"Přibývá otrub mezi zrnem," obává se Jan Halas
Jak víte, před týdnem byly uděleny literární ceny Magnesia Litera. Vedle cen Českého literárního fondu a Státních cen za literaturu je to nejsledovanější literární hodnocení, byť vzniklo teprve před několika málo lety. My se dnes zaměříme na jednu z vedlejších cen, Cenu za přínos české literatuře. Loni ji získal Václav Kadlec za přípravu kompletních spisů Bohumila Hrabala. Letos porota upozornila na literární redakci Českého rozhlasu 3 - Vltava. S jejím vedoucím Janem Halasem rozmlouval Vilém Faltýnek. Poslechněte si Knihovničku Radia Praha.
Jan Halas, syn básníka Františka Halase, vede literární redakci Českého rozhlasu od roku 1990. Mimo to píše recenze, v roce 1996 vydal knihu vzpomínek Dodatky a spolu s Ludvíkem Kunderou editoval vydání korespondence svého otce. Jana Halase se ptám, s jakým pocitem přijal ocenění své redakce?
"No tak lhal bych, kdybych říkal, že nemám radost. Především proto, ne že bych trpěl nějakou potřebou býti oceňován, ale ta cena ukazuje, že nás někdo poslouchá, že naši práci hodnotí a že si myslí, že ji děláme dobře."
Spojení literatury s rozhlasem je už nějak dáno genetickou podstatou média. Literatura měla ve vysílání vždy své místo. Jak rozhlas s literaturou soužije dnes?
"Mám-li mluvit v číslech, literatura zaujímá v programu Vltavy asi 10 procent. To jsou literární pořady nejrůznějšího druhu. Když jsem u těch čísel, za loňský rok jsme realizovali 376 literárních pořadů. V tom jsou zahrnuty i minutové polední verše, ale i několikahodinové četby na pokračování. Literatura má samozřejmě ve vysílání dlouholetou tradici, třeba právě četby na pokračování. No co to je? To je v podstatě předchůdce dnešního seriálu. Byly doby, kdy lidé opravdu seděli u rádia a čekali na četbu na pokračování. Byly dokonce doby, kdy byly ulice vymeteny, když František Filipovský četl Bylo nás pět. No ale to už je 50 let, mezitím přišla televize a situace se změnila. Ale posluchače pořád máme a jistě i do budoucna budeme mít. Literatura prostě do rádia patří. I když literární počad není totéž co literatura. Tím, že se do toho vloží redaktor, interpret, režisér - čili výklad, tak z toho vzniká samostatný artefakt. Četba na pokračování například taky není, že by si herec sedl do studia, otevřel knížku, pak ji po půlhodině zavřel a druhý den přišel a zase ji otevřel. To jsou vytvářené půlhodiny, které musejí mít začátek a konec, čili se s tou literaturou pracuje. No ale je to pořád tedy jistě interpretace literatury."
Od dob vzniku rozhlasu tu pracovalo a pracuje i řada spisovatelů a básníků. Zvlášť právě v literární redakci. V 60. letech to byl Otakar Brousek, Viola Fischerová, Rudolf Matys, později Václav Danek, Jana Štroblová, Pavel Šrut, Miloš Doležal. Právě Violy Fischerové jsem se zeptal, čím ji rozhlas oslovuje:
"Ten hlas, který je v prázdném prostoru, může mít na posluchače dopad. A můžou se tam odehrávat a lidem býti sdělovány věci, které dnešní vítězná média, jako televize a film, prostě nemají, protože musejí počítat s tisíci komerčními věcmi, které skutečné hloubce textu nemohou posloužit."
Jan Halas pokračuje. Ptám se: Může rozhlas jako levnější a operativnější z médií otevítrat dveře také literatuře mladých či nezavedených autorů, případně okrajové literatuře?
"Naší ctižádostí samozřejmě je dostat do vysílání text, který ještě nespatřil světlo světa na knihkupeckých pultech. To je samozřejmé. Vysíláme prózu a poezii i těch nejsoučasnějších současníků, často velice mladých. Jde o to, že dbáme velice na kvalitu a máme velice málo vysílacích časů na to, abychom si dovolovali každého, kdo něco sepíše, a těch je dneska velmi moc, abychom ho rovnou vysílali. Také je někdy problém v moderní próze, že moderní autoři často používají ve svých dílech expresiv a vulgarit, a uši jsou velice citlivá záležitost... takže nejsme cenzoři samozřejmě, ale ne vše vysílací pás unese a ne vše snese posluchačovo ucho. Ucho je citlivější než oko."
Podařilo se vám třeba v uplynulém roce objevit nějaký zajímavý talent?
"Sem tam... ono to většinou bývají texty, o kterých víme, protože máme své špióny v nakladatelstvích a předem víme, že se někde něco zajímavého objevuje. Tohle je vysílání ven, takže taky mohu říct (poněvadž jinak v našem vysílání bych se neodvážil, abych nepodporoval různé grafomany, kteří nas zahrnují svými díly, ztrácet čas a psát nepříjemné omluvné dopisy), že i v té kupě se občas najdou. Třeba teď asi za 14 dní budeme vysílat tři drobné eseje od jednoho posluchače, jehož jméno jsem zrovna zase zapomněl, což potvrzuje, že to opravdu není známé jméno, ty texty se mi nezdály marné, takže jsme je natočili a budou se vysílat."
Mění se nějak situace v české literatuře v posledních letech?
"Já mám strach, že ten vývoj je spíš extenzivní než intenzivní. Že vychází stále více titulů, je to méně a méně přehledné, že mezi tím zrním je stále více otrub. Když si vzpomenu, jako student jsem studoval na začátku 60. let, objevil se Hrabal, Fuchs, Milan Kundera, Škvorecký byl konečně povolen..., tak takovou generaci tady nevidím. Snad to není způsobeno mým stařectvím, je to snad objektivní pravda. Všichni se tak nějak rýpají ve svém nitérku a přenášejí to lehce na papír. Mám totiž dokonce pocit, že na těch počítačích se totiž strašně lehce píše, a čím lehčeji se píše, tím je to všechno řidší."
