Růžena Nasková hrála v mládí prince i loupežníky

Růžena Nasková

V těchto dnech to bude právě sto dvacet let, co se v Praze v listopadu roku 1884 narodila herečka Růžena Nasková. Za půl století, kdy působila v pražském Národním divadle, ztvárnila na tři stovky rolí. S filmem začínala ještě za jeho němé éry a byla dokonce i při prvním vysílání Českého rozhlasu v roce 1923

A rozhlas se stal i její poslední hereckou příležitostí, když ze zdravotních důvodů už nemohla na jeviště. V našem archívu se dodnes uchovala řada jejích nahrávek.

Jednou z nejslavnějších rozhlasových rolí Růženy Naskové byla četba Babičky Boženy Němcové. Uváděla zde i pohádky Hanse Christiana Andersena nebo Karla Jaromíra Erbena, četla z Filosofské historie Aloise Jiráska nebo z jeho kroniky U nás. Jaké ale byly začátky budoucí herečky? V rozhlase na ně vzpomínala v cyklu Jak šel život. Jejímu herectví příliš nepřál tatínek, úředník pražského magistrátu:

"Sám zklamán v mládí jako opravdu slibný literát chtěl nám ušetřit bolestná rozčarování. Když tatínek zemřel, všecko se rázem proměnilo. Maminka se nějak vylekala života a stala se naší nejmladší sestrou. A celou zesmutnělou, zakřiknutou domácnost jsem opanovala já svou trochu rozmazlenou vůlí, jež dosud před tatínkovou vlídnou pevností ustupovala."

Herectví Růženu, tehdy ještě Noskovou, zajímalo od dětství. Podle svých vzpomínek se už tehdy "opičila" po druhých lidech. S rodiči a sestrou, pozdější spisovatelkou a překladatelkou Helenou Malířovou, často navštěvovala představení v Národním divadle. V sedmnácti letech ji ale od uctívané herečky Hany Kvapilové čekala studená sprcha. Když jí ztrémovaným hlasem odrecitovala roli Oidipovy Antigony, byl ortel nemilosrdný. Hlas slabý, neschopný vývinu, tvář nevýrazná, postava pro jeviště příliš velká. "Herecký život je těžký, děvenko, jen opravdu velké talenty vyniknou. A v životě je tolik jiných možností," řekla prý tehdy Hana Kvapilová. Růžena se ale nenechala odradit:

"Přemohla jsem přece za nějaký čas zoufalou trému a zkusila jsem to u paní Sklenářové. Jako dnes vidím přízemní byt v nárožním domě, salón pohodlně měšťansky zařízený, ověšený stuhami a četnými stříbrnými věnci, kde jsme s maminkou jako putičky seděly a očekávaly paní, která měla rozhodnout můj osud. Znala jsem ji z divadla. Byla vždy vznešená a tragická, i když hrála ženy z lidu. Když vešla, nebyla tak velká, jak vypadala na jevišti. Na nose měla malé brejličky, které ihned posunula na čelo. Trochu se jí chvěly ruce a chodila s mile vystrčeným bříškem. A ty brejličky, žmoulající hubička i vystrčené bříško ji tak nějak nesmírně zdomácněly a vzaly jí všechen nimbus slavné tragédky. Vytasila jsem se ovšem se svojí Antigónou. A můj nový soudce, asi proto, že příliš mnoho vyučoval a byl zvyklý na nejnemožnější začátky, nezděsil se nezralého mláděte a přijal mne na milost. Tři čtvrti roku jsem chodila k paní Sklenářové. Studovala jsem Stuartku, Markétku, Julii, Pannu Orleánskou a na všech se učila hlavně mluvit a mluvit. I mechanickými pomůckami rozevírala učitelka má nepoddajná ústa a hlavně svědomitě dbala, aby hlas sílil, ohýbal se a měkl. Pak byly prázdniny a paní Sklenářová mne propustila z učení slovy: Teď musíš někde hrát. I nastala těžká léta marného hledání, neboť tehdy bylo v Praze málo divadel a ze své náruče na venkov bála se mne maminka pustit. Nechtěli mne u Švandy, nechtěli mne u Pištěka, i lepší ochotníci měli už své hvězdy, a tak se ochotničilo v nejvzdálenějších čtvrtích města, v letních hospůdkách, kde děti sedaly ve větvích stromů a mluvily do hry. Hrálo se v nejnemožnějších kusech i rolích, ve vypůjčených ošuntělých kostýmech, ve kterých i nejhezčí děvče muselo vypadat jako hastroš, s tváří příšerně zmalovanou nezkušeným maskérem, což jistě mou vkusnou a čistotnou maminku bolelo."

Ve svých dvaceti letech získala Růžena Nasková konečně první angažmá v Zemském divadle ve slovinské Lublani. Když tam ale se svou maminkou dorazila, zavládlo prý v divadle zděšení:

"Angažovali mne podle zaslané podobizny, na které jsem s krátce ostříhanými vlasy, což mi zbylo po nedávno přestálém tyfu, vypadala v době dlouhých copů docela dětinsky. V Lublani tedy rozhodli: máme naivku. A jinou nehledali. A zatím přijelo stvoření, které nemělo daleko do sto osmdesáti centimetrů. Byl to malér. Tehdy, před padesáti lety, musela být naivka malinká, právě tak jaké tragédka musela mít to, čemu se říkalo postava. Dnes by to bylo těžkou újmou na kráse, neboť postava znamenala dva rozměry: nejen délku, ale do jisté míry i šířku. A já byla tehdy jako teninký proutek. Jaká bída! Ale byla jsem tu a smlouva, která mi za šest stovek za půl roku nařizovala pořizovat si kostýmy moderní i historické a vlastní paruky na svůj náklad, neříkala nic o centimetrech. A tak nezbylo než hrát, co se dalo. Byly to především šlechetné souchotinářské trpitelky. Taky jsou odehrála všechny prince v pohádkách, hrála jsem i v Loupežnících, aby si to nohaté hubené nedopatření aspoň nějak zasloužilo svůj suchý chléb vezdejší."

Teprve po třech letech se mohla Růžena Nasková vrátit z Lublaně zpět do Prahy. Zde ji už čekalo angažmá ve Vinohradském divadle, nikdy tam ale nenastoupila. Paradoxně právě ji si totiž vybral tehdejší šéf činohry a režisér Národního divadla Jaroslav Kvapil, aby na naší první scéně nastoupila v rolích po jeho ženě Haně Kvapilové, která krátce předtím zemřela. A od roku 1907 zůstala Růžena Nasková členkou Národního divadla až do roku 1955, téměř půl století. Patřila k jeho nejpopulárnějším herečkám, sehrála tu stovky rolí, k nejslavnějším patřila Markétka ve Faustovi, plátenice Šestáková v Paličově dceři Josefa Kajetána Tyla, Strouhalka v Maryše bratří Mrštíků a především Magdalena Dobromila Rettigová z Jiráskovy stejnojmenné hry.