Svéhlavé zájmeno

Nenápadné slůvko svůj můžeme potkat všude tam, kde jde o přivlastňování. To se v češtině vyjadřuje pomocí přivlastňovacích zájmen pro dané osoby - tj. můj, tvůj, jeho, její, a v množném čísle naše, vaše a jejich. Zvratné zájmeno svůj se ale vymyká. A to nejenom tím, že se v podobě platné pro všechny tři osoby vyskytuje pouze ve slovanských jazycích, ale i specifičností svého užití. Užívá se totiž tehdy, když je osoba, které přivlastňovaná věc patří, totožná s osobou, která je vyjádřena podmětem věty (jde o tzv. původce děje). To je základní poučka, podle které bychom se měli řídit. Skutečnost, jak už to bývá, má ovšem k poučkám někdy dost daleko.

Věty jako "Někde jsem si zapomněla moji peněženku" slýcháme anebo sami pronášíme čím dál tím častěji. Místo přivlastňovacího zájmena můj by zde podle zmíněné poučky mělo stát zájmeno svůj. Podobně se v písemnostech setkáváme s formulacemi typu "Mojižádost posílám..." Místo náležitého zájmena svůj zde stojí přivlastňovací zájmeno můj snad jako zdůraznění subjektivního vztahu k přivlastňované skutečnosti. Se záměnou těchto dvou zájmen se nejčastěji setkáváme právě v případech, kdy je zdůrazněna emocionalita, subjektivita, sebereflexe či jde o vystižení vlastní individuality mluvčího.

V těchto případech nás možná pouze zarazí, že v dané větě něco nehraje, ale jakkoli nepříjemnému významu bez problémů porozumíme. Pochybnosti mohou nastat ve větě jako "Poslal děti do svého pokoje", kde užití náležitého zájmena rozliší podstatně význam. Podobně dvojznačné věty pak mohou působit až komicky, např. "Prokurátor propustil mladíka pro svůj nízký věk"či "Soudce ho odsoudil za vraždu svých sousedů".

Místo náležitého zájmena svůj se také často setkáváme s užitím přivlastňovacího zájmena váš, a to zejména v reklamních textech. Ty pomocí nezvratného přivlastňovacího zájmena usilují o údernost, když na nás útočí: Splňte si Vaše sny. Nejste spokojena s Vaší postavou? Užijte si večer podle Vašeho přání apod.

Zájmeno svůj si ale občas prosazuje svou. Vůbec nám například nevadí, když věci dáváme, pokládáme, uklízíme, vracíme a tak dále na své místo. Například knihu položil na své místo. Místo toho, abychom věci umisťovali na jejich místo - knihu položil na její místo. Ve větách tohoto typu se zájmeno svůj užívá ve specifickém významu. Věci přece neumísťujeme na místo, na kterém stojí, ale tam, kam patří. Zájmeno svůj je tak na svém místě.

---

"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.

Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.