Přehled týdeníků

Přehled týdeníků

Poslanci odhlasovali vězení za chválení drog, píše týdeník Respekt a dodává, že například majitel jednoho pražského knihkupectví Vít Hlouška vůbec netuší, že může kdykoliv putovat na léta za mříže. Jeho svobodu ohrožuje vystavená kniha E jako extáze. Text pojednává o historii a využití známé taneční drogy. Prodávat takové dílo je ovšem dnes zločin, za který knihkupci hrozí až pět let vězení. Absurdní ovšem je, že o hrozbě žaláře pro knihkupce netuší nic ani většina těch, kteří zákon schválili v parlamentu. Prý pětiřádkovou novelu v balíku vládních návrhů přehlédli. Ruku zvedl například i poslanec František Pejřil, autor návrhu na legalizaci marihuany. Za hlavu se chytá i poslanec Ivan Langer, další liberál v přístupu k drogám. Novelu naopak podporuje lidovec Pavel Severa, podle kterého jsou špatné třeba filmy, kde jsou obrázky, jak lidé berou drogy. Největší autorita v zápase s drogami, šéf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous nemá informace, že by umělecká díla s tematikou drog ovlivnila počty narkomanů. Nicméně zákon je na světě a spolu s ním otázka, co se bude dít dál, uvádí týdeník Respekt.

---

Respekt píše také o problémech neslyšících a dokládá to příkladem studentky Evy Urbánkové. Když se měla Eva na konci deváté třídy rozhodnout kam dál, neváhala ani minutu. Miluje koně a proto zvolila střední učiliště pro obor sedlářka. Její sen ale zhatila nečekaná překážka: peníze. Eva totiž od narození neslyší a vznikl problém. Po dvou měsících musela školu opustit. Ministerstvo školství, učiliště i pražský magistrát jí totiž odmítly zaplatit nezbytného tlumočníka. Podle zákona o znakové řeči na něj má sice nárok, ale ministerstvo školství za uplynulé čtyři roky nedokázalo sepsat vyhlášku s přesným určením plátce. V České republice žije zhruba 30 tisíc lidí postižených nějakou poruchou sluchu, přičemž specializovaná učiliště nabízejí jen několik málo oborů. Na běžných typech středních a vysokých škol studuje jen asi 100 neslyšících. A to díky obrovskému talentu a pomoci svých rodičů a spolužáků, kteří jim opisují sešity a pomáhají s přípravou na zkoušky. Tlumočníka jim nikdo naplatí, neboť jedna hodina stojí až několik set korun. Situace neslyšících studentů se ale nemusí zlepšit ani poté, co ministerstvo školství vyhlášku schválí. Podle informací Respektu z jejího návrhu vyplývá, že neslyšící žák střední školy může požadovat bezplatné tlumočnické služby maximálně v rozsahu 6ti procent vyučovacích hodin v příslušném školním roce.

---

Slavný Barrandov už pro českou kinematografii prakticky ztratil význam. Zároveň, jak uvádí časopis Týden, stoupla jeho pověst v zahraničí. Podle údajů, které zveřejnil generální ředitel Radomír Dočekal, se v sedmi barrandovských a čtyřech hostivařských ateliérech natáčely a budou natáčet především hollywoodské snímky. Na české filmaře připadá nejvýš 5 procent z celkového objemu prací, a to především v letních měsících, kdy zahraniční filmaři vyrážejí do exteriérů. Loni se na Barrandově natáčely nákladné velkofilmy jako například Blade II, který v USA vede žebříček návštěvnosti. Loni hollywoodští producenti na českém území "protočili" na 300 miliónů dolarů. Lotos by mohlo toto číslo být ještě vyšší, protože Češi už si mohou vybírat. Poté, co osud Barrandova v druhé polovině 90. let vypadal značně nejistě - údajně existovaly i plány na zrušení ateliérů - je nyní Barrandov prosperujícím podnikem, který se ovšem sám do výroby filmů příliš nepouští. Zájem českých režisérů polevil už dávno. Většina domácích titulů se natáčí v reálných prostředích a zvukové či střihové laboratoře poskytují buď menší firmy nebo Česká televize.

---

Týden se zamýšlí také nad osudem českých kreslířů. Jak uvádí, před listopadem 1989 se v médiích proháněly postavičky asi 150 českých kreslířů. Dnes jich je sotva třetina. Zbylý prostor obsadila tvrdá politická aktualita importováná z venčí. Do nenávratna se postupně propadla většina českých humoristických časopisů - Dikobraz, Čert či Naruby. Za své vzal i měsíčník Škrt, jehož první čísla měla náklad neuvěřitelných 400 tisíc výtisků. Dnes jsou v prodeji jen dva listy - měsíčník Sorry, provokující drsným černým humorem a zlínský Trnky-Brnky, jehož příznivcem není intelektuální část čtenářského spektra. Teoretik, vydavatel a kreslíř Josef Kobra Kučera, jehož figurky glosují svět už déle než dvacet roků, tuší soumrak kresleného humoru v hektičnosti doby a ve všepožírající televizi. Klasik žánru Neprakta dnes ilustruje křížovky, v jiném tisku se nevyskytuje. Domácí listy patří z devadesáti procent cizincům, kteří do Česka přesadili hotové makety časopisů fungujících venku. Nechtějí fóry, chtějí tripy - tři okénka s politickou satirou. O tom, že se kreslenému humoru v posledních letech příliš nedaří, vypovítá i skutečnost, že chybí nejmladší kreslířská generace. Před rokem 1989 lidé kreslený humor hltali kvůli jinotajům, které podle jejich názoru útočily na režim. Dikobraz, který vycházel ve statisícových nákladech, poskytoval dost prostoru, fóry nechyběly ani ve většině časopisů nebo novinových příloh. Pád režimu přivítala většina kreslířů a karikaturistů s úlevou. Během následujících let se však paradoxně zúžil prostor pro uplatnění. Situace však není tak tragická, jak by se mohlo zdát. Existují totiž i tvůrci, které neživí pouze publikování v novinách a časopisech. Z kresleného humoru vytvořili svérázné obchodní odvětví. Například Zdeněk Hofman slušně profituje z prodeje třiček, hrnků a dalších předmětů zdobených vlastními vtipy, dodává časopis Týden.