Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Teď tedy téma český muzikál. Mladý hudební publicista Pavel Klusák na stránkách posledního Týdne sepisuje se sobě vlastní vehemencí dostupná fakta k tomuto hudebně divadelnímu žánru. Vyberu alespoň menší část.

"V době, kdy si Češi a Slováci dopřávali první zkušenosti s mcdonaldy, skutečnou reklamou nebo náhlým bohatým výběrem nanuků, dozrálo v některých z nich odhodlání vstoupit do muzikálového světa," píše Pavel Klusák. "Vstoupit do broadwayského typu muzikálové produkce, který prověřuje profesionální schopnost najít a strhnout publikum.Více než deset let poté je muzikál v Česku všudypřítomný. Cestovní kanceláře z celé republiky den co den přivážejí na muzikály plné autobusy lidí. Celá ta sešlost diváků kvůli hvězdám a efektům by měla mít nějakou záminku, jinými slovy, muzikál by měl mít nějaký obsah," přemítá autor článku. "Už zásadní světové vzory," píše, "Bernsteinova West Side Story nebo Webberův Ježíš, ukázaly směr: velký příběh. A nejlépe předem známý, jako tomu bývalo v opeře. To je podnětný model: sugestivní hudební produkce pak nabízí publiku možnost kolektivního znovupřijetí mýtu." Volba námětů vypovídá podle Klusáka o tom, co považují čeští tvůrci či producenti za atraktivní námět s takto mýtickým rozměrem. Velký třesk znamenala pražská verze Bídníků - Les Miserables z roku 1992, kde se profilovali naši první muzikáloví herci-pěvci. Jiří Korn, Petra Janů, Karel Černoch, Tomáš Trapl. Premiéru pak postupně měly například Pěna dní z roku 1994 podle Borise Viana, z téhož roku 451° Fahrenheita podle Bradburyho, z devadesátého šestého Krysař, muzikálová podoba Rusalky, devadesát osm Hamlet, v roce 2000 Johanka z Arku a Monte Cristo. Toto je produkce soustředěná do Prahy. Klusák připomíná taky moravskou produkci: "Brněnská Koločava," píše, " s muzikantským vkladem Hany a Petra Ulrychových a skupiny Javory se obloukem vrací k dnes už klasicky přijímané Baladě pro banditu: k postavě Nikoly Šuhaje. A jinde," pokračuje Klusák, " skončilo plošné prohledávání volných námětů u Popelky, Mrazíka Pinokia a dokonce i Babičky na motivy Boženy Němcové." Mrazík se hrál na ledě a tedy na velkokapacitních stadionech. Divná akce plná nechtěného surrealismu," píše autor. Babička, kterou napsal newageově meditativní skladatel Richard Pachman, má pověst obskurní akce, z níž odcházeli před koncem i ti nejotrlejší recenzenti." Klusák si taky klado otázku, jestli má v této oblasti české divadlo na co navazovat. A zjišťuje, že zdánlivě příbuzné oblasti hudebního divadla neposkytují dobrý odrazový můstek. "jedinečná poetika Semaforu by strředoproudým matadorům nebyla k ničemu dobrá. Zásadní scénou, jež připravovala populární i profesionální velké produkce a paradoxně věděla o symbióze s komerčností své, bylo Osvobozené divadlo. Ale navazujte na Ježka, Voskovce a Wericha (byť třeba v úplně jiném hudebním stylu) když jimi nejste!!" A tímto povzdechnutím autora článku, Pavla Klusáka, dnešní pohled do časopisu Týden zakončíme.