Svědek to má těžké
Účinnější zbraní proti zločinu, zejména organizovanému, by se měl stát zákon o ochraně svědka, jehož návrh minulý týden schválila vláda. Novou legislativní úpravu odborníci vítají, ale jak uvádí Zdeněk Vališ, ke zlepšení postavení svědků je nutné podniknout ještě další kroky.
Dnes může vyšetřovatel chránit svědka pouze tím, že jeho jméno a ostatní osobní údaje neuvede v protokolu. Důvěrné informace se zapisují odděleně od spisu a může se s nimi seznámit jen příslušný soudce. Před soudem v hlavním líčení pak svědek vypovídá z vedlejší místnosti přes deformátor hlasu. Samo utajení svědka ovšem může být jen fiktivní. Z obsahu jeho výpovědi jej lze totiž často snadno identifikovat.
Navrhovaný zákon naproti tomu přichází s komplexní právní úpravou ochrany svědka před všemi formami přímého a nepřímého ohrožení. Zahrnuje to třeba pomoc při přestěhování v Česku i v zahraničí, pomoc při hledání zaměstnání až po zastření totožnosti a vytvoření nové identity změnou všech dat v informačních systémech. Počínaje evidencí obyvatel a konče třeba úřadem důchodového zabezpečení. Od všech zmíněných novinek si vláda slibuje větší ochotu lidí vypovídat o závažných trestných činech, i když nějaký boom v objasňování nebo odsuzování nebezpečných kriminálních živlů se zřejmě očekávat nedá.
Odborníci a zainteresované osoby návrh zákona po jeho téměř desetileté strastiplné pouti vítají s očividným uspokojením. Jde totiž o zalepení jedné díry v legislativě, která v Česku ostudně dlouho strašila. Je ovšem nutné počítat s tím, že změna identity svědka bude mít v českých poměrech jisté limity. Například v důsledku toho, že rozloha země je nepatrná oproti třeba Spojeným státům, kde změna totožnosti slaví úspěchy. Pro hodně lidí by mohla být problémem rovněž jazyková bariéra při přestěhování do zahraničí.
V souvislosti s novým zákonem je ale nutné připomenout i mnohem obecnější problém ochrany svědků, který zatím žádná legislativní norma uspokojivě neřeší. Potřeba větší otevřenosti lidí vůči policii, vyšetřovatelům a soudům neexistuje jen v případě závažných kriminálních činů. Ochota spolupracovat s příslušnými institucemi je velmi nízká už jenom proto, že postavení svědka má všeobecně jen nevýhody. Za současného stavu jim prakticky nikdo nic neuhradí, ačkoliv musí někdy i léta běhat na poštu pro doporučená předvolání, jezdit k výslechům a absolvovat hodiny nepříjemných otázek. Navíc jsou ze všech stran napadnutelní a prochází obrovským psychickým tlakem.
V této souvislosti se pravidelně poukazuje na okolnost, že současné zákony chrání především zločince. Ten musí mít všechno, nikdo na něj nesmí křivě pohlédnout, zatímco se mnohdy nebere v potaz, co musí podstoupit jeho oběť a svědci. Nejvíce ze všeho by ovšem takový svědek měl vidět jasný výsledek své snahy, své ochoty vypovídat. Tedy docílení spravedlnosti, ať už se její rameno natáhne po mafiánském bossovi, nebo věčně opilém sousedovi, který terorizuje své okolí.
