„S Bavory nás pojí historie i láska k pivu, ale rozděluje jazyk,“ říká česká konzulka

Češi a Bavoři mají společného mnohem více, než jen hranice. Na tom, aby věcí, které nás spojují, stále přibývalo, pracuje i konzulát České republiky v Mnichově. Jak se v Bavorsku žije české konzulce a její rodině?

Český generální konzulát v bavorské metropoli sídlí ve vilkové čtvrti na kraji velikého parku. V březnu se tady konalo setkání českých škol v Německu. Hosty uvítala konzulka Lydie Holinková:

„Jsme na generálním konzulátu České republiky v Mnichově. Ta budova je velmi zajímavá, je to moderní architektura, samý beton, sklo a dřevo. Budova dostala i nějakou italskou architektonickou cenu. Ten projekt vybralo ministerstvo zahraničí proto, že koresponduje s místem, kde se nacházíme. Jsme na kraji anglické zahrady, což je takový velký parkový komplex, jeden z největších městských parků vůbec."

Dnes se tady odehrává setkání českých škol v Německu a vy sama jste při svém úvodním slovu říkala, že škole dodáváte žáky. Takže jste matka, která posílá své děti do české školy v Mnichově. Jaké s tím máte zkušenosti?

„Já osobně jsem za českou školu bez hranic velmi vděčná. Mám tři děti a tím, že jsme přijeli jen na několik let do Německa a do českého školského systému se budeme vracet, tak je proto mě dost důležité, aby kopírovaly českou školu. Všechny děti jsou ještě na základní škole, v páté, osmé a deváté třídě. Česká škola nám velmi pomáhá. Už jen tím, že přezkoušení probíhá tady, nemusíme se s dětmi vracet do kmenové školy v Česku. Má to klasickou koncepci, systém. Je to tedy sobotní vyučování, takže to na rodinu klade i dost dalších povinností. Musíte si rozmýšlet výlety, pro běžný rodinný život připadá v úvahu jen neděle. V sobotu jsou děti až do dvou hodin ve škole“.

Jak to děti zvládají? Nebrblají?

„No, děti trochu samozřejmě nadávají. Když by si mohly vybrat, tak by asi nechodily. Je to samozřejmě pro ně povinnost navíc. Na druhou stranu tam potkávají české děti a kamarády. V německé škole si třeba dcera, která je mladší, kamarádky lehce našla a je úplně dvojjazyčná. Kluci ale přišli později, těm bylo už deset a dvanáct. Se spolužáky sice komunikují, německy se naučili, ale není to už ono. Když přijdete do ciziny s většími dětmi, tak spíše tíhnou zpátky k domovu v Česku. My jsme v Praze navíc v takové části, kde je klid, kluci tam jezdí na kole a jsou venku. Tady tím, že nemají tolik vazeb, tak se drží spíše doma. A pak se těší na spolužáky do České školy bez hranic, domlouvají si různé aktivity, třeba sportovní apod. Je to pro ně tady v cizině vlastně dobré sociální zázemí“.

A jak vy, jako rodič, vnímáte německý vzdělávací systém?

„Bavorský systém je prý z německých systémů relativně nejnáročnější a také nejkonzervativnější. Leckteré věci tady jsou ještě konzervativnější než v Česku. To se týká třeba učení dat nebo učení nazpaměť. Dost problematický je rozdělování dětí a jejich škatulkování už ve čtvrté třídě. Od páté třídy tady buď zůstáváte na základní škole, nebo jdete do reálek nebo na gymnázia. Čtvrtá třída je tak poněkud teror vůči dětem i rodičům. Každý týden se píše test, na jaře pak přijde rozřazovací vysvědčení, na kterém jsou děti hodnoceny z hlavních předmětů. Pokud mají určitý průměr, smí na gymnázium nebo reálku“.

„Známkuje se tady od jedničky do šestky, to spektrum je širší než v Čechách. Známkování je také velmi přísné. Není neobvyklé, že dítě ve druhé třídě má třeba několik trojek na vysvědčení a přitom je to velmi šikovné dítě. Na tom jsem se zasekla s dcerkou, o které jsem si myslela, že je šikovná, talentovaná a ve druhé třídě měla asi pět trojek, samé dvojky, ani jednu jedničku. Kromě jiného mi to přišlo velmi demotivující a paní učitelka mi k tomu řekla: „Ale vždyť ona je šestá nejlepší ze třídy!“ Ale je trojkařka. Když toto vysvědčení ukážete českému panu řediteli, tak si myslí, že máte dítě s nějakou poruchou učení nebo tomu zkrátka jen nerozumí. Takže pořád musíme vysvětlovat, jak se věci mají“.

Co dělají v Německu děti, to už víme, ale co tady děláte vy?

„Já jsem tady konzulkou pro politiku a obchod, mám tedy kombinovanou agendu. Politika, to znamená zpravodajství, příprava různých cest a návštěv různých našich delegací. Obchod je pestrý. Věnujeme se komunikaci s firmami, které tady třeba hledají nějaké obchodní vazby, pod naši agendu spadá i návštěva veletrhů a zpravodajství z některých větších akcí. Je to velmi pestré, tady v Bavorsku se hodně jezdí do regionů, protože velká část agendy se netýká Prahy a Mnichova, ale přeshraničních regionů, euroregionů Egrensis a Šumava/Bavorský les, nebo i různých malých projektů přímo na hranici. Právě ty nám dělají radost, protože je jich velmi mnoho i v té oblasti školství a jazykového vzdělávání, což je velmi potřeba. Němčina se totiž v České republice učí stále méně, i když je to teď, co se zavedl povinný druhý jazyk, snad lepší. Je ale potřeba pořád říkat, že náš průmysl a obchod máme velmi závislý na exportu a Německu. Je to velký soused, spousta německých firem má v Česku pobočky nebo tam zřizuje různé dceřiné společnosti. Poptávka po němčině, zvlášť v kraji Plzeňském, Karlovarském a Jihočeském, tak ta je a bude“.

My Češi máme někdy pocit, že právě s Bavory máme mnoho společného. Co máme naopak rozdílného?

„Co máme společného, je jasné. Začínáme od piva a pokračujeme klobásami. Rozděluje nás pak právě ten jazyk. Ačkoliv nám byla němčina dlouhá staletí velmi blízká a ještě v generaci našich prarodičů leckdo německy alespoň pasivně umí, tak v generaci našich dětí už je němčina takovým okrajovým, zvláštním jazykem, což mě osobně trochu mrzí, protože jsem studovala germanistiku a mám němčinu ráda. Někdy nás to i brzdí. Němci jsou totiž velmi konzervativní, zvláště Bavoři, a i ve svých firmách mluví rádi německy, takže pokud si mají pak vybrat adepta bez němčiny a s ní, tak volba je úplně jasná. Tady nefunguje ani úplně angličtina jako komunikační jazyk, i když všichni se učí a nějak umí, ale ve středním nebo menším německém podniku, tak je němčina zapotřebí“.

„Rozdělují nás také některá ta odlišná pojetí historie, to ještě přetrvává, i když dneska i ten kontakt s našimi bývalými sudetoněmeckými krajany je daleko lepší, než býval, je velmi pozitivní a orientovaný do budoucna.“