Svět je kafkovský, říká malířka Rut Kohnová

Rut Kohnová před obrazem Zámek na své výstavě Pocta zeměměřiči K., foto: Miroslav Krupička

K letnímu 90. výročí úmrtí Franze Kafky probíhá řada kulturních akcí. 25. srpna byla v Topičově salónu v Praze zahájena výstava Pocta zeměměřičovi K. Její autorkou je malířka a ilustrátorka Rut Kohnová, žijící už téměř 50 let v Mnichově.

Rut Kohnová je dokladem toho, jak mocně působí Franz Kafka na české výtvarníky. Obrazy z Kafkova Zámku a jiných děl kreslí od 70. let. A také vystavuje. Nejdřív v Německu, po sametové revoluci i v Čechách a teď konečně v Praze, odkud pochází. Zeptali jsme se Rut Kohnové, jaká byla její cesta ke Kafkovi.

S Kafkou jsem se setkala v roce 1957 nebo 1958. V knihovně mého muže Pavla Kohna jsem objevila Zámek v překladu Pavla Eisnera. Ten román mě fascinoval a fascinuje dodnes. Cítím se v něm tak doma, že to slovy těžko dokážu vyjádřit. Je zřejmé, že Kafka trpěl osamělostí a že se těžko dokázal někam zařadit. Jakoby popisoval moje pocity a situace. Od svého dětství jsem pociťovala určitou vydělenost. Naše rodina byla věřící, ale nepatřili jsme k žádné konfesi. Žili jsme podle Bible. Nechodila jsem do tanečních, do biografu jsem poprvé šla v 15 letech, doma jsme neměli rádio. Žili jsme v určitém ghetu, ale žili jsme krásně. Maminka nám místo pohádek vyprávěla příběhy ze Starého Zákona. Starozákonní motivy byla také to první, co jsem začala malovat.

Kdy jste se pustila do kafkovských motivů?

Můj výtvarný svět se otevřel až v emigraci. Emigrovali jsme v roce 1967, manžel sehnal zaměstnání ve Svobodné Evropě a já jsem byla doma. To byly děti ještě malé. Až někdy v roce 1975 jsem se malování začala soustavněji věnovat. Děti byly větší, chodily na gymnázium, takže jsem měla víc času. Taky jsem mohla s kamarádkami chodit na kafe. Neměla jsem pořádný ateliér, protože moje výtvarná technika je velmi jednoduchá. Dá se to rychle složit a moje tužky nevydávají žádné vůně. Kafka mě byl blízký, tak jsem malovala kafkovské náměty. Nejdřív to byly portréty, potom Zámek a pak také Proces. Tak začaly vznikat mé cykly.

Zastavme se u vaší techniky. Připomíná něco mezi kresbou a malbou. Jak jste k ní dospěla?

Rut Kohnová: F.K. 1922,  foto: Miroslav Krupička

Jsou to náhody. Chtěla jsem malovat olej a šla jsem si koupit plátno, jenže v obchodě neměli potřebný rozměr. Tak jsem si koupila překližku, na kterou se dá také malovat. Doma jsem se zadívala na tu kresbu dřeva na překližce. Tam už vlastně určitý obraz byl a přišlo mi škoda to zničit. A tak jsem na překližku začala malovat tužkami. Zdůrazňovala jsem to, co jsem tam viděla. Od té doby maluju takhle. Používám barevné tužky Polychromos, které existují v desítkách odstínů. Vypadá to jednoduše, ale je to docela práce, protože dělám několik barevných vrstev na sobě. Musím se rozhodnout, že první vrstva bude třeba červená s šedou. Druhá je potom hnědá a černá a tak dál. A další klíčová věc je, odkud bude přicházet světlo.

Jak velkou část z vašeho díla tvoří kafkovské náměty?

