Říkali mu „český Dalí“ nebo také „malíř smrti“. Výtvarník Josef Vyleťal by slavil osmdesátiny.

Foto: Jitka Štichauerová

Jeho obrazy často děsily a odpuzovaly, ale zároveň přitahovaly svou mystikou. Ovlivnili ho Arcimboldo, Hieronymus Bosch nebo Francisco Goya.

Foto: Jitka Štichauerová
Josef Vyleťal se sochami k filmu Panna a Netvor (1977), foto: soukromý archiv Olgy Vyleťalové

„Převleky jsou symboly uvězněné duše. Tisíce převleků, zástěrek, přehozů a závěsů. A nakonec člověk nahý, jako převlek sebe sama. Tvář s mnohovýznamným úsměvem masky. Ďábel s lidskou tváří a člověk s tváří ďábla. Fenomén masky je principem tváří apokalyptických jezdců.“

To jsou slova malíře Josefa Vyleťala (18.6.1940 -3.2.1989) k jeho cyklu obrazů Apokalypsa z roku 1976. Pomáhají nám možná lépe pochopit jeho malby plné prapodivných skřetů, koster, bizarních lidských a zvířecích mutantů, kosmických vajec, ze kterých se rodí apokalyptické zrůdy. To byl svět volné tvorby výtvarníka, jehož doménou byl magický a fantaskní realismus. Jeho styl ovlivnily i současníci jako Mikuláš Medek, ale také Salvador Dalí, které řadil ke svým přátelům. Medek umírá v roce 1974, Dalí v lednu 1989. Jakoby své vzory následoval, život Josefa Vyleťala končí v jeho osmačtyřiceti letech v únoru téhož roku, hned v dalším měsíci po smrti katalánského malíře.

Život plný protikladů

Jeho žena, výtvarnice Olga Vyleťalová na něj vzpomíná jako na partnera, se kterým si inspirativně pomáhali, i když její lyrický styl zdaleka neodpovídal výtvarnému pojetí talentovaného umělce, který žil v její blízkosti.

„Můj muž byl v prvé řadě malíř, i když studoval architekturu, pracoval jako grafik nebo scénický výtvarník. Byl velmi šikovný. Studoval figurální kompozice ve stylu starých mistrů, vycházel z antické inspirace i křesťanské symboliky. Hodně četl, stále si dělal poznámky. Byl už od mládí takový nezvladatelný. Nechtěl se podřizovat. Byl věčný rebelant, ale i vtipný glosátor. To jsem na něm obdivovala, tu pohotovost odpovědi.“

Josef Vyleťal při práci na freskách hlavní kolonády v Mariánských Lázních, foto: soukromý archiv Olgy Vyleťalové

Jaký byl důvod jeho odchodu ze studia VŠUP z ateliéru Adolfa Hoffmeistera. Nedostatek talentu v tom patrně nebyl?

„Máte pravdu, vyhodili ho spíš kvůli jeho drzosti a vzdoru. Zpočátku dělal scénografii v divadle Na zábradlí, pak se začal živit užitou grafikou i volnou tvorbou. Byl rozhodně talentovaný, do čehokoliv se pustil, tak to vždy mělo úroveň. Pokaždé to bylo zajímavé a hrozně originální. On byl totiž celým svým způsobem života, celým svým dílem, úplně mimořádný, jiný než kdokoliv. Snad právě proto měl kolem sebe plno přátel. Mezi ně patřil třeba Jiří Krampol, Petr Hapka, Pavel Landovský nebo Václav Havel. Jeho práce byly téměř od počátku velmi uznávané a dokázal vydělat peníze. Ty ale vzápětí uměl také rychle utratit.“

Freska vytvořená klasickou technikou starých mistrů zdobí kolonádu 600 metrů kazetového stropu kolonády v Mariánských Lázních.

