Přehled týdeníků
Byl Foglar práskač? - ptá se Tomáš Čechtický v posledním čísle časopisu Týden. A hned dodává: skautský vůdce Jaroslav Foglar provedl svůj legendární oddíl Dvojku všemi režimy, ať to stálo cokoli. Za války pracoval pro časopis Správný kluk, který vydávalo kolaborantské Kuratorium. V 50. letech jej StB krátce evidovala jako agenta. Jako autor však zlomil československý rekord: je suverénně nejúspěšnějším tvůrcem knih pro mládež.
Byl Foglar práskač? - ptá se Tomáš Čechtický v posledním čísle časopisu Týden. A hned dodává: skautský vůdce Jaroslav Foglar provedl svůj legendární oddíl Dvojku všemi režimy, ať to stálo cokoli. Za války pracoval pro časopis Správný kluk, který vydávalo kolaborantské Kuratorium. V 50. letech jej StB krátce evidovala jako agenta. Jako autor však zlomil československý rekord: je suverénně nejúspěšnějším tvůrcem knih pro mládež. Napsal jich pětadvacet, vyšly ve více než stu vydáních a počet výtisků dávno překročil milion. Jestřáb, jak mu skauti říkají, je už víc než tři roky po smrti. Stále však čelí účelovému osočování. Bylo tomu tak za protektorátu, po únoru, při normalizaci a je tomu tak i dnes, během dědické soudní pře. Asi deset milionů korun má podle jeho poslední vůle připadnout Nadaci Jaroslava Foglara, potažmo českým dětem. Spisovatelův synovec Petr Foglar ale míní, že by měly patřit jemu. Rozhodnuto dosud není a široká paleta kritiků Foglarova díla pálí z těžkých kusů. Foglar prý slynul zbabělostí, kolaboroval a navíc letěl na mladé chlapce. Bylo tomu tak doopravdy? - O své úloze v čele časopisu vydávaného kuratoriem Foglar sám později napsal: "Pokusil jsem se převést čtenářské kluby do časopisu Správný kluk, aby měly nějakou základnu a nemusely se rozejít. Asi po dvou měsících jsem se dostal do konfliktu s vedením Kuratoria, vedení klubů jsem byl okamžitě zbaven a zakázán mně přístup do redakce." Ani jako agent StB nebyl Foglar použitelný. Byl evidován necelý půlrok v polovině 50. let. Ředitel odboru archivní a spisové služby ministerstva vnitra Jan Frolík k tak krátké evidenci vysvětluje, že zahrnovala lidi, kteří sice na spolupráci kývli, udávat ale odmítli. S člověkem, který jí byl k ničemu, pak StB sama spolupráci ukončila. V souvislosti s Foglarem se zmiňuje i podezření z homosexuální orientace a pedofilie. Takovému nařčení se těžko čelí. Existuje pouze jediný průkazný fakt: nikdo z osmi set členů Dvojky si za šedesát let její existence na podivné pohledy nebo doteky ze strany Jestřába nikdy nestěžoval. "A to s nimi Foglar trávil víc času jež jejich vlastní rodiče," říká znalec Foglarova života a díla Jiří Stegbauer a dodává: "Čtyřicet tvůrčích let musel mlčet. A je ostouzen dodnes, zatímco skuteční estébáci se smějí."
O neobvyklém letním putování skupiny mentálně postižených vozíčkářů píše Respekt. V Česku žije zhruba tři sta tisíc mentálně postižených lidí a většina z nich tráví svůj život v ústavech. Díky padesátce dobrovolníků se ale mohla alespoň skupinka z nich letos v létě na pár dní z ústavního stereotypu vymanit. Umožnil to program Festina Lente, tedy Spěchej pomalu, který už osmý rok vozíčkářům pomáhá. Patnáct lidí s mentálním i tělesným handicapem tak týden putovalo českou krajinou. "Někteří poprvé nakupovali anebo v patnácti poprvé v životě zmokli," říká iniciátor celého projektu, učitel matematiky na plzeňském gymnáziu Martin Fojtíček. Skupinku doprovází dvojnásobný počet "tlačičů" - tedy lidí, kteří vozíčkářům pomáhají s oblékáním, vaří, tlačí vozíky, zajišťují ubytování, prostě zařizují vše potřebné pro výlet. "Nejdřív mě k tomu dlouho přemlouvali, ale teď sem už jezdím pravidelně. Našel jsem si mezi těmi lidmi dobré kamarády, kvůli kterým se vracím," uvádí bývalý Fojtíčkův student na gymnáziu. Studentů plzeňského gymnázia je ostatně mezi "tlačiči" většina. Martin Fojtíček nyní dokončuje i přípravy střediska Ledovec v obci Ledce, které je určeno pro mentálně postižené a psychicky nemocné lidi. Mělo by jít o alternativu k ústavům, ve kterých tráví svůj život i většina poutníků letošní Festiny.
Reflex se pokusil dostat "škvírou mezi Vietnamce". Vietnamci jsou podle něj vždy zdvořilí, usměvaví ... a uzavření. Málokomu dovolí nahlédnout do svého soukromí. V základní škole v západočeské Přimdě je ze dvou set dětí dvaadvacet Vietnamců. Ředitele školy si jejich rodiny považují natolik, že na jeho žádost se reportéru Reflexu podařilo do jedné vietnamské rodiny přece jen dostat. Rodina pana Nguyena bydlí v bytovce. On sám má jako jediný z místních Vietnamců stánek přímo v Přimdě. S manželkou pracují každý den od osmi do osmi, celý rok včetně víkendů a bez dovolené. Smyslem jejich života je práce. Rodina, i když je pro Vietnamce stejně důležitá, se schází pohromadě pouze pozdě večer. Jedinou událostí, která narušuje jednotvárný koloběh pracovních povinností, je uctívání předků. Každý měsíc, prvního a patnáctého podle asijského kalendáře, se tak na otlář předků dává ovoce, pití, květiny a zapalují se vonné tyčinky. Početná kolonie Vietnamců žije ve vesnici Kateřina asi deset kilometrů za Přimdou směrem k německým hranicím. V rozlehlé vietnamské tržnici stojí kolem dvou set prodejních stánků a další přibývají. Z Vietnamu sem přijíždějí stále nové a nové rodiny. Téměř nikdo z nich nemluví česky. Zvyšuje se ale množství vietnamských dětí, které studují na českých školách. A ačkoliv jejich rodiče se česky pravděpodobně nikdy nenaučí a vždy budou přísně dodržovat pravidla své komunity, jejich děti se pomalu stávají Evropany.
