Studenti z libereckého gymnázia znovu navštívili české exulanty v Kanadě

r_2100x1400_radio_praha.png

Už podruhé se za českými exulanty do Kanady vypravili studenti libereckého gymnázia F. X. Šaldy. Z jejich první návštěvy v r. 2004 vzniklo video, které se pak promítalo na řadě škol na Liberecku. Promítání provázely besedy o československém exilu. Studentský projekt ale pokračuje dál - liberečtí studenti se v létě roku 2005 vydali do Kanady znovu. A i tentokrát přivezli bohatou dokumentaci. Nové video, které z ní vzniklo, představili minulý týden v jednom z libereckých knihkupectví. Do Liberce se vypravila Milena Štráfeldová:

K zájmu o české exulanty v Kanadě přivedl studenty libereckého gymnázia jejich profesor dějepisu Jan Goll. Během své první návštěvy v roce 2004 se sešli hlavně s Čechy žijícími v Torontu, kde tamní česká komunita založila své centrum Masaryktown. Studenti tehdy získali kontakty zejména na poúnorové uprchlíky a v řadě rozhovorů zaznamenali jejich výpovědi. V roce 2005 na svou práci navázali:

"Do Kanady nás odjelo sedm studentů Gymnázia F. X. Šaldy a během tří týdnů jsme měli možnost navštívit jak Toronto jako minulý rok, tak i Montreal a Ottawu. Dostali jsme se do ottavských archivů kanadské vlády a měli jsme možnost mluvit například s panem Škvoreckým nebo s panem Baťou,"

upřesňuje Jakub Hodboď, který se zúčastnil obou výprav za Čechokanaďany. Té první ještě jako student gymnázia, druhou cestu už ale absolvoval jako posluchač Univerzity Karlovy v Praze. Materiál z cesty v r. 2004 využil mimo jiné i k práci o historii čs. poúnorové emigrace do Kanady. S ní v loňském roce vyhrál nejen celostátní studentskou soutěž, ale získal i cenu Učené společnosti České republiky v kategorii středoškoláků. Při své druhé návštěvě Kanady studenti kromě Toronta navštívili Ottawu a Montreal a i tentokrát získali množství archivních dokumentů o exilu:

"My jsme tam narazili skutečně na poklady. Narazili jsme na učebnice, které se používaly na Masaryktownu, na různé materiály k sokolskému hnutí v Kanadě. Máme mnoho fotek, máme dopisy, různé emigrační karty a povolení, která emigranti dostávali. A zároveň jsme mluvili i s řadou emigrantů nových, s kterými jsme v první fázi nemluvili."

Byl mezi nimi například spisovatel Josef Škvorecký. Na setkání s ním vzpomíná Markéta Kopalová, která dnes studuje ve třetím ročníku libereckého gymnázia:

"Pan Škvorecký byl velmi milý. Přijal nás přímo na torontské univerzitě. Hovořil i o nakladatelství, které založil, o 68' Publishers. Povídal zajímavé věci, jak do Československa posílali knížky, jak to bylo složité a jak se vůbec to nakladatelství rozvíjelo."

V Montrealu se studenti setkali například s významným kanadským podnikatelem českého původu Karlem Velanem. Pozval je i do své firmy, která má pobočky na třech kontinentech:

Liberečtí studenti
"Pan Velan vyrábí ventily, které jsou v mnoha jaderných ponorkách, atomových elektrárnách a raketoplánech. Je to opravdu velká firma. Je srovnáván s panem Baťou a přitom u nás v Čechách se o něm moc neví, přestože to je velký mecenáš."

Karel Velan stál například u zrodu Výboru dobré vůle Olgy Havlové, kterému při jeho založení věnoval sto tisíc dolarů. Markéta Kopalová se ale v Kanadě setkala i s dalšími Čechokanaďany:

"Mne osobně velmi zaujal pan Havlín, který žije v Montrealu. V současné době to je přední kanadský zahradní architekt. Pro mne to je velmi zajímavá osobnost z morálního hlediska, protože v roce 1948 byl skoro stejně starý jako my dnes, bylo mu dvacet let. A on v té době spolu se svými kamarády převáděl lidi, kteří byli nuceni uprchnout z republiky. Dělali to úplně zadarmo, mnoha lidem pomohli a při jednom z těchto přechodů byl zadržen. Byl odsouzen k trestu smrti. Ten mu byl posléze prominut, nicméně strávil patnáct let v žaláři ve velmi tvrdých podmínkách. Prožil tam nejtvrdší léta svého života. Teprve potom se dostal na svobodu a pak se mu podařilo uniknout a dostat se do Kanady. A když jsme se ho ptali, zda by to udělal znova, prohlásil, že ano. Pakliže mohl pomoct, tak to byla jeho povinnost."

