Přehled týdeníků
Časopis Týden, který každých sedm dní na sto stranách pokrývá celé spektrum společenského dění, přináší také pravidelně rubriku České průšvihy. Tentokrát se vrací k černobylské jaderné havárii a ke způsobu, jakým o ní čeští perestrojkoví komunisté informovali.
"Listujeme-li v zápisech ze zasedání tehdejší vládní havarijní komise, píše autor Miroslav Vaněk, "a analyzujeme-li informování obyvatelstva o důsledcích havárie jaderné elektrárny v Černobylu na česko slovenskou populaci, docházíme i po letech ke znepokojujícím zjištěním a závěrům. Západní demokratické státy otevřeně informovaly své obyvatelstvo o jejím (předpokládaném) rozsahu, možných zdravotních ohroženích a důsledcích pro ekosystém celého kontinentu. Tragickým dokumentem tehdejší doby je, že k méně vědoucí menšině patřili Poláci, Maďaři, Němci, Rumuni a do značné míry také Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, a k těm téměř nevědoucím občané socialistického Československa, které tak zase jednou získalo neslavný primát."
První informaci vydala ČTK večer 29. dubna (v této době již ovšem radioaktivní mrak opouštěl území ČSSR a putoval do sousedního Německa) a v nočních zprávách ji převzala jak Československá televize, tak i Československý rozhlas. Denní tisk ji otiskl následující den. Vláda v této zprávě uvedla, že na území Československa provádí kontinuální měření a že po celou dobu tohoto měření nebylo zjištěno žádné zvýšení radioaktivity. A následovalo pětidenní informační vakuum.
V dalším prohlášení, tentokrát z 5. května, byly oficiální orgány nuceny přiznat mírné zvýšení radioaktivity. Do éteru dokonce pustily informaci, že dříve "neexistující radiace" již klesá. Naměřené hodnoty ale neměly podle vydané zprávy akutně ohrozit lidské zdraví.
Občané ale vládě a politickému vedení příliš nedůvěřovali, pokračuje Miroslav Vaněk, a sháněli informace, kde se dalo, v první řadě v zahraničních, především západních, ale i polských a maďarských médiích.
Orientace na "cizí" sdělovací prostředky dokládá i výzkum veřejného mínění uskutečněný v roce 1986. Ve zprávě se říká, že většinu občanů možné následky havárie zneklidňovaly. Velké obavy o zdravotní stav vlastní nebo svých blízkých mělo 18 procent dotázaných, trochu zneklidněných bylo 55 procent občanů, 27 procent respondentů obavy nemělo. Výzkum dále uvádí, že 44 procent obyvatel podle vlastní výpovědi změnilo své zvyklosti a podniklo některé kroky, které je měly chránit před radioaktivním spadem. Nejčastěji se to týkalo omezení konzumace některých druhů potravin, zvýšení osobní hygieny a omezení pohybu v přírodě nebo vycházek dětí.
Na základě citovaného výzkumu autor článku konstatuje, že v chování téměř poloviny populace se projevila doporučení vysílaná západními sdělovacími prostředky. K tak masivnímu poslechu západních sdělovacích prostředků došlo již jen v prvních dnech po brutálním zásahu proti pokojné demonstraci na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989, dodává.
"Černobylská havárie, respektive informování o jejím rozsahu a možných - zejména zdravotních - následcích se stala zároveň jistým "testovacím terénem", do jaké míry jsou hesla "perestrojky" a "glasnosti" zdejším aparátem myšlena vážně. Selhání režimu zde navodilo rostoucí snahu dobírat se informací z neoficiálních, a z hlediska režimu tudíž ilegálních zdrojů. Tím se zároveň tyto zdroje a jejich šiřitelé (Rádio Svobodná Evropa, Charta 77, rakouští Greenpeace atd.) dostávaly do povědomí širší veřejnosti."
Zatímco například v tehdejší NDR obdržela Lidová sněmovna petici požadující hlasování o využití jaderné energie a v polském Krakově se dokonce 1. června 1986 konala dvoutisícová demonstrace, v Československu bylo přesto ticho po pěšině.