„Bylo to koncem sedmdesátých let. V rámci rekonstrukce to nabízeli umělcům uznávaným tehdy politickým vedením, ale nikdo to nechtěl dělat. Byla to dobře zaplacená práce, a tak to muž kvůli rodině, ale také kvůli sobě vzal. Chtěl si dokázat, že tu namáhavou práci zvládne. Představoval své návrhy asi na sedmnácti komisích. Zadavatelé sami nevěděli, co by chtěli, stále mu něco vytýkali, vymýšleli si třeba i traktoristu s traktorem. Jejich návrhů se nedržel a udělal to podle sebe. Řekla bych, že se to k té lázeňské atmosféře hodí. Figurální malba přecházející trochu do surrealismu, trochu do secese.“

Vlastimil Harapes v masce od Josefa Vyleťala ve filmu Panna a netvor, foto: ČT

Josef Vyleťal byl také ilustrátor nebo scénický výtvarník.

„Lákaly ho výzvy. Spolupracoval s režiséry Františkem Vláčilem a Janem Němcem. Byl výtvarníkem projektu Juraje Herze „Pana a netvor“, kde vytvořil sochy. Pro hlavního představitele Vlastimila Harapese navrhl masku netvora, peřím pokrytou hlavu s obrovským zobákem a s orlími drápy. Tehdy jsme řešili, aby hlava nevypadala příliš velká, proti v té chvíli téměř titěrnému tělu. Doporučila jsem, aby se proporce zmírnily širokým pláštěm, Vzpomíná paní Olga Vyleťalová.

Filmové plakáty - volně přístupná obrazová galerie na ohradách

Filmy, to byla výtvarná cesta, která vás oba hodně spojovala. Každá dřevěná ohrada v době socialistického Československa zářila barvami papírových poutačů. Byly to především filmové plakáty, které v letech 1950 až 1990, dokázaly odlákat pozornost od otlučených nároží a zarostlých proluk a z rohů ulic vytvořit umělecké galerie, aniž by si to kolemjdoucí příliš uvědomovali. Jak jste se dostali právě k této tvorbě?

Plakát od Josefa Vyleťala k filmu Mlčení

„Znali jsme Zdeňka Kaplana. Jeho plakáty jsem hodně obdivovala. Můj muž je začal dělat už dříve, později jsem to zkusila také. Ústřední půjčovna filmů byla tehdy na Národní třídě. Tam seděli úředníci, kteří vlastně víceméně rozhodli, podle charakteru filmu, co kdo bude dělat. Předkládali jsme návrhy, ze kterých se vybíralo. Pokud se návrh komisi zalíbil a alespoň dvakrát se osvědčil, byl výtvarník přijat do seznamu těch, kteří mohli plakáty tvořit.“

Mohli jste film vidět?

„Bylo to různé. Občas jsme film mohli i vidět, ale většinou jsme znali jen stručný obsah a někdy to byly pouze fotky. Ale ta práce byla skvělá. My jsme si dělali v podstatě, co jsme chtěli. Komise, která rozhodovala, byla složena asi z dvaceti lidí. Z toho byli jenom dva výtvarníci. Největší slovo měl ale ředitel. Všechno se strašně cenzurovalo. Už jsme časem věděli, že nesmíme používat některé symboly, jako byla třeba americká vlajka, peníze nebo nějaké erotické náznaky. Ale jinak ta tvorba nepodléhala tolik diktovaným pravidlům. Propagace hollywoodských filmů nebyla důležitá, šlo hlavně o to, aby to byl vzhledově pěkný plakát. Plakáty se posílaly do soutěží a na různé mezinárodní přehlídky, a tak jim hodně záleželo na tom, aby to vypadalo dobře.“

Plakát od Josefa Vyleťala k filmu Amarcord

A to se vám i vašemu manželovi dařilo. Získali jste nějaká mezinárodní ocenění?

„Myslím, že jich bylo víc, než co jsme se nakonec dozvěděli. S jeho jménem se uvádí hlavně cena z roku 1982 za plakát k filmu Juraje Herze „Pana a Netvor“ na Filmovém festivalu v Chicagu. Známé a ceněné jsou jeho kolážovité plakáty k filmu „Ptáci“ Alfréda Hitschcocka, „Bonnie a Clyde“ Arthura Penna, Hopperova „Bezstarostná jízda“ nebo Felliniho „Amarkord“. Celkem vytvořil 124 filmových plakátů. Patřil mezi nejvíce oslovovanou čtveřici výtvarníků v tomto oboru. Kromě Josefa to tehdy byli Zdeněk Ziegler, Karel Vaca a Milan Grygar.“

Vy jste dostala cenu dokonce dřív než váš manžel, ještě pod příjmením Poláčková.

