Radost pod bezednými koši
České basketbalistky se zatím probojovaly do čtvrtfinále mistrovství Evropy v Polsku. Podaří se jim stejný husarský kousek jako na loňském světovém šampionátu, kdy v Karlových Varech vybojovaly titul vicemistryň? Právě tento historický úspěch je v anketě Česká sportovní dvacítka vynesl na osmé místo.
Začátek nebyl bůhví jaký. Celek, který v roce 2005 získal zlato na mistrovství Evropy, nehrál dobře. Výkony ve skupině byly nepřesvědčivé, váhavé, značně kolísavé. Hráčkám se příliš nevěřilo. Brzy se však ukázalo, že trenér českých basketbalistek Lubor Blažek dokázal na mistrovství světa namíchat týmově hrající sestavu nebývalé síly. Jeho svěřenkyně se nadechly k famózní vítězné jízdě.
Ve čtvrtfinále Češky porazily obhájkyně titulu z Austrálie a i ti největší skeptici museli přiznat, že tým začíná skvěle pracovat. Euforie hráček i fanoušků začala stoupat. Semifinálovou bitvu s Běloruskem rozhodly Češky až v prodloužení, když dopředu je hnalo místy až frenetické povzbuzování fanoušků. V posledním zápase turnaje už tým trenéra Lubora Blažka nestačil na favorizované Američanky, kterým podlehl o dvacet bodů - 69:89. A stala se věc nevídaná - nikomu, ani hráčkám, ani trenérovi, a především ani fanouškům jako by to vůbec nevadilo. Všichni to vnímali jako vítězství, protože výkon českých basketbalistek, předvedená hra a souhra byly vskutku fascinující. I prezident Václav Klaus, který na tribuně vehementně fandil, uronil slzu dojetí.
Při sledování jejich hry si nejeden fanoušek kladl otázku, kde na takové výkony braly síly a ještě se neomylně trefovaly do koše, jako třeba Eva Vítečková:
"Já musím říct, že nám strašně moc pomáhali diváci. Když si vzpomenu na rok 2006 na mistrovství světa v Brazílii, tak sil už tam opravdu moc nebylo. To už mi pan trenér Bobrovský říkal, ať už ani nestřílím, protože bylo vidět, že jsem už opravdu hodně unavená. Musím také říct, že před světovým mistrovstvím v roce 2010 jsem se hrozně bála, že to neuběhám. Těch zápasů v jedenáctí dnech je strašně moc. Ale diváci, ta atmosféra vás tak ženou dopředu, že vůbec nemyslíte na únavu a pořád někde berete energii a únavu cítíte až po zápase nebo až po mistrovství. Je pravda, že už také nejsem nejmladší, ale musím říct, že mi to prostě vyšlo střelecky. Člověk se nesmí zabývat tím, že je to semifinále mistrovství světa, ale musí si třeba říct, že je to jako na tréninku, a tak to dej, jak to dáváš normálně,"řekla ve studiu Českého rozhlasu Eva Vítečková.
České basketbalistky pobláznily národ, vydřely historický úspěch. Eva Vítečková a Hana Horáková se dostaly do All Stars turnaje a Hanu Horákovou, nezničitelný hnací motor stříbrného týmu, vyhlásili nejplatnější hráčkou mistrovství. Eva Vítečková i trenér Lubor Blažek mají jasno v tom, co především rozhoduje o úspěchu:
"Zdraví, momentální připravenost a štěstí,"říká Eva Vítečková a trenér Lubor Blažek k tomu dodává: "Já bych to seřadil podobně. Myslím si, že zdraví je důležité, a nám se vloni problémy tohoto typu vyhnuly. Družstvo bylo dobře připravené. A štěstí jsme také měli. Letos to bohužel už s tím zdravím nebylo úplně ideální. Bylo málo času na odpočinek, hráčky si přinášely zranění ze svých klubů. Myslím si, že na přípravu nebylo díky tomu, že jsme měnili z větší částí tým, mnoho času. A na to štěstí teprve čekáme."
Kapitánka Hana Horáková byla v týmu takovým tahounem. Na palubovce jí bylo plno, dovedla ostatní strhnout vlastním příkladem. Nahradit ji nebude podle trenéra Blažka snadné, ale určitě se podobné typy najdou:
Úspěch to byl veliký, vicemistryněmi světa se mnohé hráčky nestanou za celou sportovní kariéru, ale i úspěch je třeba podle trenéra Lubora Blažka i Evy Vítečkové umět zahodit:
"Určitě musí. Já si myslím, že vzpomínky jsou o tom, že máte volný čas, pohodlné křeslo a červené víno k tomu. Pak se dá vzpomínat. Ale život je v takovém fofru, že na vzpomínky absolutně žádný čas není. Ze vzpomínek se žít nedá," konstatoval trenér Blažek a Eva Vítečková dodává:
"Vzhledem k tomu, že brzo po mistrovství světa nám začala sezóna, tak to moc dlouho nešlo. Ono to ale také nešlo tím způsobem, že nám to pořád někdo připomínal. Šli jsme do obchodu, každý nám gratuloval, což bylo hrozně příjemné, ale je pravda, že celkově sport nejde hrát ze vzpomínek. Musíme předvádět výkony pořád, takže rádi si na to vzpomeneme, ale musíme myslet dopředu jenom."
Jak trenér Lubor Blažek, tak Eva Vítečková shodně tvrdí, že i když basketbalistky i celý realizační tým spolu dlouhodobě trávili většinu času, obávaná ponorková nemoc se nedostavila. Byť oba takové nebezpečí nevyloučili:
"Já si myslím, že hrozí, samozřejmě. Když ten tým je tři týdny pohromadě, tak mlže dojít k mírným konfliktům, a ta ponorka se může objevit. Ale opět ten tým má svoji sílu, a já pevně věřím, že jsme schopni se těchto problémů vyvarovat. Navíc vztahy jsou velmi dobré a ani v přípravě takové problémy nebyly. Bude záležet na výsledkové pohodě. Pokud se bude hrát dobrý basket, budeme vyhrávat, budeme z toho mít super pocit, tak se ponorka nedostaví. Každá prohra může indikovat určité problémy," tvrdí trenér Lubor Blažek.
Eva Vítečková to vidí stejně:
"Je to hlavně o výsledcích, protože když se bude dařit, budeme vyhrávat, atmosféra v týmu bude mnohem lepší. naopak, když se dařit nebude, tak je to mnohem horší. Nějaký takový turnaj už jsem zažila. Já si ale myslím, že v realizačním týmu a i mezi holkami je několik lidí, kteří dokážou tu atmosféru tak udělat, že ponorková nemoc nás vůbec nenavštíví. Dělají se drobné žertíky. Například náš atletický trenér Aleš Kaplan vozí s sebou paruky, různé masky, dokonce nedávno na soustředění vytáhl boty na podpatcích. Nebyly to jeho, aby to nevyznělo nějak špatně. Půjčil si je od své studentky, která zrovna žila v místě, kde jsme měli soustředění. On to dokáže hodně odreagovat, a stejně tak pan asistent Martin Petrovický, který dodává velice dobrou atmosféru."
Titulem vicemistryň světa český celek vyrovnal nejlepší výsledek ženského basketbalu. Stříbrné medaile získaly československé basketbalistky také v letech 1964 a 1971. Možná že u zrodu nynějšího úspěchu byla skutečnost, že základním kamenem týmu byly hráčky, které se o deset let dříve, shodou okolností také v Česku, staly juniorskými světovými mistryněmi.
