Švandovy dudy se prý ukrývají v kostele na strakonickém hradě
Dnes budeme pokračovat v naší procházce po jihočeských Strakonicích. A právě míříme k místnímu hradu, který založil slavný rod Bavorů. Na věž zvanou Rumpál nesmí nikdo, kdo trpí klaustrofobií, neboť procházíte po schodech doslova myší dírou. Odměnou je krásný výhled i vyprávění místních pověstí.
"V 15. století, když jim vypálili jejich sídlo pražští husité, tak sem přesídlili a asi od roku 1420 do počátku 17. století tady sídlil Velkopřevor řádu pro české země."
Johanité, jak se také říkalo řádu maltézských rytířů, hrad vlastnili až do začátku 20. století. Symbolem hradu, a také prvním, čeho si návštěvník všimne, je věž Rumpál. Své zvláštní jméno získala snad po rumpálu, kterým do jejích hlubin spouštěli vězně. V jejím podzemí se totiž nacházela hladomorna.
"Věž z počátku 15. století je vysoká 37 metrů a má uzoučké schody,"
Hrad byl roku 1420 neúspěšně obléhán samotným Janem Žižkou z Trocnova. Zpustošili ho však Švédové a jak uvedl starosta Pavel Vondrys, dobyli ho lstí, přišli do hradu otevřenou brankou.
"Říká se jí Švédská. Strakonický hrad byl hradem nedobytným. Nikdy se ho nikomu nepodařilo dobýt. Ale za třicetileté války ho Švédové dobyli lstí. Za mrzký peníz, který dali mlynářskému pomocníkovi. On je vpustil tou brankou do hradu a tudíž hrad dobyli takovou nepřímou cestou."
O hradu se vypráví i řada pověstí. Pod schody do muzea najdete kamenný stůl. Právě na něm prý Bílá paní údajně připravovala medovou kaši, kterou poté krmila děti. Strakoničtí radní na tuto pověst navázali a kdysi se u tohoto kamenného stolu jednou do roka rozdávala kaše chudým. Další pověst se vztahuje k zámecké kapli. Žena místního radního prý si nechala zhotovit střevíčky z chlebového těsta a to v době, kdy vládl krutý hladomor. Vydala se v nich na mši a propadla se do země. K jejímu vykoupení dojde teprve tehdy, až nad branou třetího hradního nádvoří vyroste jeřáb tak silný, aby z něj šla vyřezat kolébka a bude v ní spát nevinné dítě. Místní tvrdí, že tam jeřáb opravdu byl, ale snad jej prý zedníci během oprav hradu porazili.
"Máme tu dvě šermířské party a když jsou noční prohlídky, tak tady ukazují lidem, jak to v černé kuchyni vypadalo. Už jsme tu zkoušeli péct, ale ještě jsme nevychytali, aby ten kouř šel dostatečně pryč. Nikdo tu nemohl vydržet. Chceme tady péct chleba, aby se tu turisté cítili reálně."
V muzeu na strakonickém hradě najdete mimo jiné expozici Dudáctví, která je v Česku ojedinělá. První písemné zmínky o dudách pocházejí v Česku už ze 13. století.
"Tady je ukázka, jak se vyvíjel ten nástroj, který je spojený někdy taky s čerty a má zvláštní zvuk. Jak se vyvíjel od nejjednodušších typů, které se dochovaly někde v Africe, až po nejsložitější. To jsou anglické nástroje. Pro nás na Strakonicku jsou dudy samozřejmostí, ale pro plno lidí ne. Když tady vidí jak jsou dudy rozřízlé, jak to funguje a jaké zvuky vyluzují, tak to někdy žasnou."
Výrobce dud musí zvládnou různé řemeslné techniky jako například práci s plechem, dřevem, kůží, kostí a dalšími materiály.
Ve Strakonicích se natáčel i známý film o Švandovi Dudákovi. Podle pověsti jsou Švandovy dudy stále schované za oltářem v kostele svatého Prokopa na Strakonickém hradě a jednou do roka prý začnou samy hrát. Podle legendy s nimi hrál Švanda čertům. Za peníze jim směl děkovat pouze slovy Zdar bratře. Švanda to však spletl a řekl čertům "Zaplať vám to Pánbůh, milí páni." Ráno ho prý lidé našli, jak sedí na šibeničním trámu a hraje na dudy. Aby opět získal radost ze života, poradil mu velkopřevor, aby své dudy pověsil v kostele za oltář. Možná má tahle pověst o geniálním dudákovi reálný základ. Vedle kostela totiž stávala hospoda, kde při tancovačkách hrával. A lidé, kteří šli ráno na mši si mysleli, že slyší dudy z kostela.
Příspěvek jsme poprvé vysílali 17. prosince 2010, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