Černobylská tragédie znamenala přesto jeden předěl. Do havárie v Černobylu byly u nás tabu diskuse o bezpečnosti jaderných elektráren. Přitom se měl do roku 2010 podle oficiálních vládních představ každý kraj pyšnit jednou "atomovou katedrálou". Po Černobylu se situace přece jen trochu změnila, i když nedostatek informací o tak složitém a z ekologického hlediska rozporu plném problému, jakým jaderná energetika je, pociťujeme například v souvislosti s Temelínem dodnes.
A teď obrátíme pozornost jinam. V posledním čísle časopisu Respekt se dočítáme: Pražští bezdomovci hrají divadlo podle povídek Daniila Charmse.
Divadlo může sloužit nejen jako prostředek uměleckého vyjádření vyškolených profesionálů, ale také coby zajímavá forma terapie. V pražském klubu Roxy v minulých dnech už po několikáté vystoupilo Divadelní studio Ježek a Čížek, složené z pražských bezdomovců s divadelní adaptací povídek Daniila Charmse "Jakou barvu má nic? Spíš tmavší". "Neobyčejnou působivost získává jejich tvorba tím", píše autorka Lucie Dorůžková, "že zvolené téma se dotýká jedinečných životních zkušeností těchto příležitostných herců."
S nápadem založit divadelní ansámbl, který by tvořili z větší části lidé bez přístřeší, přišlo před více než rokem občanské sdružení Nový prostor, které pomáhá bezdomovcům s návratem do normálního života. Vedení netradičního divadelního uskupení se ujal profesionální režisér Miroslav Drábek.
"Měl jsem spoustu nápadů, co bychom mohli hrát", svěřuje režisér Dorůžkové. "Ale až u Charmse jsem cítil, že se přesně hodí k charakteru našeho souboru. Stejně jako my nepatřil ve své době mezi oficiální kulturu." V povídkách autora z první poloviny dvacátého století lidé mizí, padají z oken, mění se v koule, a sebeobyčejnější věci získávají v absurdní Charmsově optice netušené významy a důležitost.
Inscenace zaznamenává velkou fluktuaci herců, časté přeobsazování ale podle autorky článku představením dodává živost. O specifickém hereckém projevu neškolených bezdomovců říká: "Interpreti bez problémů přecházejí od ztvárňování reálných postav až ke groteskním figurkám a všechny výjevy prostupuje humor a zároveň naléhavost sdělení. A čím se podle Dorůžkové dotýká zvolené téma jedinečných životních zkušeností herců? "Téma neschopnosti komunikace, které sled absurdních Charmsových báchorek často provází, dostává v podání bezdomovců nepřeslechnutelný existenciální význam. V jedné scénce jako by hráli doslova sami sebe: na chodbě činžovního domu leží na zemi jakýsi Myškin, na nějž nezbyl žádný pokoj, a přivolaný milicionář marně hloubá, co si s takovým občanem počít. Představení se hraje pod pódiem a kontakt s divákem je tak velmi bezprostřední."
Co lidi, kteří se často potýkají se základními existenčními problémy, vlastně u divadla drží? Tuto autorka otázku klade autorka nejen ama sobě, ale i účinkujícím:
"Hraju, protože mě to baví, rozhodně ne pro peníze. Líbí se mi, že ty scénky jsou ze života. Divadlo mi také pomohlo zbavit se problémů s alkoholem," říká Božena Kopová, která v ansámblu působí půl roku.
Bezdomovci se veřejným vystupováním snaží prolomit bariéru mezi nimi a společností. "Hodně lidí naše představení určitě překvapí, protože bezdomovce hážou do jednoho pytle se zločinci a povaleči. Takhle vidí, že také něco dokážeme," říká Jiří Žďárek, který je na ulici už sedm let.
Tvůrčí práce s lidmi vyřazenými ze společnosti samozřejmě vyžaduje mnohem více trpělivosti než obvyklá divadelní praxe, pro režiséra ale může být i v mnohém inspirativní. "Herci se snaží dávat divadlu maximum a berou ho velmi vážně," chválí soubor režisér Drábek, "možná jsou trochu hrubší, ale zároveň vidí spoustu věcí, jaké normální člověk vůbec nevnímá."
