Stopy Adrieny Šimotové
Adriena Šimotová patří podle odborníků k největším osobnostem českého poválečného výtvarného umění. Zasáhla do oblasti kresby, malby, grafiky a sochařství. Před nedávnem její přínost ocenil Vítězslav Jandák cenou ministerstva kultury. Spolu s níc cenu získali Jiří Suchý v oblasti divalda a pěvec Richard Novák v oblasti hudby. Adrieně Šimotové bude věnována i následující rubrika.
"Pod dojmem té tíživé situace normalizace Adriena Šimotová nachází fenomén tělesnosti, lidského těla. Zapojuje do tvorby své tělo, zkoumá ho, stává se předmětem jejích filosofických úvah. To je velmi významná poloha a i v kontextu evropském z hlediska žen umělkyň velmi specifická."
Známá výtvarnice vydala několik monografií, její názory však slovem dosud zachyceny nebyly. Stopy Adrieny Šimotové je nevelká publikace s mnoha reprodukcemi a fotografiemi, která vznikla ze společných rozhovorů s publicistou Karlem Hvížďalou. Ten o svých důvodech k napsání knihy řekl:
"V prvé řadě jsem věděl, že paní Adriena Šimotová celý život píše. že má tu potřebu některé věci si artikulovat přesně, že má velkou úctu k jazyku a ke slovu a že kvůli nemoci už nemůže psát, čili že já vlastně budu suplovat tu její potřebu tím, že to za ni budu zaznamenávat. Druhá věc, proč jsem se do toho pustil, byla, že se mi zdálo, že by to mohl být takový manuál pro lidi, kteří se neumějí v tom abstraktnějším, nepříběhovém obraze zorientovat. A třetí důvod byl, že když jsem měl všechny knihy o paní Šimotové v ruce, tak ty nejlevnější stojí snad 800 korun, takže bychom mohli udělat takovou malou knížku jak nemajetným milovníkům paní Šimotové, tak i třeba studentům. Proto je tam ten doprovodný materiál.
Kniha má tři kapitoly: První je, jak ke mně obraz přichází a jak se s ním loučím, druhá je o tom, jak se dívat na umělecké dílo, a třetí je o tom, kdo je umělec a co je možné sdělit o umění těm druhým,"
Paní Šimotová, jak říkáte, celý život píše, přesto mluvit a psát je trochu něco jiného. Formulovat řečí a formulovat psaným slovem. Vznikal váš rozhovor jako přímý rozhovor?
"Ano, samozřejmě."
A byla ta formulační dovednost stejná jako u psaného textu?
"Byla. Ty korektury... To byla řada setkání, která jsme nahrávali, já jsem vždycky přinesl ten starý text, paní Šimotová si ho mohla přečíst a ještě jsme to dotahovali. Ale šlo o slůvka. My jsme ty věci velice bedlivě vážili a protože oba dva máme pocit, že s jazykem se teď zachází příliš neopatrně a že devalvace jazyka znamená i devalvaci myšlení, tak jsme si oba vychutnávali možnost té spolupráce."
Neobával jste se v případě tak subjektivní, reflexivní tvorby, jakou je dílo Adrieny Šimotové, že vlastně cokoli o tom bude řečeno, bude velmi, velmi obecné a obtížně srozumitelné?
"Samozřejmě, že v zadu v hlavě jsem jisté takové obavy měl, ale řekl jsem si za prvé, že ti, kteří ji milují, tak už se s tímhle museli svým způsobem vypořádat předem, protože jinak by té tvorbě nerozuměli... - no samozřejmě, je možné to přijímat jenom na té emotivní rovině, třeba jako muziku, ale říkal jsem si, že tady ta šance by mohla být. A hlavně, jak říkám, ta snaha hledat ta nejpřesnější slova, tam je obdobný proces, jakým ona hledá tu nejpřesnější linku, s kterou pracuje, nebo kterou řeže do papíru, tak s podobným vypětím a úzkostí o přesnost pracuje s těmi slovy. Taky ona toho moc neřekne. To jsou takové přesně vybroušená slova, seřazená k sobě, tak jako jsou nějak nekošaté ty její výtvarné projevy,"
říká Karel Hvížďala. Adriena Šimotová je dnes už ve své tvorbě omezována věkem, chuť vyjadřovat se však neztrácí:
"Mě to baví pořád ještě hledat dál. Třeba to nejsou tak velké věci, ale já myslím, že zase je možné určité prohloubení, takže zase třeba v těch věcech něco chybí a něčeho je navíc. Já si myslím, že dokud člověk neumře, tak to svědectví světa může nějakým způsobem ukazovat."
