Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Výběr z českých časopisů:

Týdeník Respekt pod titulkem "Čeští myslivci vytáhli na poslední leč" píše: Vypadá to tak, že Česko se pomalu, ale jistě mění v myslivecký stát. Sto čtyřicetitisícová ozbrojená armáda myslivců se totiž těší takové přízni zákonů jako žádná jiná zájmová skupina. Jejich nebezpečný koníček připraví ročně o život několik lidí a desítky jich zraní. Státním i soukromým firmám způsobuje ročně stamilionové škody. Zákony přitom staví myslivost nad celospolečenský zájem - omezují kvůli ní dokonce nedotknutelná vlastnická práva nemyslivců, kterým například berou možnost nakládat se svým majetkem podle vlastního uvážení. Nyní navíc dorazil do parlamentu nový zákon o myslivosti, který jde ještě dále. Napsali si jej sami myslivci, přesněji řečeno experti z myslivecké jednoty, největší stavovské myslivecké organizace. Požadují v něm, aby stát uznal jejich hobby za obecně prospěšnou činnost a začal je dotovat podobně jako zemědělce. "Naše poslání je v zájmu všech," říká k tomu jednatel Českomoravské myslivecké jednoty Vladimír Broukal. "Zvěř je národní bohatství a my pečujeme o kvalitu jejího genetického potenciálu, o její zdraví. Také ji ochraňujeme před nevhodnými činiteli, jako jsou turisté, jezdci na koních, psi nebo pytláci." Podle sepsaného zákona i podle různých prohlášení mysliveckých pohlavárů je jasné, že jde do tuhého. Ve sporu o postavení myslivců se rozhoduje o zásadních věcech, jako je podoba zdejších lesů a do značné míry i celkový ráz venkova.

Konkrétněji řečeno jde o to, zda se prosadí pohled na přírodu jako svého druhu chovatelský "revír", o jehož osudech rozhodují střelbychtiví lovci, nebo zda půjde o pokud možno přirozené prostředí obhospodařované opravdovými vlastníky, kde zvěř žije vlastním životem a lidé pobývají beze strachu. Podle listu je k pochopení dnešní myslivecké moci je třeba stručně zrekapitulovat historii. Lov byl v Evropě dlouho výsadou úzké vrstvy bohatých a mocných. K průlomu došlo za Marie Terezie, která vydala patent dovolující každému zabít na potkání divoké prase. V devatenáctém století se možnost střílet zvěř rozšířila i na zámožnější sedláky. V té době se také stále hustší osídlení a průmyslový vzestup postaraly o zásadní snížení počtu zvířat v lesích. Mezi první a druhou světovou válkou tak v českých zemích nežila už prakticky žádná divoká prasata a jeleni, daňci či mufloni se vyskytovali jen v pohraničí a horách. Od konce předminulého století zde také nežil žádný medvěd a nastálo ani vlk. Výsada majitelů polí a lesů rozhodovat o střelbě na zvířata ovšem vzala po válce za své. Komunistický stát ukradl všechny lesy právoplatným majitelům a pak ve snaze koupit si obyvatelstvo "chlebem a hrami" rezignoval na roli rozumného správce.

Zdejší lesy se postupně proměnily ve svérázný velkochov vysoké zvěře, aby si každý ze zdejších nimrodů měl na co vystřelit. Vedle zhoubného průmyslu se tak i vysoká zvěř postarala o fakt, že kvalita českých lesů klesla ve statistikách na poslední místo v Evropě. Po krachu totality - v roce 1992 parlament začal projednávat zákon, který měl veliké zkolektivizované honitby opět rozdělit na malé díly mezi vlastníky lesů a výkon myslivosti vložit zpět do rukou vlastníků. Ve stejném duchu -- tedy s přesvědčením, že nejlépe se o majetek postarají jeho právoplatní majitelé -- se prováděly všechny restituce. V případě lesů ale nastala zvláštní věc. Noviny tehdy zaplavily katastrofické články myslivců, všechny na téma "zachraňme ohroženou českou myslivost, kterou nám závidí celá Evropa". Noviny se hemžily obavami, jak po odchodu lidových myslivců lesy zaplaví horda dravých šelem a jiné "škodné".

