Šumavské vzpomínky na časy, kdy práce voněla dřevem
Šumava je jedno z nejkrásnějších českých pohoří, v literatuře bylo zachyceno nesčetněkrát a psali o ní Češi, Rakušané i Němci. Kniha Šumavské vzpomínky na časy, kdy práce voněla dřevem je z kategorie populárně naučných. Vyšla v Plzni, ale její autor Pavel Nedvěd žije v Kladně. Šumavu začal poznávat až skoro v dospělosti a jeho úsilí bylo vedeno úvahou: Turista může znát Šumavu dokonale, přesto o ní neví skoro nic, pokud nepronikne do její minulosti a nedozví se něco o jejích obyvatelích. Kniha Pavla Nedvěda je nejen zajímavým zdrojem informací, ale také za ní můžeme vidět příběh člověka, který se rozhodl pěstovat svůj vztah k zajímavému místu. Jí je věnována dnešní Knihovnička Radia Praha, kterou uvádíme v repríze z května 2009. V Plzni a v Kladně ji natáčel Vilém Faltýnek.
Pavel Nedvěd nikdy netoužil být spisovatelem. Psal z vlastní potřeby pro osobní užitek. Přesto je dnes rád, že výsledky jeho celoživotního zájmu můžou být zajímaví i pro jiné. Jak to všechno začalo?
Nedvěd: "Já jsem začal materiály o Šumavě sbírat proto, že jsem po Šumavě od roku 1946 běhal, moc se mi tam líbilo. Napřed to byly lyže a celkem mě nezajímalo, kde jsem, hlavně když to jelo z kopce pořádně dolů. A pak jsem se tam dostal na vojnu a zažil jsem si tam 31 měsíců někde na Sengetě, Na polomu a tak dál. A potom, když nás vojanští páni pustili domů, tak jsem samozřejmě na Šumavu jezdil dál, protože se mi tam líbilo. A potom jsem se dostal ke knížce Ladislava Stehlíka země zamyšlená. A tam jsem najednou zjistil, že na Šumavě je toho víc než jen sjezdovka nebo houby. Dozvěděl jsem se tam prvně o nějakých královácích, o sklářích a podobně. Tak jsem začal pátrat. Napřed jsem pátral ve Stehlíkovi, zjistil jsem, že tam je toho málo. Tak jsem si vypisoval jsem si všelijaké časopisy, všechno, co jsem dostal do ruky. A potom jeden můj mistr, který u mě pracoval, měl manželku zaměstnanou v Klementinu."
Jaká byla vaše profese?
Nedvěd: "Já jsem vlastně cestář. Stavěl jsem silnice, letiště, dálnici a takové věci. A ta paní v Klementinu mi umožnila, že jsem si knížky dostupné pouze prezenčně, mohl odnést domů. Já jsem pracoval všude po republice, tak pro mě studovna v Praze měla nulovou hodnotu. tak jsem to využil. Ale byly to skorov šechno německé knížky, některé psané dokonce schwabachem, louskal jsem je pracně, pracne a vypisoval. A jak šla léta, tak to narůstalo, je to dneska štos asi 4000 nebo 5000 stánek rukopisných poznámek, protože jsem se v tom prostě ztratil. Tak jsem si to začal srovnávat do nějakých ucelených kapitol a protože člověk je bytost víceméně líná, tak jsem si to namluvil na magnetofon, abych to nemusel po sobě luštit."
Výpisky si Pavel Nedvěd začal dělat v 50. letech, nahrávky až koncem 60. let. Byly dalším krokem ke knize, kterou dnes držíme v ruce. Magnetofonový pásek se dostal do Správy Národního parku Šumava a jeho pracovníci posléze tyto pásky přepsali a přepisy jim sloužily jako podklady k práci. Po dlouhých letech někoho napadlo souhrnně je vydat. Tak v roce 2003 spatřila světlo světa paperbacková kniha Povídání o staré Šumavě. Její část vychází dnes v Plzni s bohatým fotografickým doprovodem a lesklém papíře, v pevných deskách a šité vazbě. Nakladatelka Hana Voděrová mi řekla, že výběr nastiňuje podtitul Šumavských vzpomínek - na časy, kdy práce voněla dřevem. V původním vydání tuto část Pavel Nedvěd označil jako Dřevěný chléb.
Voděrová: "Knížka se zabývá všemi lidmi, kteří přišli do lesa, aby tam získali obživu. Takže dřevaři, lidé kteří sváželi dřevo do údolí, další zpracovatelé: pilaři, řezbáři, soustružníci i drobná řemesla, společenství, která tu žila, myslivci, hajní, jejich odvěcí nepřátelé pašeráci, pytláci. Ale i smolaři, uhlíři, sběrači mravenčích vajíček a celá řada dalších řemesel."
Když jsem si tu knížku prohlížel a pročítal, uvědomil jsem si, že ačkoli vznikla z lásky k Šumavě, je to vlastně záznam jejího "plundrování". Třeba kapitola o výrobě potaše vypráví vlastně o tom, kolik ticíc kubíků dřeva se muselo spálit, aby vznikla látka potřebná k výrobě slavného českého skla v jedné sklárně.
