Státní opera Praha, Thálie a České divadlo 2001-2002
Neoprávněně opomíjené dílo s velmi dobrým libretem, operu "Hamlet" od francouzského romantického skladatele Ambroise Thomase, má nyní v repertoáru Státní opera Praha.
Existují tři závěry opery. Dva pocházejí od samotného skladatele. Třetí upravil australský dirigent Richard Bonynge pro inscenaci Sydneyské Australian Opera, která se v tomto divadle hrála v roce 1982. V Praze se hraje varianta, která se nejvíce podobá verzi určené pro uvádění v londýnské Covent Garden, končící smrtí protagonistů. Méně chmurnou "francouzskou" uzavírá korunovace. Současné pražské nastudování, jak řekl Radiu Praha spoluintendant a hlavní dramaturg Státní opery Praha Jiří Nekvasil, otevírá její nový tématický cyklus, který se jmenuje "Shakespeare v opeře"...
"Je to třídílný cyklus, který by se měl uskutečnit během dvou sezón. V té příští sezóně nás čekají premiéry oper Riccarda Zandonaie ´Giulietta et Romeo´a jako poslední, třetí část tohoto cyklu ´Béatrice et Bénédikt´od Hectora Berlioze. My vůbec v té dramaturgii uvažujeme v takovém systému cyklů jakýchsi větších souvislostí. Není to tedy volba nahodilých titulů. To, že je řada oper na Shakespearova témata, víme. Jsou některé, které jsou velmi známé, například Verdiho ´Othello´ či ´Falstaff´. Existuje řada i méně známých zpracování. My jsme šli tou cestou děl, o kterých si myslíme, že jsou pozoruhodná, a přesto je nemělo možnost české publikum dlouhou dobu v Praze a vůbec v Čechách slyšet, ´Hamleta´ například naposledy v roce 1911 právě v tomto divadle při hostování italského souboru. Z Thomasova díla pak tady zazněla ve Státní opeře Praha před deseti lety jeho ´Mignon´ na námět Johanna Wolfganga Goetha. Zandonai, ´Giulietta et Romeo´ bude česká premiéra. Dílo tohoto autora, který bývá svými současníky nazýván jako následník Pucciniho, je také v Čechách téměř neznámo. A volba Berlioze, ´Béatrice et Bénédikt´ za prvé také není v Čechách známé, a kromě toho v roce 2003 vzpomeneme 200. výročí narození tohoto giganta romantické hudby, takže se nám to vlastně pojí i v tomto duchu."
Tolik výhledově k plánům Státní opery Praha, která v těchto dnech slaví desáté výročí samostatné existence - vyčlenění dřívějšího Smetanova divadla ze svazku Národního divadla. Oslavy vyvrcholí 9. dubna holdem klasickému repertoáru - představením Pucciniho "Turandot" s pěveckou hvězdou Evou Urbanovou v titulní roli. Mezinárodně uznávaná sopranistka, nazývaná první dámou české opery, pověstnou úlohu, po loňském koncertním uvedení díla v Litomyšli, poprvé v českých zemích ztvární scénicky. Současně prvně také vystoupí ve Státní opeře. Co Státní opera Praha, což je již sedmý název ve více než stoleté historii budovy, kterou postavili v roce 1888 pražští Němci jako Nové německé divadlo, ke svému jubileu dále připravila, o tom hovoří opět Jiří Nekvasil...
"Na prvním a druhém balkóně Státní opery Praha probíhají výstavy. a zároveň vydáváme několik publikací. Je to ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka první český překlad stěžejního teoretického díla Richarda Wagnera ´Opera a drama´, dále to je je ´Prsten Nibelungův´, kompletní překlad nově objednaný u pana doktora Hanuše Karlacha, předního českého germanisty, takže vlastně bude konečně k dispozici nový překlad této wagnerovské tetralogie. Další bude kniha docentky Doroty Gremlicové ´Taneční umění na scénách Nového německého divadla´ v Praze v letech 1888 až 1938´ a poslední bude obrazová publikace fotografa Jindřicha Štreita, který zde téměř nepozorován celý rok fotografoval v zákulisí a vytvořil sérii vynikajících, úžasných fotografií, kde zachytil svým neopakovatelným stylem atmosféru divadelního zákulisí. Kniha se jmenuje ´Za oponou´ a zároveň ty fotografie budou k vidění na výstavě v pražském Národním muzeu do 5. května."