Podobný osud už během své první návštěvy Kanady zaznamenal Jakub Hodboď. V Torontu se seznámil s Bohumilem Moravcem:

"Působil jako legionář za 2. světové války. Pak se vrátil, ale situace tady pro něj byla velmi obtížná, protože byl poměrně dost nakontaktován na Američany, kteří tady ještě působili. Krátkou dobu po únoru byl i zavřen, z toho se ale nějakým způsobem dostal a 28. září přecházel na Šumavě. Bylo to velmi komplikované, protože se v tom šumavském hvozdu ztratili. Dostal se do Regensburgu a Ludwisburgu a pak ho kontaktoval jeho bývalý spolubojovník a on se stal šéfem jednoho z táborů v Bremen. Takže bylo velmi zajímavé, když popisoval, jak to tam chodilo, i z jiného hlediska. A po cestě do Kanady vyprávěl o těžkých začátcích, jak vydělával jen několik centů denně a jak ta situace byla velmi složitá."

Výpověď Bohumila Moravce zazněla i na novém videu, které liberečtí studenti představili koncem ledna. Pan Moravec tu vzpomíná na poměry, které panovaly v uprchlickém táboře v Bremen:

"Můj účetní, Němec, jednou přišel, jestli bych nenašel zaměstnání taky pro jeho švagra, který má čtyři děti. Mají hlad, prakticky prý umírají hlady. Já jsem se ptal, co umí, a on říkal, že je akademický malíř. A když přišel /do módy/ Pinocchio, tak jsem dal zavolat toho malíře, dal jsem mu nějaké peníze na barvy a povídám mu, heleďte, tady nahoře máme dvě místnosti prázdné, namalujte mi tam ty obrázky Pinocchia. Nezlobte se, že vás jako akademického malíře ponižuju, ale on řekl, že je vděčný. To bylo slavné, tam se na to jezdili ze Švýcar, z hlavního úřadu IIO dívat."

Nové video mapuje především odchod exulantů z poúnorového Československa. Z materiálu, který studenti přivezli, vzniká však ještě jeden dokument:

Liberečtí studenti
"Tentokrát vznikají dvě videa, jedno je zaměřené na útěk do Kanady a druhé na začátky v Kanadě. Na to jsme se teď soustředili. Většina emigrantů z roku 1948 musela pracovat nějaký čas na farmách. Ty začátky v Kanadě byly velmi, velmi složité."

Studenti zároveň dokončují práce na sborníku, který by měl vyjít během letošního února. Každý ze členů studentského týmu do tohoto sborníku přispívá vlastním textem.

"Já jsem se například zaměřil na situaci v Československém národním sdružení po roce 1948, jak během toho prvního půlroku zaznamenávali únor. Moje kolegyně například zpracovávají téma Masaryktownu nebo Masarykovy univerzity v Ludwigsburgu. Součástí by zároveň měla být i práce, kterou jsem sepsal já minulý rok z té loňské fáze,"

upřesnil Jakub Hodboď. A jak bude práce studentů na projektu o československém exilu v Kanadě pokračovat?

"Nabíráme nové síly, aby projekt zůstal především na půdě gymnázia. Naším cílem do budoucna by bylo vytvořit pořad, cédéčko nebo DVD, které by se dalo pouštět ve školách a které by sloužilo jako výukový program. My se domníváme, že je sice hezké, když si v hodinách literatury povídáme o exilových nakladatelstvích, 68' Publishers, ale je samozřejmě mnohokrát lepší, když to třeba i přes kameru dokáže odříkat sám pan Škvorecký. Takže bychom chtěli využít i těch materiálů, co jsme natočili letos, a do budoucna vytvořit nějakou multimediální prezentaci."

Další cestu do Kanady si studenti z Liberce plánují na začátek letních prázdnin. Tentokrát se chtějí vypravit například do Halifaxu, kam přijížděla většina Čechů a kde je velké imigrační muzeum. Část studentů se znovu vypraví do archivu v Ottawě, další skupina pak zamíří do Vancouveru, kde by chtěla zjistit, zda existují nějaké rozdíly mezi českými krajany žijícími na západě a na východě Kanady a jaká byla specifika tamní emigrace. A samozřejmě znovu se chtějí vrátit do centra českého krajanského hnutí - do Masaryktownu v Torontu.