Nedvěd: "Musím vás trošku opravit. To plundrování... vy jste si vybral tu výrobu potaše, ale ta nemohla ohrozit Šumavu tak, aby ji to poškodilo. Poškodilo ji to, že v českém vnitrozemí a dole v Rakousku vznikl už v 17. století katastrofální neodstatek dřeva. A pak se zjistilo, že na Šumavě ho je spousta a problém byl pouze v tom dostat ho do Prahy nebo do Vídně. Opravdovbá zkáza starého šumavského pralesa vznikla pravděpodobně tím, že se umožnil obrovský rozsah plávky dřeva do vnitrozemí. Někde jsou v knize uvedena i čísla, třeba na jihu se ročně plavilo dřevo z 500 hektarů lesa. A potom následně změna původního horského pralesa, který příroda vymyslela, aby jakž takž mohl fungovat, to znamená kde to šlo, byl smíšený, hlavně nebyl stejnověký, byly tam mladé stromy i staré stromy. tak se to všechno vysekalo, vyrostl tam naráz nový smrkový les a když tam teď naráz přišel kůrovec, tak zjistil, že kam se podívá, všude má žrádlo. No ale na to jsou jiní, moudřejší lidé, na to já si jako cestář nedělám nárok."
Pavel Nedvěd píše bez literárních ambicí, ale o to čtivější jeho vyprávění je. Předává informace, které jsou samy o sobě natolik zajímavé, že žádné kouzlení slovy nepotřebují. Jak mi řekl, když chtěl text na některých místech krátit, nevěděl, které slovo ještě může škrtnout. Publikaci doplňují autentické dobové fotografie a soudobé snímky z rakouských skanzenů. Do Šumavských vzpomínek se mnoho Nedvědových materiálů nevešlo, Hana Voděrová proto uvažuje o dalších svazcích.
Voděrová: "Plánujeme vlastně i králováky."
Nedvěd: "Králováci byli sedláci, kteří se usatovali asi od 16. století na Šumavě, byli to osadníci, kolonizátoři Šumavy. králováci se jim říká proto, že se usazovali na území, které patřilo panovníkovi. je to velice zajímavá záležitost, ale je o tom spousta bludů. Různé krátké zmínky, ale naprosté bludy. A to by za to stálo."
Voděrová: "Chtěli bychom i sklářské rodiny, nejen ty notoricky známé. Na Šumavě jich bylo asi osmdesát a jejich příběhy jsou naprosto zapomenuté."
Nedvěd: "Sklářství jsem záměrně do té první knížky ani nedával, protože když Povídání o staré Šumavě vznikalo, tak už byly vydané poměrně kvalitní knížky o šumavském sklářství, dr. Záloha, pan Kudrlička atd, takže jsem to považoval za zbytečné, protože konec konců bylo by tam v podstatě totéž. Vycházíme všichni ze stejných pramenů a na věci, které se odehrály v 17. století stejně pamětníka neseženete při nejlepší vůli, takže jste odkázán na písemné prameny a těch je konečný počet."
Opravdu jste neměl možnost potkávat na Šumavě pamětníky těch dnes zaniklých řemesel?
Nedvěd: "V podstatě ne. Protože když to vezmete logicky, tak v roce 1960 by člověku, který mohl pamatovat něco z přelomu 19. a 20. století, což je doba, kdy já s těmi záležitostmi končím, muselo být 80 let a víc. Období, kterému jsem se věnoval, končí někdy na začátku války."
Pavel Nedvěd vypráví o Šumavě a o knize, kterou vydal v době, kdy se blíží k osmdesátce. Až v závěru svého vyprávění se dostává k tomu, co ho na Šumavě vlastně zajímá nejvíc. Její obyvatelé...
Nedvěd: "Ti lidé se tenkrát, aby bylo jasno, snažili uživit. Nějak se do toho prostředí dostali - většinou šli za půdou, protože půda byla jediný zdroj obživy. To jen my dneska si myslíme, že jediným zdrojem obživy je hypermarket. Šli tam, kde tu půdu mohli získat a zjistili, že jedna z šancí je jít do horského pralesa, kde za strašně drsných, krutých podmínek získávali půdu kousek po kousku. To je právě to povídání i životě na těch horských dvorech. Je to z dnešního hlediska až nepochopitelné a ještě nepochopitelnější je, jaký ti lidé měli vztah ke krajině. poznáte to speciálně na těch německy mluvících šumavácích, kteří po roce 1945 odešli. Zaplatili daň německé válce, i když se na ní nijak významně nepodíleli. Oni mají k Šumavě neuvěřitelný vztah. Když si čtete knížky, které o Šumavě vydávají, tak vidíte, jak neuvěřitelně silný vztah mají ke krajině, kde těžce pracovali a skromně žili jejich předkové. To je svým způsobem taky jeden z důvodů, proč jsem ty informace shromažďoval, protože Šumava nejsou jenom lesy a potoky, ale taky ty generace lidí, kteří tam takovýmhle způsobem žili. A když víte, kde byl Mühlspreng a jiné osady, a jak tam lidé žili, tak máte jiný pocit i z té krajiny. Než když tam jdete jenom tak a vidíte hezký strom nebo kytičku. To je důvod, proč jsem to vlastně dělal."