Závěrem zmínil Jiří Nekvasil i velmi dobrou spolupráci s Českým rozhlasem, díky níž bylo u příležitosti oslav 10. výročí Státní opery Praha vydáno i nekomerční trojCD historických nahrávek. Takto například na něm zní v podání Theodora Scheidla a sboru z éry Nového německého divadla Weinbergerův "Švanda Dudák"...
Od opery nyní k činohře:
Herečku Ninu Divíškovou můžeme vidět v současné době hned ve dvou rolích matek: V Divadle v Celetné v jiskřivé černé komedii Davida Storeyho "Den matky aneb Kdo nás zná, ten k nám nechodí" v nastudování režiséra Michala Langa, a v Dejvickém divadle, kde hostuje ve hře Petra Zelenky "Příběh obyčejného šílenství". Za tuto druhou roli matky, která je hlavou dokonale odcizené rodiny, v životě si našla nadosobní poslání - pravidelné dárcovství krve navzdory režimům či osobním problémům, byla Nina Divíšková nominována na Cenu Thálie 2001. Podle zdůvodnění poroty její mimořádná schopnost plasticky vyjádřit absurditu banálního života, činí z postavy, kterou vytvořila, pravou diváckou lahůdku. V repertoáru Niny Divišové můžeme však vystopovat ještě jednu matku, kterou hrála v pražském Činoherním klubu v roce 1999 rovněž v režii Michala Langa ve hře polského autora Stanislawa Ignace Witkiewicze "Matka aneb Prstem sklo nepřeřízneš". O tom, jaká je ta její poslední z pera Petra Zelenky v Dejvickém divadle oproti dvěma dalším zmiňovaným, Nina Divíšková říká...
"Úplně jiná. Witkiewiczova matka bylo delirium, od začátku do konce tam bylo tisíce poloh, tragédie, komedie, šílenství, alkohol, drogy, incest... Tam nevynechal ten Witkiewicz nic a Michal Lang taky nic, a já jsem se pokoušela taky nic nevynechat, protože to je to co mě na té roli bavilo, že to je absolutní záběr pro herečku. No a teďka tahle matka je mnohem jednodušší, dalo by se říct, ale citlivě napsaná, Petr Zelenka je podle mýho názoru pozoruhodný talent, dokonce on se mi přiznal po premiéře, že to napsal pro mě, protože byl několikrát na Witkiewiczově Matce, což jsem nevěděla, já jsem ho tenkrát neznala, a že chtěl se mnou pracovat. Takže to tak má takovou jistou logiku. Napsal moc hezkou, citlivou roli, není zdaleka tak všeobsáhlá, ale taky mě to moc bavilo a bavilo mě pracovat s mladými lidmi v Dejvicích, měla jsem to štěstí, že jsem ještě dostala příležitost, zatímco v mém věku ji většina hereček nemá, takže jsem měla takovou kliku."
Nina Divíšková se vyjádřila i k vyhlašování výročních Cen Thálie za mimořádné jevištní výkony v oblasti dramatického umění...
"Já mám Thálii ráda jako událost, která drží divadlu palce a divadlo zviditelní, že divadlo ještě existuje. Jinak za nominaci mám malinko radost za sebe, to zas bych lhala, kdybych říkala, že ne, ale vím, že herectví se nedá ani měřit ani vážit, dá se ledacos lépe odměřit, možná i tancování, i zpívání, protože tam aspoň odborníci posuzují rozsah a barvu hlasu a dramatický výraz, ale v tom herectví je to tak nepodchytitelné, to je na tom zase možná hezký, a vím, že to byla taky náhoda. Já jsem nominovaná byla už před lety za tu Witkiewiczovu "Matku", a pak jsem byla jednou v širší nominaci za premiéru "Mládí", takže mi to sice dělá permanentní radost, ale že bych po tý ceně toužila..? Já toužím po dobrý práci, ráda zkouším a ráda hraju, a ráda se setkávám s tvůrčíma lidma. Čili je to trošku takhle. A ještě když si uvědomuju, že spousta hereček, který by si to zasloužily - já jsem dokonce říkala, kdybych někdy nějakou cenu dostala, tak ji beru za všechny poctivý herečky a řeknu, že jim bych vzkázala, že mají u mne každá kousek, že jenom jim na tom budu doma utírat prach," uvedla Nina Divíšková.
Ale vraťme se ke "Koločavě": Roli Nikoly v pražském představení ztvárnil Petr Štěpán, Eržiku Markéta Sedláčková. Jeden z dalších protagonistů Zdeněk Junák byl za svůj výkon nominován na cenu Thálie. Nejzářivější hvězdou muzikálu je Hana Ulrychová, která tak zaznamenala i svůj velký pódiový comeback.
