Se Zuzanou Preissovou o BBC a Svobodné Evropě
Zuzana Fried-Preissová strávila většinu života v exilu – v Británii, Kanadě a Německu. Letos o své životní pouti vydala knihu Na vlnách BBC a Svobodné Evropy. Exilové části jejího života se týká i následující rozhovor.
Jaký byl hlavní motiv vašeho odchodu z Československa?
Byla jsem mladá. Začátkem 60. let jsem studovala anglistiku a hispanistiku. Tehdy všechno záviselo na kádrovém posudku, který jsem díky rodině neměla příliš dobrý. Neměla jsem stipendium a přivydělávala jsem si překlady pro Světovou odborovou federaci a Svaz studentstva. Byly to komunistické organizace, ale díky nim jsem se setkala s lidmi z tzv. západní kapitalistické ciziny. To byl pro mě určitý impuls. Byli mezi nimi zajímaví lidé, kteří mi potom posílali knihy. Později jsem zjistila, že některé mi vůbec nedošly.
Další aspekt byl politický. Tím, že jsem studovala západní jazyky, měla jsem pořád na krku estébáky, kteří chtěli, abych pro ně pracovala. Nějakou dobu jsem to hrála do autu, ale pak to začalo být nepříjemné, tak jsem se rozhodla pro odchod z politických důvodů. Pocházela jsem z liberální slovenské rodiny a tehdejší poměry pro mě zkrátka byly nepřijatelné. Začala jsem pracovat na tom, abych mohla nějak legálně vycestovat, což se mi povedlo. Pustili mě na dvoutýdenní jazykový kurs pro studenty angličtiny. Měla jsem dva roky do konce studia a tak předpokládali, že se vrátím. Do Londýna jsem přijela dva týdny před vánocemi 1964 a už se nevrátila.
Začátky v Anglii asi nebyly jednoduché…
Měla jsem v Londýně pár kontaktů od strýce, který byl za války jako voják v Anglii a stále tam měl hodně známých. Jeden z nich mi zprostředkoval další kontakty, které mi pomohly při hledání práce. Díky nim jsem se totiž dozvěděla, že se bude kontakt konkurs do československého vysílání BBC. Nebylo to vůbec jednoduché. Musela jsem se hodně učit a skládat náročné zkoušky. V té době jsem také poznala Josefa Jostena. Dostala jsem se k němu také přes jednoho strýcova známého. Josten byl významný a aktivní představitel českého exilu, měl kontakty na britské politiky. V československé exilové komunitě měl své nepřátele, ale Britové ho přijímali. Zavolala jsem mu a navštívila ho. Byl velice milý a hezky mě přijal. Sondoval, jaké mám znalosti, jak ovládám jazyky atd. Pak mi také doporučil ucházet se o místo v BBC.
Do BBC jsem nastoupila začátkem roku 1966. Otevřel se mi tím úplně nový svět. V Bush Housu bylo velice kosmopolitní prostředí. Tehdy jsem tam poznala intelektuální elitu střední a východní Evropy, obsazené komunisty. Bylo to fantastické. V Československé redakci byla situace jiná. Mí kolegové byli emigranti, kteří zažili ještě první republiku, byli to masarykovci a patrioti. Ve slovenské části redakce, kde jsem pracovala, ale byli až na jednu výjimku slovenští nacionalisté. S těmi jsem to měla těžké, protože jsem byla přesvědčený Čechoslovák. V 68. roce začali přicházet noví lidé a situace se měnila. V Británii bylo hodně československých studentů, kteří se po srpnové invazi nevrátili a mnozí z nich přišli do BBC. Mohla bych jmenovat třeba Jiřího Nosska, Ivana Štípalu a další.
Jak dlouho jste zůstala v BBC?
