Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

S některými články z českých týdeníků uplynulého týdne vás nyní seznámí Zdena Kuchyňová a Vilém Faltýnek.

Časopis Týden otiskuje článek Karla Vrány "Milost z vůle nejvyšší", ve kterém se autor podrobně zabývá institucí takzvané prezidentské milosti. V úvodu shrnuje postupy, jimiž je prezidentská milost udělována:


Prezidentská kancelář záležitost postoupí ministerstvu spravedlnosti, které po prostudování širších souvislostí případu rozhodne. Některé případy si ale prezident může vyhradil k osobnímu rozhodnutí. Jsou to záležitosti vojenské, případy týkající se mladistvých či naopak lidí starých, dále lidí nemocných a pečujících o děti. Mimo tyto okruhy má ale hlava státu pravomoc zasáhnout do jakékoliv kauzy, bez ohledu na rozhodnutí ministerstva. Potom provádí Kancelář prezidenta vlastní šetření. Konečně může prezident také udělit milost i v případě, že o ni nikdo nepožádal. Autor připomíná několik případů, kdy Havel udělením milosti vzbudil největší pozornost.

Důležitou roli při rozhodování o udělení milosti, hraje humanitární aspekt. Kancelář prezidenta republiky přihlíží k věku, zdravotnímu stavu a rodinným poměrům žadatele, a také k možnosti jeho nápravy bez pobytu za mřížemi. Předseda senátu Vrchního soudu Robert Fremr považuje prezidentskou milost za přežitek z doby, kdy byl panovník nade vším řádem.

Jana Chalupová z prezidentské kanceláře, oddělení styku s veřejností, ovšem varuje, že kdyby byl institut milosti zrušen, mnoho věcí nebude fungovat. Jako příklad uvádí možnost, že by byl trestně stíhán duševně nemocný člověk. "Podle našeho trestního řádu není možné proces s ním ukončit, dokud není schopen se ho zúčastnit. Tohle je možné vyřešit pouze milostí, jinak by se případ klidně mohl táhnout třicet let."

Otázkou podle Fremra zůstává, do jaké míry jsou lidé z kanceláře prezidenta schopni jednotlivé případy skutečně odborně posoudit. "Výrok, zda někdo něco spáchal nebo ne, by měl zůstat v rukou odborníků," tvrdí soudce. Připouští opodstatnění milosti v případě, že se rozhodnutí soudu jeví jako příliš přísné, ale vadí mu, že prezidentovo rozhodnutí nemůže být dodatečně přezkoumáno. Co kdybychom měli prezidenta, který by se pravomoci snažil zneužívat? Institut milosti by mohl nahradit reformovaný právní systém. Jestliže prezidentská kancelář vlastním šetřením zjistí, že soud pochybil, nemusí podle Fremra nutně postupovat formou milosti. Prezident se může obrátit na ministra spravedlnosti, který má právo podat stížnost pro porušení zákona. "Proč nevyužívat standardní mechanismy?" ptá se soudce Robert Fremr v článku Karla Vrány v posledním čísle časopisu Týden.

Na posledních stránkách Týdne také najdeme pravidelné okénko "Sedm dní, které otřásly Janem Krausem." Herec, režisér a televizní moderátor pověstný tvrdými ironickými poznámkami se zde zastavuje také nad případem Pilipa a Bubeníka.

"Kuba nám připomněla tradiční způsoby bolševického vydírání, které jsme ještě před několika lety také vehementně podporovali. Sám na sobě jsem s úžasem pozoroval, jak snadno a rychle jsem na tento druh svinstva zapomněl. Bohužel mi tyto obludnosti pomohli připomenout někteří naši komunističtí poslanci. Současně jsem také pochopil, proč se naši rudoši nepřejmenovali. Oni se totiž nereformovali ani trochu a bylo na nich v těchto dnech patrné, jak je jim příjemné, když se stanou důležitými."

Podobné reflexi se věnuje i Jindřich Šídlo v časopise Respekt. Tvrdí, že celá situace prověřuje postoje. Nejen postoje komunistů: "V míře perfidnosti,"říká, "se komunistům vyrovnali už jen někteří představitelé ODS." Cituje slova místopředsedy ODS Miroslava Macka a stínového ministra zahraničí Jana Zahradila o nejasných motivacích Pilipovy cesty a shrnuje: "Některé představitele Občanské demokratické strany zkroutila averze ke kolegům z Unie svobody natolik, že jsou ochotni je (z bezpečné vzdálenosti) ještě postrkovat hlouběji do spárů šílícího diktátora."


Jindřich Šídlo se ptá: "Proč se kvůli neznámým lidem v neznámé zemi vystavuje riziku perspektivní politik a otec tří dětí nebo třicetiletý yuppie, zaměstnanec americké poradenské firmy? Zdá se, že v Čechách není mnoho lidí ochotných věřit jednoduché odpovědi: protože to považují za správné."

V pražském divadle Pod Palmovkou měla 20. ledna premiéru inscenace hry Petera Schaffera Amadeus. Zatímco Týden přinesl rozhovor s představitelem hlavní role Jiřím Langmajerem, v Reflexučtenář najde k této inscenaci kritický článek divadelního recenzenta Richarda Ermla:


Amadeus je pro úspěšného filmaře Jana Hřebejka už třetí divadelní režií. Předcházely Hamptomovy Nebezpečné vztahy a divadelní přepis Allenových Výstřelů na Broadwayi. Po Výstřelech, uvádí Erml, "již nebylo pochyb, že tvůrčí zálety filmaře s divadelní milenkou mohou přinášet oboustraně prospěšné výsledky."

Tentokrát je režisér opět nezastíraně inspirován filmovým dílem - Formanovým oscarovým snímkem Amadeus. Herecké obsazení, o němž režisér před premiérou prohlásil, že "prostě nemůže selhat", čítá hostujícího Jiřího Bartošku v roli Salieriho, Jiřího Langmajera jako Mozarta a Kláru Issovou v hlavní ženské roli Konstance. Dobrá propagace před premiérou způsobila, že představení je už teď vyprodáno na dva měsíce dopředu.

Pro ty, kdo budou na lístky muset čekat, má Richard Erml povzbudivou zprávu: "Lze doufat, že za čtvrt roku bude inscenace lepší, než je dnes. Vše záleží na tom, jestli se rozehraje Jiří Bartoška k výkonu, jaký dosud bezkrevnému představení dodá určitější barvu. Zatím je jeho Salieri odmocninou jeho Dona Juana v legendární inscenaci Jana Grossmana v divadle Na zábradlí z přelomu osmdesátých a devadesátých let." Bez Juanovy temné vášně, uvádí Erml, je totiž Salieri "papírovou figurou, vykalkulovaným reprezentantem solidní průměrnosti, kterým je ostatně i sám autor hry."