Přehled týdeníků
Časopis Týden se zabývá zdůrazňováním tzv. českých národních zájmů v předvolební kampani. "Poselstvím k národu" zahájil například nedávný sociálnědemokratický "tábor lidu" na hoře Říp předseda ČSSD Vladimír Špidla. Patetickými slovy přitom představil dlouho utajovaný program strany, který je plný slibů o sociálním státu.
Časopis Týden se zabývá zdůrazňováním tzv. českých národních zájmů v předvolební kampani. "Poselstvím k národu" zahájil například nedávný sociálnědemokratický "tábor lidu" na hoře Říp předseda ČSSD Vladimír Špidla. Patetickými slovy přitom představil dlouho utajovaný program strany, který je plný slibů o sociálním státu. Program také výslovně zdůrazňuje, že sociální demokracie nedopustí revizi Benešových dekretů a výsledků druhé světové války. Ochranou národních zájmů, k níž členy zavázal ústřední výbor strany, se podle Špidly myslí poválečné uspořádání Evropy a z něj vycházející majetkové poměry. Pouhý den po táboru sociálnědemokratického lidu na Řípu vystoupil v někdejší sudetoněmecké metropoli Liberci, symbolicky na náměstí Edvarda Beneše, předseda občanských demokratů Václav Klaus. V předvolebním projevu se stylizoval do role zachránce. "Čelíme tlaku na změnu poválečného uspořádání v Evropě v symbolické i v majetkové a právní rodině," prohlásil Klaus jen několik hodin poté, co ho britský premiér Tony Blair v Praze ujistil, že poválečná historie Evropy se měnit nebude.
Podle Miroslava Kunštáta, vedoucího katedry německých a rakouských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, je příznačné, jak dvě nejsilnější strany s tématem národních zájmů nakládají. Sociální demokracie může víceméně navázat na historickou kontinuitu, a proto s nimi zachází obezřetněji. ODS podle Kunštáta ale vyráží s tímto tématem přímo do Liberce, kde je zřejmý protiněmecký osten. Na základě čeho vlastně strany zvolily právě téma národních zájmů? Podle týdeníku vycházely mimo jiné i z výzkumů veřejného mínění. Například podle Střediska empirických výzkumů jsou Češi velmi silně vlastenecky založeni. Není jim cizí ani názor, že Česká republika by měla své národní zájmy hájit i za cenu neshod s jinými státy. Jenže průzkumy jsou jedna věc a realita druhá. Že v prvním kole maďarských voleb zvítězí socialisté, nepředpověděla ani jedna tamní agentura. Všechny bez rozdílu viděly jako favorita dosavadní vládnoucí koalici premiéra Viktora Orbána, který vsadil na nacionalistickou kartu. Jestlipak si z toho čeští politici, vehementně mávající nacionální fanglí, vezmou ponaučení, ptá se časopis Týden.
O filmovém festivalu Jeden svět, který v Praze prezentoval na 130 filmových dokumentů z více než třiceti zemí světa, a zejména o společnosti Člověk v tísni, která festival pořádá, píše týdeník Respekt. Připomíná vznik nevládní společnosti Člověk v tísni před deseti lety. Tehdy se několik dobrodružněji založených českých novinářů rozhodlo, že bídu, kterou vidí na svých cestách v neklidných částech světa, nestačí jen popisovat. K reportážím se postupně přidávala i humanitární pomoc. Zásilky potravin mířily nejprve do Náhorního Karabachu, pak přibyla Bosna, Čečensko, Kosovo. Před časem byla společnost Člověk v tísni první na světě, kdo organizoval humanitární akce v Afghánistánu. Dnes je tam nejdůležitějším partnerem OSN při organizování návratu uprchlíků. Hodnotu humanitárních projektů společnosti lze v současné době vyjádřit ročním obratem půl druhé miliardy korun. To, co ale z Člověka v tísní dělá podle týdeníku Respekt fascinující a obdivovanou společnost, je především šíře jejího záběru. Vedle humanitárních akcí totiž pomáhá i disidentům na celém světě od Barmy přes Kubu až po Bělorusko nebo Tibet. Na domácí půdě probíhá terénní program pomoci pro české Romy. A vedle toho se Člověk v tísni věnuje také podpoře, výrobě a distribuci nejrůznějších dokumentů o lidských právech. Tak před pěti lety vznikl i filmový festival Jeden svět. Tehdy se bosenský dokumentarista Igor Blaževič, žijící v Česku, rozhodl přivézt do Prahy nejlepší dokumentární filmy z celého světa. Bez ohledu na varování, že filmy o lidských právech, nebudou nikoho zajímat. V loňském roce se filmových představení zúčastnilo na deset tisíc diváků a sám festival se stal nejvýznamnější přehlídkou dokumentů o lidských právech na světě. Před jeho letošním zahájením se mu věnovala televize CNN, BBC i velké světové deníky.
