Přehled týdeníků

Z českých týdeníků vybírala Zdeňka Kuchyňová.

Jak píše časopis Respekt, známá zkušenost říká, že společnost, která se nedokáže vypořádat s temnými úseky svých dějin, je okolnostmi zpravidla donucena procházet jimi opakovaně. To je dostatečně naléhavý důvod ke kontrole, jak daleko se nám podařilo postoupit ve vyrovnávání se s minulostí. Vodítko při hledání odpovědi nabízí vývoj případů, kterými se česká justice zabývala v průběhu října. Jde o žaloby proti někdejšímu náměstkovi ministra vnitra Jaroslavu Klímovi, bývalému náměstkovi generálního prokurátora Jaroslavu Davidovi a dlouholetému premiérovi Libomíru Štrougalovi. Dvojice prvně jmenovaných stanula před soudem za krytí nacistického válečného zločince a příslušníka SS Wernera Tuttera, známého mučením a vraždami civilistů.

Soudce Tomáš Hájek došel k přesvědčení, že skutek je promlčen. Z krytí vrahů se má před soudem zodpovídat i třetí jmenovaný - bývalý předseda vlády a exministr vnitra Lubomír Štrougal. Žalobkyně ho viní, že v roce 1965 zabránil stíhání skupiny estébáků, kteří se podíleli na bití a mučení politických vězňů. I tento případ má na starosti soudce Tomáš Hájek, který už v září požádal ministra spravedlnosti o přezkum, zda se na Štrougala nevztahuje prezidentská amnestie. Ministr však odpověděl záporně. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který má vyrovnání se s minulostí v popisu práce, vznikl počátkem roku 1995. Od jeho vzniku přišlo přes 1300 trestních oznámení. Obviněno bylo ale jenom 163 pachatelů, obžaloby se dočkalo 92 a pravomocného trestu jen 9.

Co se stalo s více než tisícovkou trestnícho oznámení? Podle náměstska Úřadu Pavla Bretta je smůla v tom, že řadu tresných činů kryla některá ze sedmi amnestií vyhlášených od roku 1961 nebo pachatelé zemřeli. Někteří nebyli vypátráni a u většiny případů se nepodařilo prokázat, že byl spáchán trestný čin. Mimochodem, bezmoc úřadu dokumentuje kauza rozvědčíka Pavla Minaříka, nasazeného v sedmdesátých letech ve Svobodné Evropě. Je známo, že Minařík se snažil spáchat v mnichovské budově radia pumový atentát. Šéfové mu akci nakonec nepovolili. Minařík byl už v roce 1991 obviněn, o dva roky později odslouzen ke 4 letům vězení, odvolal se, a vrchní soud případ vrátil k došetření. K soudu se kauza vrátila v roce 1997. Ležela tam skroro čtyři roky a v červenci letošního roku byla znovu vrácena k došetření. Tentokrát se soudci nelíbilo, že není vyčíslena škoda, jakou mohl Minařík výbuchem způsobit. Na tom teď pracuje mnichovský kriminální úřad, dodává týdeník Respekt.

---

Z jiného úhlu uvažuje o české justici časopis Týden. Ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš je, co se týče stížností, absolutní rekordman. Stížnost ministra je přitom mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout soudní rozsudek a případ předat k Nejvyššímu soudu. Za prvních devět měsíců letošního roku jich ministr podal 264. Podle bývalé ministryně Vlasty Parkanové se Bureš, jako bývalý soudce, snaží být naprosto důsledný. Mluvčí ministerstva spravedlnosti Iva Chaloupková uvedla, že každý, kdo usedne do ministerského křesla, se chová jinak. Zatímco Vlasta Parkanová byla známá tím, že podávala stížnost, jen když bylo pochybení do nebe volající, současný ministr je v této otázce zásadovější.

Ministrova zásadovost jde ještě dál, což dokládá i kauza Jiřího Kajínka. Dvojnásobný vrah, který o sobě prohlašuje, že je nevinen, na sebe upoutal pozornost slavným útěkem z věznice Mírov. Tehdejší ministr Rychetský podal stížnost v Kajínkův prospěch - tu však Nejvyšší soud zamítl. Až do této chvíle se jednalo o sice vleklý, ale tradičním způsobem probíhající případ. Změna nastala, když se ministr Bureš ohradil i proti výroku Nejvyššího soudu, a to k soudu Ústavnímu. Důvodem stížnosti bylo, že jednání proběhlo jako neveřejné. Podle odborníků je sporné, zda má na takovouto stížnost právo. Ostřílený soudce Bureš se však nebojí. Rovněž jeho mluvčí označuje tento krok za průkopnický, neboť žádný z jeho předchůdců se proti verdiktu Nejvyššího soudu o stížnosti neohradil. Pokud Ústavní soud dá Burešovi za pravdu, bude to v dané věci precedens. Můžeme jej nazývat třeba Kajínkův, dodává Týden.

---

Na jiném místě se Týden zamýšlí nad tím, jak je snadné a přitom těžké vydávat dobré knihy. Na českém knižním trhu působí stovky nakladatelství, která chrlí tisíce titulů nejrůznějšího druhu a zaměření. Plné regály vzbuzují iluzi, že podnikat v tomto oboru musí být velmi lukrativní. Kritička Markéta Kořená nedávno vylíčila jednoho z nejuznávanějších nakladatelů 90. let Viktora Stoilova, majitele Torstu, jako vydřiducha vykořisťujícího své autory. Takto zjednodušený obraz je však podle Týdne falešný. Přesto naznačuje neutěšenou situaci v níž se tvůrci hodnotné literatury nalézají. Stížnost však míří na nesprávný terč - na nakladatele, který musí vycházet z pevných ekonomických propočtů. Ceny knih, ať se zdají jakkoli vysoké, jsou stále ještě podstatně nižší než v západní Evropě, přestože výrobní náklady jsou stejné.

Aby si knihu alespoň někdo koupil, nemůže cena překročit jistou hranici. Důsledkem je, že se šetří jinde - prvním místem je autorův honorář. Není žádným tajemstvím, že právě u vydavatelství Torst vycházejí bez nároku na honorář dva druhy titulů - knihy literárněvědecké a většina poezie. A přesto většina této literatury vychází právě v tomto nakladatelství, kde ziskové knihy představují jen 30 procent. Lidé navíc o současnou českou literaturu a především pak tu, která se nešťastně označuje jako náročná, zájem nemají. Přesto budou ztrátové knihy dál vycházet. Stejně tak autoři budou vydávat i tam, kde se jim utopie zisku promění v realitu dobře udělané knihy. Dobře vědí, že pokud by jim šlo jen o dobré bydlo, museli by od literatury a knih běžet pryč - co nejrychleji a co nejdál, uvádí Týden.