Na výstavě U Topičů je asi 60 obrazů. Je tam Kafka a cyklus Domy, který se volně vztahuje k Zámku, vyvolávajícímu dojem opuštěnosti a uzavřenost. Pokud jde o Kafku, je tam asi polovina mých děl s kafkovskou tématikou. Dále pak mám cyklus Starý zákon, Granátové jablko a pak Kanálové poklopy. Poklopy jsem objevila v Mnichově, když jsme chodili s manželem na procházky. Jednou jsem si všimla kanálu a připadlo mi to jako zajímavé téma: Kdo všechno už po něm šel? Kanálů jsem namalovala asi 40 a hodně se vztahují k zemím, kde jsme byli. Mám kanál z Buchenwaldu, kanál z Terezína, kanál z Izraele. Po sametové revoluci jsem Kanály vystavovala v Berlíně společně se svou dcerou, která je sochařkou. Jeden kunzhistorik prohlásil, že za těmi kanály vidí určité nevyslovené myšlenky, které ve mně jsou. Že je to snaha zavřít něco, co nechci vidět.

Jak často vystavujete v České republice?

V roce 1992 jsem měla instalaci Bible v chrámu Svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí. Pak byla retrospektivní výstava na zámku v Písku, dál v Mladé Boleslavi, v Milevsku. Potom byla delší přestávka. Vystavovala jsem také Starý Zákon, o který měla zájem Společnost Franze Kafky. Kafkovská tématika je kupodivu nazaujala. Kafka je tady v tomto rozsahu vystaven poprvé. Největší Kafkovská výstava byla v Mnichově v roce 1983, kde bylo 100 obrazů. Ale všechno má svůj čas.

Jaký byl motiv vašeho odchodu do exilu?

Rut Kohnová: Zámek,  foto: Miroslav Krupička

Hlavní motivace asi byla politická. Dceři Rachel bylo 5 let, synovi Davidovi tři. Já jako pedagog jsem věděla, jak to ve škole funguje. Dcera byla ve škole velmi snaživá. Byl by pro ni velký problém nebýt v pionýru a to jsme nechtěli. Chtěli jsme, aby děti ve škole mohl mluvit svobodně, tak, jak se mluví doma. Můj muž Pavel Kohn to taky neměl lehké. Po vysoké škole pracoval v divadle v Karlových Varech, ale v 2. polovině 50. let musel kvůli nesmyslné zámince odejít. Bylo to jako z Kafky. Pak byl 11 let na volné noze jako novinář.

V roce 1967 nám povolili návštěvu Západního Německa. Jeli jsme navštívit manželovu adoptivní matku. Pavel jako jediný z velké židovské rodiny přežil koncentrák. Po válce mu bylo 16 let a dostal se do adoptivní rodiny. Matka odešla v roce 1948 do Německa. Časem spolu navázali kontakt a v roce 1967 mu poslala pozvání na 14 dní do Německa. Rozhodli jsme se, že tam zůstaneme. Brzy nastala další kafkovská situace. V roce 1968 v období Pražského jara nás v Německu navštěvovala řada přátel. Pavlovi říkali: tys to zvoral, měl by ses vrátit, u nás je taková svoboda… Jenže za půl roku bylo všechno jinak a titíž lidé říkali: tys to věděl o rok dřív!

Stýkali jste se v Německu s dalšími Čechy?

Žili jsme skoro v českém ghetu. Navštěvovali jsme se s manželovými spolupracovníky ze Svobodné Evropy, kteří měli také děti. Naše děti chodily do českého skauta, jezdily na tábory. Doma jsme mluvili výhradně česky. Pamatuju si, jak nám jednou děti řekly, že nevěděly, že tou řečí, kterou mluvíme doma, se ještě někde mluví. Měly za to, že to je naše tajná řeč.

Čili kafkovská doba pokračuje?

Rut Kohnová: Soud,  foto: Miroslav Krupička

Kafkovská doba trvá a bude trvat, i když samozřejmě v jiných rovinách. Stále dochází ke kafkovským situacím – v Německu, ale hlavně tady v Čechách. Byrokracie, divná šikana, kterou si nedovedete vysvětlit atd. Všichni znají Kafkovo jméno, ale málo lidé ho opravdu zná. A přitom je to tak aktuální. Když se zeptáte, jestli někdo četl třeba Dopis otci, slyšíte: no ano, možná a tak. Ale když se zeptáte na podrobnosti, tak neví.

Děkuji za rozhovor.

Výstava Pocta zeměměřičovi K je v Topičově salónu na Národní třídě 9 v Praze otevřena do 26. září.