„Já jsem byla oceněna také vícekrát, ale mnoho příležitostí k tvorbě jsem nedostávala. Ta práce mne hodně bavila. Znamenalo to vždy vytvořit několik návrhů k jednomu filmu. Žádný z nich nesměl být horší. Bála jsem se, že by právě ten horší nakonec vybrali. Celkem to bylo 76 přijatých plakátů. Plakát „Něžná“k francouzskému filmu Roberta Bressona, získal Grand Prix v roce 1973 na Filmovém festivalu v Cannes. O rok později jsem v Cannes dostala Cenu kritiky za plakát k bulharskému filmu „Mládí a láska“ a v roce 1979 to byl Zlatý Hugo v Chicagu za plakát k filmu Jaroslava Balíka „Zrcadlení“. Stříbro z roku 1983 z Chicaga mám za „Neúplnému zatmění“, plakát k filmu Jaromila Jireše, ale nikdy jsem tu poslední cenu neviděla.“

Olga Vyleťalová, foto: Jitka Štichauerová

Československý filmový plakát je fenomén, který se stal autorským uměleckým dílem, ceněným do dnešních dnů sběrateli po celém světě. V jaké konkurenci jste se dokázali umístit? Jak to bylo s filmovými plakáty ve světě?

„Plakáty se vytvářely v každé zemi, kde se film promítal. V Americe i v západní Evropě to bylo hodně komerční. Museli tam mít herce. V popředí hlavní postavy, v pozadí ty vedlejší, aby každý už dopředu věděl, kdo tam bude.“

Plakát tady neobsahoval komerční nabídku, reklamní slogany nebo výčet jmen herců a sponzorů. Byl odrazem fantazie výtvarníka často jen podle názvu a stručného obsahu filmu. Tenhle trend si od devadesátých let zachovali už jen v Polsku.

„Tady u nás nebo v Polsku, kde postupovali podobně, v podstatě o jména nešlo. Někdy vyloženě chtěli, že to musí být ten herec. Hodně jsme pracovali technikou koláží, a protože oba jsme byli malíři, nedělalo nám problém to, co chybělo, domalovat. Já jsem třeba přikrývala obličej motýlkem, aby nebylo vidět, že přímo ta herečka to není. Jsou to koláže nebo fotomontáže v kombinaci s litografií, která je ale stručná a malá, odsunutá na okraj. Dominantní zůstává pointa, výtvarná zkratka dotýkající se filmu. Myslím, že právě ta určitá svoboda, která u plakátů nesvazovala ruce, byla tím, co nám pomáhalo v mezinárodní konkurenci vyhrávat. Vznikala grafická díla, plakáty, která jsou sběratelsky unikátní, a zájem o ně přetrvává.

Obrazy na poštovních známkách

Plakát od Olgy Vyleťalové k filmu Něžná

Plakát Olgy Vyleťalové „Něžná“, který se stal jakousi ikonou československého filmového plakátu, se dostal i na poštovní známku. Toho se její manžel, Josef Vyleťal, už nedožil. Jeho obraz s názvem "Tápající" si k nedožitému jubileu výtvarníka nyní zařadila Česká pošta do svého emisního plánu v edici "Umělecká díla na známkách". Známka by měla vyjít letos v listopadu. "Český Dalí" snil o svém ateliéru ve vodárenské věži v Novém Městě nad Metují. Možná se chtěl španělskému umělci, který ke konci života žil ve věži svého muzea, tak trochu vyrovnat. Předčasná smrt mu tento sen nedovolila uskutečnit.

Výstavu z děl Josefa Vyleťala k jeho nedožitému výročí obohacenou o obrazy Olgy Vyleťalové chystá na podzim také galerie Mona Lisa v Olomouci.