Romeové a Julie v Národním
V Národním divadle se momentálně hrají hned čtyři dramatické kusy od velkého Williama Shakespeara. Nechybí mezi nimi titul snad nejznámější, nejslavnější hra o lásce: Romeo a Julie. V režii Vladimíra Morávka měla premiéru ve čtvrtek.
Na scénách Národního divadla je slavná Shakespearova tragédie o zmarněné lásce uváděna podeváté. Poprvé to bylo před 150 lety - 10. dubna 1853 - v české premiéře v Královském stavovském divadle v Praze, jak se dnešní Stavovské divadlo tehdy jmenovalo. Další inscenace až do roku 1901, kdy se krátce po příchodu do čela činohry ujal nového nastudování Jaroslav Kvapil, byly víceméně propadákem. Vlídně byla přijata obnovená Kvapilova inscenace v roce 1913 s Rudolfem Deylem a Evou Vrchlickou v titulních rolích.
Expresionistické pojetí z roku 1924 bylo vrcholnou prací režiséra Karla Hugo Hilara. V něm velkou hereckou příležitost dostali mimo jiné Bedřich Karen, Eduard Kohout, Václav Vydra, Saša Rašilov, Růžena Nasková, Marie Hybnerová, Julií v tomto hvězdném obsazení byla znovu Eva Vrchlická.
V nejtragičtějším období československé republiky - v roce 1938 - nazkoušel hru Jiří Frejka. Měla pouhých osm repríz, hrálo se odpoledne, kvůli vyhlášenému zatemnění, před téměř poloprázdným hledištěm. Juliin sen o věčné lásce ztělesňovala Olga Scheinpflugová, prožívající krutou tragédii svého manžela Karla Čapka. Romea hrál Ladislav Boháč, Merkucia Jan Pivec, Tybalta Eduard Kohout, Chůvu Zdeňka Baldová. Samá zvučná jména! Ladislav Pešek později na toto představení vzpomínal: "Hrál jsem Benvolia, a nejen Shakespeare a divadlo, ale celý svět i můj vlastní život mi připadal marný a zbytečný."
Po pětadvacetileté pauze - v roce 1963 - šéf činohry Otomar Krejča a dramaturg Karel Kraus zadali nový překlad hry mladému básníkovi a dramatikovi Josefu Topolovi. Moderně cítěná a přitom výsostně básnická transpozice prolomila bariéru monopolu překladu Erika Adolfa Saudka. Cítění ducha doby bylo základním rysem inscenace. Inscenace na scéně Josefa Svobody, jejímž základním rysem bylo cítění ducha doby, se stala kulturní událostí prvního řádu. Hrálo se o něčem tak prostém, jako je právo na štěstí a vlastní představě o něm. Nezapomenutelnými se stali Jan Tříska jako Romeo, Marie Tomášová jako Julie, Luděk Munzar jako Merkucio, Miroslav Macháček coby Tybalt. Bratrem Lorenzem byl Radovan Lukavský, Paní Kapuletovou Blanka Waleská a Olga Scheinpflugová hrála tentokrát Chůvu. Právě na toto památné představení navazuje tedy Národní divadlo. A proč si za nový titul do svého repertoáru vybralo právě "Romea a Julii", o tom hovoří současný šéf činohry Michal Dočekal.
"O Romeovi a Julii není třeba mnoho přemýšlet. Je to hra, která se hraje po světě v tuto chvíli jistě na mnoha místech. Ale shodou okolností tady ve Stavovském, respektive v Národním divadle se ta hra nehrála čtyřicet let. To je vlastně docela kuriozita na to, jak často se hraje všude možně a pořád po Čechách, na Moravě a ve Slezsku. To je jedna věc. Druhá je, že jsem oslovil Vladimíra Morávka, aby u nás pracoval a došli jsme k tomuto titulu v rozhovoru, protože je důležité, aby režisér měl do práce chuť, aby měl možnost si text když ne zvolit, tak alespoň ho přijmout jako nabídku, a přijmout ji s radostí, a to všechno se nám stalo. A já doufám, že jsme se nezmýlili. Uvidíme. Samozřejmě Krejčova inscenace je legendární, a my bychom se chtěli k té legendě alespoň přiblížit."
Ke slovům šéfa činohry pražského Národního divadla Michala Dočekala se na závěr připojil i režisér Vladimír Morávek, který dodal:
"Já tu hru obdivuji, poněvadž mi připadá jako jedna z nejskvostnějších, jaké jsou uloženy ve světové dramatické knihovně. A v té lásce a obdivu, s vědomím toho, že ji přeložil náš velký český básník Josef Topol, jsme tu hru nainscenovali - bez romantických gest, bez pathosu, ne o titanských osudech lidí, ale o našich osudech."
