát Vilém Faltýnek vybral článek z časopisu Přítomnost. Společně s ním se můžete zamyslet nad tím, jak silně ovlivňuje architektura každodenní lidský život.

Základní životní prostor městského člověka naší doby představují ulice, silnice, domy a jejich interiéry. Vypovídají o našich duších a také nás zpětně ovlivňují. Architektura je i vizitkou před návštěvníky z ciziny. Časopis Přítomnost ve svém posledním čísle představuje architekta Vlada Miluniče, který se snaží uniformní necitlivý přístup minulých desetiletí nahradit živou architekturou.

"Architektura snad nejvěrněji zrcadlí vztah společnosti ke světu - sídliště jsou nejvěrnější charakteristikou doby, kterou jsme prožili."

Jak už jméno napovídá, Milunič pochází z bývalé Jugoslávie, narodil se v roce 1941 v Záhřebu. Jeho pradědeček byl hlavou chorvatského státu. Milunič žije od patnácti let žije v Praze a získal československé vzdělání. Atmosféru středozemí si však nese v sobě. Jak se mu žije v Praze?

"Stala se součástí mého osobního příběhu - jednak tím, toto město stavěli z velké části italští architekti. Cítím v něm stopu prostředí, z něhož jsem vyšel. Dále je mi blízká tím, že je místem, v němž se střetává sever s jihem. Část mé rodiny pochází z Drážďan - jsem tak vlastně napůl cesty mezi Jugoslávií a Německem. Navíc je městem ideální velikosti, má lidské měřítko. Když jdete po pražských ulicích, potkáváte své známé, bývalé lásky, můžete se s nimi zastavit na kus řeči. V anonymních megaměstech něco takového není možné."

Nejznámějším dílem Vlada Miluniče je Tančící dům v Praze na nábřeží Vltavy. Rytmus a pravidelnost nábřežní fronty domů z přelomu století dotahuje, ale zároveň rozvlňuje, zvedá a dynamizuje. Přestože se dílo setkalo i s nejednou kritickou námitkou, v zásadě je respektováno. Realizoval také dostavbu sídliště v Praze na Petřinách a připravuje další:

"Snažím se rozběhnout vestavbu centra malešického sídliště, inspirovanou renesančními věžemi, které jsem objevil v městečku San Gimignano v severní Itálii."

Když mluví Milunič o architektuře, používá slova děj, napětí, překvapení. Jak ho napadlo, spojovat architekturu s příběhem?

"Je to způsob, jakým přemýšlím a pracuji. A také, jakým vnímám město. Ve městě je strašně důležité, aby se děj, život každého obyvatele, odvíjel postupně od privátní sféry, přes poloveřejný prostor až ke zcela veřejnému místu. Člověk vyjde z bytu na polosoukromou chodbu, z ní se dostane na svou ulici vedoucí na náměstíčko, pak na další, větší ulici ústící na velké náměstí - ne jako na sídlišti, kde je vržen ze svého upraveného bytu rovnou do uniformní nudné šedi, do nedefinovaných nelidských prostorů mezi domy. Tak jako se řecká tragédie odehrává podle určité zákonitosti, je poutavý příběh zaznamenán i v domech a městech. Proto miluji středomořská města a chci je naivně očkovat do bezduchých sídlišť,"

říká československý architekt chorvatského původu Vlado Milunič v posledním čísle časopisu Přítomnost.