Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Výběr z týdeníků připravila Eva Petržílková.

Ke slavnostnímu předávání státních vyznamenání na Pražském hradě u příležitosti státního svátku, se vrací komentář časopisu Týden 28.října:

Podle týdeníku prezident Václav Havel způsobil řadu rozpaků - jednak výběrem oceněných, jednak zneužitím prostředí, v němž opět mentoroval o stavu národa a jeho politiků. Ve Vladislavském sálu svým hostům, členům parlamentu a vlády přednášel o dabingem zaplevelené češtině, o trpaslících a braku, pochopitelně také o nakažlivosti honby za ziskem, ačkoli před deseti roky říkal: "Nestyďme se být bohatí." Hlavám občanských demokratů zopakoval roky známé skutečnosti o vytunelovaných miliardách a o tom nejhorším, že "za to málokdo pykal či byl stíhán". Nejvyšší představitelé parlamentních stran (premiér Zeman se omluvil) v rámci státního aktu uslyšeli, že by měli být příkladem ostatním, a ne aby s "ležérním úsměvem" zatloukali. Ve sváteční den slova přinejmenším pošetilá, nehygienická. Zvláště když ještě promluvil o účasti ve volbách a o "správné volbě". Zkrátka prezident Havel 28. října propral politické prádélko, což mohl udělat v kterýkoli jiný den na obyčejné tiskové konferenci, míní týdeník.

S typicky partajnickou nehygienou pak završil výběr oceňovaných. Kromě lidí, kteří osobně nasazovali život pro druhé a jejich čin se stal poselstvím odvahy, nebo lidí, jejichž práce měla a má širší význam pro celé lidské společenství v českých zemích, dopustil se Hrad také letos několika rozhodnutí, jimž je těžké porozumět. Vyznamenání se totiž dostalo rovněž lidem z politiky.

Propůjčením Řádu TGM Josefu Luxovi zřejmě Václav Havel chtěl vynést osobní statečnost bývalého lidoveckého vůdce v jeho boji s nevyléčitelnou chorobou. Protože však posmrtné vyznamenání bylo zdůvodněno "vynikajícími zásluhami o demokracii a lidská práva", lpí i na tomto rozhodnutí pachuť partajnického trucu proti dnešní vládní koalici. Trucem a stranickou vulgaritou také zavání pocta stejným vyznamenáním Jiřího Horáka a teplického senátora Jaroslava Musiala, Zemanových oponentů. Také oni se měli zasloužit o demokracii a lidská práva. Zatímco Musial se do povědomí veřejnosti dostal svým odporem proti česko-německé deklaraci, podporou komunistů a jednou firemní finanční lapálií, Horákovy zásluhy jsou velkolepější. Jako předseda obnovené ČSSD do roku 1993 např. prosadil fúzi strany s reformně komunistickou organizací Obroda, a otevřel tak Lidový dům všem typům v a kolem dnešního vedení. Rozhodně platí, pokračuje dále týdeník, že ti, co káží vodu, si nemají nalévat vína. Lidé alespoň nebudou hovořit o politicích jako o pokrytcích. V této souvislosti je hořkým vtipem předvolební divadlo bývalého ideologa ODS Josefa Zielence v tažení do Valdštejnovy konírny, který jako symbol korupce spaloval před novináři obálku. Také za tohle jednou dostane medaili? ptá se v závěru časopis Týden.


Ani po deseti letech Češi nevědí, co s veřejným prostorem, proč jsou vlastně naše města tak nepřívětivá a proč je žití v nich tak nepohodlné, konstatuje týdeník Respekt a pokračuje:

Za komunistů to prostě patřilo k věci, ale teď už máme za sebou deset let svobody, píše týdeník. Veřejný prostor samozřejmě doznal převratných změn, nicméně vstřícnost k lidem je mu pořád cizí. Na startu nové doby po druhé světové válce měly přitom české země slušný náskok. Zatímco Varšava, Berlín a další evropská velkoměsta se nacházely v troskách, téměř nedotčená Praha svítila neony a kolem otevřených obchodů či kaváren pulzoval běžný život. A stejně tomu bylo i jinde v bývalém protektorátě: až na pár fabrik a průmyslových čtvrtí přečkala česká města souboj s nacismem bez následků. Nebyly zde žádné ruiny, které by -- tak jako jinde -- nutily společnost k rozsáhlým demolicím starých částí měst a výstavbě nových. Češi se tudíž mohli cele věnovat péči o své zachráněné dědictví a jeho rozvoji. Ale nestalo se tak. Ironií osudu zasáhl démon přestavby a ničení české země možná ještě silněji než sousedy okolo.

Z části se bouralo a stavělo na příkaz ideologů -- nový komunistický režim chtěl gigantickými projekty demonstrovat svůj rozmach a moc. Část padla na vrub průmyslově dobyvatelským požadavkům - sem patří třeba středověké město Most vymazané z mapy kvůli ložiskům uhlí. Staré ustupovalo novému bez dlouhých řečí a za nadšené asistence obyvatel. Později se v normalizaci prosadila postupná cesta: nechat zpustnout, doslova vyhnít střed města a pak ho jednoduše odstřelit. Výsledek znají všichni, kdo do Česka strčili třeba jen nos. Duše měst a atmosféra daná starými tradicemi zmizela a nahradilo ji šedivé betonové prázdno kolem několika načechraných turistických oáz. Štěstí měla menší města, která na začátku šedesátých let přišla o statut okresu (například Litomyšl a Třeboň) nebo zůstala v zanedbaném pohraničí (Slavonice). Na jejich "modernizaci" v komunistickém stylu nebyly peníze, a díky tomu v nich přežilo leccos, o co se dnes lze opřít, podotýká týdeník. Zatímco na Západě vyvolal úpadek veřejného prostoru debaty a snahu o jeho znovuoživení, totalitní Česko naopak klesalo stále hloub. Funkcionalismus se zde zvrhl do své nejpokleslejší podoby: sériové výroby panelových krabic. Chyběly nápady, inspirace, estetické cítění dodávané západním ulicím svobodnou vůlí a nadšenými architekty. Jako smutný příklad lhostejnosti uvádí týdeník pražské Malostranské náměstí, které funguje už léta výhradně jako obrovské parkoviště. Na půl cesty mezi Karlovým mostem a Hradem, uprostřed světově unikátní městské rezervace tak člověk nenachází mnoho důvodů, proč se zastavit a chvíli zde pobýt.

Úpadek citu pro veřejný prostor byl podle týdeníku sice hlubinný, ale naštěstí ne totální. Některá místa si svou atmosféru díky péči a náklonnosti svých obyvatel udržela, některá ji postupně získávají zpátky teď v době svobody. A nemusí jít jen o staré architektonické skvosty. Jako svého druhu pomsta nadutým funkcionalistům dnes působí radost, s jakou potomci někdejší "panelákové generace" prchají z rodných sídlišť zpět do útulnosti chudinských domků a činžáků dvacátých let, připomíná Respekt. Ten dále jako příklad boje proti fádnosti a pouliční nudě uvádí nápad mladých umělců umístit do koryta Zlaté stoky v Třeboni sochu žáby a těhotné ženy, velké sochy mimin připevněné na pražské žižkovské televizní věži či známý růžový tank v Praze, který jako světová kuriozita mohl podstatně zlidštit jinak mrtvé, nezajímavé náměstíčko pod Petřínem.

Autor: Eva Petržílková
spustit audio