Skeptik může samozřejmě namítnout, že v prolhané zemi, v níž cyničtí politici bez potíží ovládají otupělé voliče, kteří se nedokáží podívat rovně ani na vlastní minulost, je jásot nad povedenými kousky jednoho nevládního spolku zbytečný. Divácký zájem o festivalová představení, ochota, s níž festival vzali za svůj i provozovatelé kin, kteří jinak nechtějí riskovat kasovní neúspěch, a konečně i podpora médií a záštita prezidenta Havla a primátorů měst, kam festival z Prahy poputuje, je ale podle týdeníku přeci jen známkou postupného tání. Plést si však kvůli těmto jistě příjemným známkám zdejší poměry s normálním stavem ale přeci jenom nejde, uzavírá Respekt.
Respekt píše i o "národním škůdci", kterého objevil ministr kultury Pavel Dostál v souvislosti s případnou restitucí majetku rodu Kinských. Je jím matrikářka Prahy 1 Jana Talmanová, která potvrdila potomku šlechtického rodu Františku Kinskému české občanství. Tím prý, alespoň podle Pavla Dostála, přispěla k riziku, že občan Kinský získá u soudu zpět palác Kinských a mnoho jiných kulturních památek nedozírné ceny. Ministr za to matrikářku v článku v deníku Právo nazval hlupákem a obvinil ji z úplatkářství. Novináři z Práva poté úřednici udali a státní zástupce předal případ policii. Podle ministerstva vnitra však matrikářka postupovala zcela v souladu se zákony. Majetek Kinských byl zabaven na základě Benešových dekretů. Otec Františka Kinského Oldřich, který skutečně před válkou podporoval henleinovce, však umřel už v roce 1938. O dva roky později odjel tehdy čtyřletý František Kinský se svou matkou do Argentiny. Po válce však úředníci, kteří majetek Kinských zabavili, udělali fatální chybu: zkonfiskovali majetek po mrtvém otci kvůli jeho proněmeckým postojům, místo aby podle platných zákonů byl majetek nejprve převeden na devítiletého syna a poté zabaven. Tato chyba je důvod, proč dnes právníci Františka Kinského prohlašují konfiskaci za protizákonnou. U českých soudů v tuto chvíli leží asi devadesát žalob. Hodnota majetku, o který se Kinský soudí, se pohybuje v řádech desítek miliard korun.
Respekt poukazuje i na zjevný nacionalismus, s nímž byl Dostálův článek v Právu napsán. Jak jen mohl syn "fundamentálního henleinovce" a ženy jménem Mathilde Julie Mary být Čechem? - ptá se ministr kultury. Odpověď je přitom jednoduchá: prostě proto, že státní příslušnost se za první republiky získávala po otci a Oldřich Kinský byl československým občanem. Tento postup potvrdilo i ministerstvo vnitra. Historik Milan Buben, který se dějinami české šlechty dlouhodobě zabývá, navíc potvrzuje, že Kinští jsou jednou z prastarých českých rodin. Rudolf Kinský stál u zrodu Matice české, finančně podporoval Palackého a Šafaříka, další předek František Josef Kinský se zase zasloužil o rozkvět českého školství.
