Růst či nerůst: jak zachovat blahobyt a nezničit si přitom planetu?
Zatímco 10 % nejbohatších lidí má na svědomí zhruba 50 % všech emisí skleníkových plynů, na spodní polovinu světové populace připadá 12 % emisí. Vyplývá to z údajů databáze globálních nerovností World Inequality Database. Množství vypouštěných emisí tedy úzce souvisí s blahobytem. Je možné zachovat hospodářský růst a zároveň snížit emise oxidu uhličitého na nulu? A lze zajistit kvalitní život pro všechny obyvatele planety bez ekonomického růstu? To jsou otázky pro dvanáctý – poslední – díl česko-německého podcastu Karbon.
Současná globální ekonomika vychází z představy neustálého růstu, což se promítlo například i do podoby Zelené dohody pro Evropu, upozorňuje Oldřich Sklenář z Asociace pro mezinárodní otázky. „Zelená dohoda stojí na myšlence zeleného růstu. Předpokládá se, že HDP bude růst a přitom nám budou klesat emise skleníkových plynů.“ Odborně se tomu říká decoupling, vysvětluje ekologická ekonomka z Masarykovy univerzity Eva Fraňková. „Zelený růst spoléhá na takzvaný decoupling, česky ‚oddělení‘, což je v podstatě snaha docílit toho, aby se křivka hrubého domácího produktu oddělila od křivky zátěže životního prostředí. To znamená, že HDP dál roste, což je podle současného mainstreamového ekonomického myšlení zdravé a prospěšné pro ekonomiku a společnost, ale zároveň nezničíme ekosystémy, na kterých závisíme. Vychází to z předpokladu, že růst je základ, ale zároveň jsme schopni zátěž životního prostředí snižovat."
Růst HDP vs. snižování emisí
V praxi se ale decoupling podle Fraňkové zatím nedaří dostatečně naplňovat. „Ve vyspělých zemích globálního Severu dochází v některých případech k relativnímu decouplingu. To znamená, že emise rostou pomaleji než HDP. V některých případech vidíme i kratší období absolutního decouplingu – tedy, že emise klesají, i když HDP roste. To je něco, na co zelený růst spoléhá. My ale potřebujeme emise snižovat mnohem rychleji, než se nám aktuálně daří. Současné tempo decouplingu je nedostatečné. Proto se mluví nejen o absolutním decouplingu, ale také o dostatečně rychlém absolutním decouplingu. A ten se podle empirických dat neděje,“ doplňuje Fraňková. I proto řada odborníků považuje trvalý hospodářský růst za dlouhodobě neudržitelný. „Ve světě, který je ohraničen fyzickými limity, neustálý růst jednoduše není možný. A už vůbec ne za předpokladu, že je provázen rostoucí spotřebou zdrojů a produkcí odpadů včetně emisí skleníkových plynů. Proto bych spíše než o zeleném růstu mluvil o udržení přijatelné kvality života, aniž by to bylo na úkor planetárního ekosystému,“ říká Oldřich Sklenář.
Nutnost strukturálních změn
Jak ale zajistit, aby globální ekonomika respektovala planetární limity? Podle spoluzakladatelky výzkumného centra Konzeptwerk Neue Ökonomie Niny Treu zdaleka nestačí, aby lidé méně nakupovali. Současný ekonomický systém podle ní vyžaduje hlubší proměny. „Hodně se diskutuje o spotřebě a o tom, jak může každý z nás žít ekologičtěji – tedy méně nakupovat, využívat ekologičtější způsoby dopravy, lépe se stravovat a podobně. Už se ale tolik nemluví o tom, že naše spotřeba je tak vysoká prostě proto, že se vyrábí tolik věcí a že náš hospodářský systém je postavený na neustálém odbytu zboží. Takže snížení spotřeby samo o sobě nestačí. Je potřeba udělat změny i na úrovni výroby. To znamená především ukončit naši globální závislost na fosilních zdrojích. Aktuálně platná povolení k těžbě ropy a plynu nejsou slučitelná s cílem udržet oteplení planety pod jeden a půl stupně Celsia. S tím souvisí i nutnost transformovat průmyslovou výrobu, tak, aby byla šetrná vůči klimatu. To platí hlavně pro automobilový, zbrojní a chemický průmysl. Potřebu těchto strukturálních změn si ale zatím bohužel uvědomuje jen velmi málo lidí, organizací a vlád,“ myslí si Nina Treu.