A tak nový zákon nakonec zachoval v hlavních rysech socialistický stav. Vlastní honitbu si může zřídit pouze majitel velkého lesa. Ostatní se musí spojit v tzv. honební společnost, což v praxi znamená nechat v lese dál "hospodařit" lidové myslivce. Krátce po nástupu sociálních demokratů k moci ohlásilo ministerstvo zemědělství úmysl napsat nový zákon věnovaný myslivosti. Mnozí přitom očekávali, že Fenclův úřad panování myslivců omezí. Zatím se ale děje pravý opak. Soukromí majitelé lesů hovoří o dokonaném návratu ke komunismu, ochránci přírody o zavedení mysliveckého státu.

Na jiném místě se týdeník Respekt vrací k rozsudkům, které nad dvěma podnikateli vynesl minulý týden Městský soud v Praze. Píše, že tyto rozsudky až berou dech. Petr Mach a Milan Šrejber, dva kdysi vlivní sponzoři ODS z dob její největší slávy, se dostali kvůli svým pochybným obchodům až před trestní senát. Nepomohly jim peníze, konexe, sportovní zásluhy ani mazaní advokáti. Bývalému prezidentovi fotbalové Sparty Petru Machovi potvrdil Vrchní soud pět let kriminálu za milionový celní únik. Ještě o půl roku více dostal v první instanci od pražského městského soudu Milan Šrejber za to, že svými obchody s akciemi způsobil podílníkům svých fondů ztrátu nejméně 13 milionů korun. Tito dva muži mají zaslouženě špatnou pověst a v obou případech se chovali přinejmenším podezřele. Přesto rozsudky nelze podle týdeníku přijmout bez pochybností a otázek.

Oba případy se v něčem až nečekaně podobají. Nejprve vše vypadalo na vážný zločin -- u Macha pojišťovací podvod, u Šrejbra zneužívání informací. Kvůli nedostatku důkazů se však původní konstrukce zhroutily a obžalovaným zůstalo na krku jen hrubé pošlapání úředních předpisů. Po předpisech se jistě šlapat nemá. Jenom podle časopisu není jasné, proč za to soudkyně rovnou posílá do žaláře. Jistě lze namítnout, že v republice se každý týden vynášejí desítky sporných rozsudků, jejichž aktéři mají jen tu smůlu, že zrovna nepatří mezi známé osobnosti. To je pravda. Nelze rovněž dělat z Macha a Šrejbra neviňátka. Oba dobře věděli, že balancují na hraně zákona a že "riziko povolání" obnáší i případný nepodmíněný trest. Oba případy ale ukazují také něco obecnějšího. Za prvé, na českých právnických fakultách se o trestu příliš nepřednáší. Studenti se na seminářích učí, jak zločince vypátrat, vyslechnout, usvědčit a právně kvalifikovat. Jenom závěrečný trest zůstává třešničkou na dortu, na níž jako by už ani příliš nezáleželo.

Výsledkem jsou potom sporné verdikty v případech Mach a Šrejber, ale třeba také zcela neadekvátní sazby několika let za marihuanu. Za druhé, dlouho se vedla debata, zda nebude nutné pro případy hospodářské kriminality vymyslet zcela nové paragrafy. Nyní se ukazuje, že soudy umějí najít cestu. Při svých rozsudcích by ale raději měly jít do hloubky, než posílat lidi se sebehorší pověstí do kriminálu za administrativní přečiny. Za třetí, justice nemůže mít "výrobní lhůtu" osm let od spáchání činu jako u Petra Macha. S takovou bychom se prvních rozsudků v případech Komerční banky nebo IPB dočkali někdy po roce 2005. A konečně nelze nevzpomenout na loňský zprošťující rozsudek nad pokladníkem ODS Liborem Novákem. Tehdy soudu nestačil daňový únik s Novákovým vlastnoručním podpisem. Teď se za celní únik dává pět let "natvrdo". V čem je rozdíl? V kvalitě advokátů, nebo soudců?, ptá se v závěru týdeník Respekt.