Smrkání na veřejnosti mne šokovalo

Byla to jediná věc, která Pascala Rakotomizaa po příjezdu do tehdejšího Československa zaskočila. Přátelského usměvavého Malgašana k nám životní osud zavál před třiceti lety až z dalekého Madagaskaru. Dnes učí na obchodní akademii v Praze angličtinu a francouzštinu.

Pascal Rakotomizao, foto: Klára Stejskalová

„Nic jiného bych nedělal. Ta práce má smysl, je vidět hmatatelný výsledek. Člověk je spokojený, když vidí žáka, který vůbec nic neuměl a po čtyřech letech se domluví například francouzsky. Alespoň na té základní komunikační úrovni. Bohužel zájemců o francouzštinu je málo, což je škoda.“

Pascal Rakotomizao působí za katedrou už od devadesátých let. Má tak srovnání. „Rozdíl mezi žáky v devadesátých letech a dnes je obrovský. S tchánem jsem měl soukromou obchodní školu. Tehdejší studenti měli zájem, cíl, věděli, co chtějí, dokonce se chtěli učit i o víkendech. Výborně fungovala i spolupráce s rodiči. Na přelomu tisíciletí se to zlomilo. Dnešní generace vůbec neví, co dál. Nemají žádný cíl. Nikdo nemá ambice. Když dnes najdete tři čtyři studenty ve třídě, kteří mají jasno, co chtějí dělat, tak jste šťastný.“

S rasismem jsem se nikdy nesetkal

Středoškolský profesor Pascal Rakotomizao vyučuje především angličtinu. Ale do Čech ho přivedl zájem o úplně jiný jazyk.

„Miloval jsem ruštinu. A studoval jsem ruskou literaturu. Díky tomu jsem znal i Československo. Už tehdy se říkalo, že Československo je ze všech zemí východního bloku nejlepší. Tak jsem sem přijel dostudovat žurnalistiku.“

Zatímco většinu cizinců z jižních krajin česká zima a sněhové vánice zaskočí. U Pascala tomu bylo jinak.

Pascal Rakotomizao, foto: Klára Stejskalová

„Při příchodu sem mne nic nepřekvapilo. Občas jsem býval ve Francii, takže evropský styl mi nebyl cizí. Všichni se mne ptají na sníh, ale na tom podle mne nic zvláštního nebylo. Já jsem ten, kdo se tu chtěl usadit. Hned jsem se snažil integrovat, a myslím, že se mi to povedlo.“

Ač je na první pohled patrné, že pan Rakotomizao je cizinec, s rasismem se nikdy nesetkal. Na současné nálady ohledně uprchlíků má svůj názor a často o něm diskutuje se studenty. " Někteří mají velmi vyhraněné názory. A když jim říkám, že jsem vlastně také uprchlík, odpovídají mi, že já jsem jiný."

Závist - typicky česká vlastnost

Domů na Madagaskar se příliš často nedostane, naposledy tam byl před osmi lety. S krajany, kterých u nás mnoho nežije, se čas od času schází. Ale jinak je už Čech, má i české občanství.

„Samozřejmě neberu všechno, co je české. Například nemám takovou tradiční českou vlastnost, závist, závistivý rozhodně nejsem.„

Během let si zvykl i na český zvyk, který ho po příjezdu k nám naprosto šokoval.

„Když při obědě přede mnou někdo smrkal. Teď už je mi to jedno. Ale já osobně, když chci ve škole smrkat, jdu ven ze třídy. Smrkat před žáky, to se prostě nedělá.“