Nerůst jako alternativa současného ekonomického systému
V souvislosti s kritikou hospodářského systému založeného na neustálém růstu se v posledních letech objevila řada alternativních přístupů. Jedním z nich je idea tzv. nerůstu nebo post-růstu. Co přesně to znamená, vysvětluje Nina Treu. „Nerůst v podstatě říká, že musíme opustit současný ekonomický systém založený na růstu a že musíme ekonomiku proměnit tak, aby produkovala jen to, co je nezbytné. K tomu je zapotřebí, aby se ekonomiky globálního severu zmenšily, což se týká i Evropy a Německa. Musíme tedy snížit celkové množství zboží i služeb a zároveň také určit, na jaký typ produkce by se ekonomika měla změřit. To vše by se mělo odehrát v rámci demokratického procesu, který nám pomůže najít způsob, jak i nadále zajistit lidem dobrou kvalitu života, dobře placenou práci a tak dále. To se podle mě neobejde bez většího přerozdělení bohatství ve společnosti – samozřejmě odshora dolů a nikoliv naopak, jak se dnes často děje,“ dodává Nina Treu.
Existující scénáře dekarbonizace přitom obvykle staví na představě zeleného růstu a diskuze o alternativách je jen velice omezená, upozorňuje Fraňková. “Připustit si vůbec, že by HDP mohlo klesat a nemusel by to být totální úpadek, je mimo představivost většiny lidí. A to je velký problém, protože například emise CO2 potřebujeme snížit velmi rychle na nulu, ideálně v nejbližších letech. Takže se nabízí otázka, jestli by nešlo emise snižovat rychleji, kdyby HDP klesalo nebo kdybychom alespoň nepředpokládali neustálý růst.” Eva Fraňková ale zároveň zdůrazňuje, že přechod na nerůstovou ekonomiku by rozhodně neměl vést ke snížení kvality života. “Idea nerůstu vychází z představy, že jsme schopni žít spokojený život, aniž bychom kumulovali další, čím dál větší domy a jiné typy majetku. Nic z toho ostatně nutně nepřispívá k vyšší životní úrovni, jak vyplývá i z některých sociologických průzkumů v zemích globálního severu. Jakmile dosáhneme materiálního standardu, který uspokojuje naše základní potřeby a zajišťuje nám pohodlný život, tak další kumulace bohatství a růst ekonomiky už k pocitu štěstí a k vyšší kvalitě života nijak zásadně nepřispívají. V některých zemích tyto indikátory dokonce klesají.”
Nerůstové hnutí má mnoho kritiků. To ale podle Niny Treu nic nemění na tom, že je užitečné hledat alternativy k ekonomickému systému založenému na neustálém růstu. „Myšlenka nerůstu bývá často kritizována jako příliš naivní a vzdálená od reality. Můj protiargument je, že je zcela naivní si myslet, že svět zůstane takový, jaký je dnes. Svět se dramaticky promění a otázka je, jestli tuto proměnu budeme nějakým způsobem řídit, nebo ne. Proto je podle mě velmi užitečné přemýšlet o tom, v jakém světě bychom chtěli žít, jakým směrem se chceme vydat a také, jaké překážky musíme na této cestě překonat,“ uzavírá Nina Treu.
Jak zajistit, aby snížení HDP nevedlo ke snížení kvality života? Jaká konkrétní opatření zastánci nerůstu navrhují? Poslechněte si dvanáctou epizodu podcastu Karbon.
