Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Z časopisů Týden a Reflex vybírala Zdeňka Kuchyňová.

Za komunistů se do penze těšil snad každý. Dnes většina lidí s oblibou říká, že se jí ani nedožije. Raději na ni nemyslí, uvádí časopis Týden. Důchod je totiž spojován se sníženou životní úrovní a ústupem do ústraní. Že by čeští důchodci jezdili po světě jako jejich němečtí či američtí vrstevníci, nemůže být ani řeči. Peníze od státu stačí s bídou na přežití. A lepší už to nebude. Spíš naopak. Kdo bude chtít v budoucnu prožít důstojné stáří, bude se o to muset postarat sám. Nejvíc jsou na důchodech biti lidé s vyššími platy. Zaměstnanec, který odchází do penze s deseti tisíci čistého, na tom ještě nebude nejhůř. Jeho starobní důchod se bude pohybovat kolem šesti tisíc korun. Lidé s vyššími platy se ale musí připravit na pořádný šok. Příjmy člověka, který si v zaměstnání zvykl na 40 tisíc korun čistého, se smrsknou na pouhých devět tisíc korun. Pokud by tento člověk namísto státu odevzdával peníze některému z penzijních fondů, dostal by při odchodu do důchodu neuvěřitelných 96 miliónů korun. Každý měsíc by měl čtyřicettisíckrát více, než mu dává stát. Trochu zvláštní počty, že. V Česku se používá tzv. průběžné financování důchodů, to znamená, že penze jsou vypláceny z povinných příspěvků, které platí produktivní obyvatelstvo. Tento systém je bezproblémový v době, kdy ekonomika roste a přibývá obyvatelstva. Děje se však pravý opak. Stát už delší dobu vyplácí na sociálním pojištění víc, než vybere. V roce 1999 přesáhl schodek důchodového systému hranici 20 miliard korun. A situce se stále zhoršuje. Podle odhadů Mezinárodního měnového fondu se v příštích dvaceti letech dluh zvýší na alarmující tři biliony korun. Žádná z českých vlád se ale zatím k reformě neodhodlala. Tlak na změny důchodového systému nepřinese budoucím důchodcům nic přijemného. Otázka vytvoření vlastních rezerv tak nabývá na aktuálnosti.


Na jiném místě se Týden věnuje jedinému českému útulku HIV pozitivních, kterému hrozí krach. Dům světla - jak se mu říká - sídlí v pražském Karlíně. Právě teď v domě bydlí šest dospělých s osudnou diagnózou. Útulek se potácí na hraně bytí a nebytí. Kdyby zkrachoval, nemocní by se ocitli na ulici. V Česku žije zhruba 480 HIV pozitivních. O drtivou většinu z nich se starají rodiče, manželé a přátelé. Ti, které hostí pražský Dům světla, nemají nikoho. Navíc je toto zařízení první svého druhu v postkomunistických zemích. Dům světla byl otevřen symbolicky 11. srpna loňského roku - v den zatmění slunce. Rozpočet na stavbu činil 13 miliónů. Polovinu poskytlo ministerstvo zdravotnictví. Společnost AIDS pomoc rozeslala dopisy do velkých firem, bank a nadací v celé zemi. Nechtěli peníze, spíš stavební materiál. Dopisů bylo 1750. Dostali 47 kladných vyjádření, asi stovka podniků popřála hodně štěstí. Šestnáct set firem vůbec neodpovědělo. Oněch 47 firem poskytlo peníze a materiál za asi dva milióny korun. Ozvala se nizozemská nadace, která chtěla projekt financovat. Zavládl optimismus, firmy dostaly zálohy a zahájily práce. Na den otevření byly rozeslány stovky pozvánek - kromě zástupce pražského primátora nepřišel nikdo. Nizozemská nadace však náhle oznámila, že projekt dostala pozdě a nezaplatí ani gulden. Společnost AIDS pomoc vymetla kasičku a uhradila stavebním firmám, co mohla. Zůstal však dluh 3,6 miliónu korun a s ním existenční hrozby. HIV pozitivní zde čekají nejen na to, zda se najde lék, ale i teď i sponzoři.


Týdeník Reflex ve své rubrice Portrét představuje Lumomíra Sklenka - muže, který se vedle výuky budoucích operátorů jaderných elektráren snaží zachránit Tibet. Vystudoval reaktorovou fyziku, obor pro nezasvěcené stejně složitý a mystický jako tibetský buddhismus. Jak však uvádí - fyzika a mystika - jsou různé způsoby poznání jednoho jevu dvěma odlišnými metodami, které se nevylučují, ale navzájem doplňují. Na otázku, zda je buddhista, odpověděl, že vlastně ani neví. Pro spoustu lidí je dnes Východ jen módní záležitostí - prohlašují se za buddhisty úplně stejně, jako by se mohli prohlásit třeba za Marťany. Lubomíra Sklenku odmalička přitahovaly cestopisy. Po roce 1989 si začal postupně všechny své cestovatelské sny plnit - například právě cestu do Tibetu. Stal se jednou z nočních můr pracovníků čínské ambasády v Praze. Pořádá totiž o Tibetu přednášky, vydává o něm časopis, spoluorganizuje demonstrace a koncerty na jeho podporu, byl autorem etnografické výstavy o životě Tibeťanů na Pražském hradě. Ekologickým aktivistům by byl jako bojovník za práva Tibeťanů jistě sympatický, jako pedagog na jaderné fakultě by se jim ale nelíbil. Luboš Sklenka námitce, že v očích ekologů vlastně přispívá k rozšiřování zla, uvedl, že vytrhnout jednu jedinou technologoii z komplexních souvislostí a začít proti ní bojovat je nesmysl. Buddhistickou zásadu neubližování není zcela možné uplatnit. Už třeba vlastnictvím hliněné misky na čaj člověk nechtěně přispěl k záhubě stovek červů a mravenců, kteří zemřeli při těžbě hlíny na její výrobu. Jaderná energetika může být vlastně cestou jak při výrobě elektřiny životnímu prostředí ubližovat co nejméně, protože rozbíjení atomů je ještě pořád čistší, než kouřící tepelné elektrárny. K jednoduchému životu se totiž v Čechách dost dobře vrátit nejde - většinu společnosti se asi jen těžko někomu povede přesvědčit, aby se odstěhovala na venkov k petrolejkám, dodává Luboš Sklenka v týdeníku Reflex.