"Rasismus a nacionalismus v Čechách má původ z pocitu, že jsme malý národ, který si vše musí sám obhájit," tvrdí Jařab
Za poslední tři roky v České republice stoupl podle statistiky ministerstva vnitra a policejního prezidia počet rasově motivovaných trestných činů. Rasismus se ale podle zmocněnce vlády pro lidská práva Jana Jařaba daří stále více potírat, statistiky pouze dokazují, že policie začala pečlivěji jednotlivé případy evidovat. Jařab se domnívá, že jsou ale stále více častější případy takzvaného skrytého rasismu a nacionalizmu, který se projevuje latentní nenávistí vůči jiné rase či národu.
Za poslední tři roky policie vyšetřovala necelou tisícovku případů s rasovým motivem. Podle statistik počet případů oproti letům devadesátým roste. Podle Jana Jařaba statistiky ministerstva vnitra paradoxně vypovídají o tom, že se situace v České republice zlepšuje.
"Já bych z toho nevyvozoval, že je jich rok od roku více. Naopak. Domnívám se, že je to pozitivní paradox. Případů vzrůstá ve statistikách, policie je schopna je více registrovat a vyšetřovat. Nejhorší situace byla na počátku devadesátých let, kdy se neregistrovaly vůbec. Soudím tak podle teorie ledovce. Říká se, že čím větší část ledovce je nad vodou, tím větší je to, co je skryto."
Jakou podobu má skrytý rasismus v České republice?
"Pokud se hovoří o skrytém rasizmu, budu mít na mysli ty, kdo se jako běžní příslušníci společnosti, a nejsou vyznavači nějakých extremistických hnutí a nepáchají zločiny, chovají ve styku s cizinci způsobem, který by si nikdy nedovolili vůči občanům České republiky. Často tak jednají s lidmi ze zemí, které mají nějaká negativní stigmata, nebo k lidem s jinou pletí. Kupodivu je takových lidí hodně dokonce mezi státními úředníky počínaje policisty a matrikáři konče."
Jak je na tom Česká republika ve srovnání s okolními zeměmi?
"To se nesmírně obtížně hodnotí. Stále bych rozlišoval výskyt skutečných rasistických útoků a latentní rasismus. Myslím si, že v obou případech jsme na tom poměrně špatně. Souvisí to s tím, že jsme byli padesát let uzavřenou, izolovanou zemí, ale i s tím, že jsme byli malým národem, který musel sám bojovat o svoji existenci, sám se prosazovat, sám si rezervoval tu úlohu slabšího a utlačovaného. Česká republika nemá vypěstovanou velkorysost, kterou naopak mají například národy s koloniální minulostí."