V BBC jsem pracovala dvakrát: poprvé od roku 1966 do roku 1975. Pak jsem se podruhé vdala a odjela s manželem do Kanady. Tam jsme zůstali do roku 1978. Po návratu jsem podruhé nastoupila do BBC, kde jsem zůstala do roku 1981. Pak jsem z mnoha různých důvodů odešla z BBC, už mi to také trochu lezlo na nervy, do Mnichova do Svobodné Evropy. Přijali mně jako slovenskou redaktorku. Tady jsem setrvala do roku 1984. Poté jsem se přesunula zpět do Británie jako londýnská zpravodajka československé redakce Svobodné Evropy. Tam jsem zažila sametovou revoluci a zůstala až do začátku 90. let, kdy byla pobočka zrušena. Pak jsem se živila jako konzultantka na volné noze, pracovala jsem pro různé britské i mezinárodní organizace, překládala jsem a tak. V roce 1993-1994 jsem ještě rok strávila v monitorovacím oddělení BBC v Cavershamu. No a v roce 1994 jsem se rozhodla, že se vrátím domů, do Žiliny, kde žila moje stará maminka. Dnes žiju napůl v Británii, kde mám rodinu, děti a vnoučata, a napůl v Praze.
Kteří lidé z československé redakce BBC vás ovlivnili?
Československá redakce měla svou českou a slovenskou část, respektive české a slovenské vysílání, a to prakticky od svého vzniku. Slovenská část redakce v BBC v době mého příchodu byla dost antagonistická, byli to nacionalisté a já jsem vystupovala jako přesvědčený Čechoslovák. Čeští redaktoři se ke mně chovali velmi korektně a pomáhali mi. Především Karel Brušák, který se mě ujal a byl něco jako můj guru. Později jsme spolu dělali kulturní rubriku. Hodně jsme si povídali, chodili na různé kulturní akce, do divadla, do kina. Brušák mě seznamoval s novinkami a zajímavostmi v literatuře i v kultuře obecně. Hodně jsem se od něj naučila a jsem mu za to vděčná. Také vystupoval na mou obranu před slovenskými kolegy.
Rozuměla jsem si také se Zdeňkem Mastníkem. Politicky jsme byli na jedné lodi. Podobně jako on jsem ani já neměla žádné levicové sympatie. Mastník měl své knihkupectví Interpress, které šířilo prvorepublikovou a disidentskou literaturu a pro svobodné Československo hodně udělal. Dalším kolegou byl Ivan Jelínek, který mě zase povzbuzoval v psaní poezie. Tehdy jsem začala psát verše, ale příšerně jsem se styděla. Jelínek na mě stále naléhal, kdy už mu něco přinesu ukázat. Nakonec jsem mu něco přinesla a zareagoval na to celkem pozitivně. Mě osobně byla jeho poezie poněkud cizí, nebyl to můj styl. Ale obdivovala jsem jeho jazyk a zajímavé neologismy.
Udržovala jste kontakt s ostatními Čechy a Slováky v Londýně?
Velice úzký kontakt jsem navázala s Karlem Brušákem, tam se to přelilo i do té soukromé sféry. Z dalších kolegů jsem se hodně přátelila se Zdeňkem Ledererem, a to až do jeho smrti začátkem 80. let. To byl vynikající člověk. Dnes se o něm bohužel málo ví. Zdeněk začal ve Svobodné Evropě a pak odešel do londýnské kanceláře Svobodné Evropy. Později pracoval i pro BBC. Občas jsem chodila do československé restaurace ve West Hampsteadu, kde se scházeli starší emigranti z poválečné generace. Jinak jsem se českým i slovenským spolkům vyhýbala. Stejně tak v Mnichově. Tam byly některé spolky vyloženě politicky až extrémisticky profilované, žily v určitém ghetu, a o to jsem neměla zájem. Netrpěla jsem emigrantským syndromem. Britské prostředí mě velice sedělo a neměla jsem potřebu se s Čechy a Slováky scházet.
Považovala jste se za exulantku?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Odešla jsem mladá a nikdy jsem nepředpokládala, že se vrátím. Rychle jsem se integrovala a vžila do britského prostředí. Anglosaská mentalita mi vyhovovala. To až tady v Československu mi začali říkat exilová redaktorka. Budiž. Odešla jsem z politických důvodů, pracovala jsem v rozhlase, svým zaměřením a vychováním jsem napomáhala tomu, aby se říkala pravda, aby se režim v Československu změnil. Ale nějaké exulantství jsem nikdy neřešila.
