Světový den divadla

r_2100x1400_radio_praha.png

Ve středu slavili čeští divadelníci, stejně jako divadelníci v téměř stovce zemí světa, Světový den divadla. Tento svátek inicioval začátkem šedesátých let Mezinárodní divadelní ústav, známý pod zkratkou ITI, založený v roce 1948 v Praze organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi.

Ve středu slavili čeští divadelníci, stejně jako divadelníci v téměř stovce zemí světa, Světový den divadla. Tento svátek inicioval začátkem šedesátých let Mezinárodní divadelní ústav, známý pod zkratkou ITI, založený v roce 1948 v Praze organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi. Na návrh prezidenta Arvi Kivimaa, přednesený jménem Finského střediska Mezinárodního divadelního ústavu nejprve v Helsinkách a posléze ve Vídni na 9. světovém kongresu ITI, se Světový den divadla slaví každoročně 27. března - ve výroční den zahájení sezóny "Divadla národů" v roce 1962 v Paříži, a to mnohočetným a nejrůznějším způsobem, který dává divadelníkům příležitost upozornit na sílu reprodukčního umění spojovat lidi, podělit se s diváky o určitou vizi svého umu i schopnost přispívat k porozumění a míru mezi národy.

V České republice letos už podeváté tento svátek předznamenalo udílení prestižních Cen Thálie a podruhé i obdobný svátek, zaměřený na soubory hrající pro děti a mládež. Muzikálem "Koločava" Petra Ulrycha a Stanislava Moši v provedení Městského divadla Brno vyvrcholila přehlídka profesionálních souborů divadel České republiky "České divadlo 2001 - 2002", a uvedena byla i řada premiér, mimo jiné opery "Hamlet" francouzského autora Ambroise Thomase ve Státní opeře Praha, Vančurova baladického příběhu "Markéta Lazarová" v Národním divadle, Shawova "Pygmalionu" v Divadle ABC či Straussova "Netopýra", nastudovaného v německé verzi Hudebním divadlem Karlín pro letní japonské turné. Čeští divadelníci se také přihlásili k provolání indického dramatika Girishe Karnada. V minulých letech byli mezi autory těchto textů například Jean Cocteau, Arthur Miller, Laurence Olivier, Eugene Ionesco, Peter Brook, Richard Burton a Edward Albee. V roce 1994 provolání ke Světovému dni divadla napsal Václav Havel.

K akcím, dávno praktikovaným v řadě zemí, jakými jsou zvláštní představení, přístupná zdarma, charitativní benefice, festivaly, sympozia, konference, dny otevřených dveří, ale také vydávání speciálních poštovních známek a plakátů, se hodlá už napřesrok a samozřejmě i v budoucích letech připojit aktivizované České středisko ITI. Podle názoru představitelů Rady této obnovené organizace by divadelní scény měly v tento den "vykročit na ulici". "S něčím podobným počítáme," řekli mi v předvečer letošního Světového dne divadla výkonný ředitel Ondřej Černý a prezidentka Českého střediska ITI Táňa Fischerová, s nimiž jsem však hovořila hlavně o nově ustavené platformě...

"Divadelní ústav inicioval, aby bylo nově postaveno a strukturováno České středisko. Ono fungovalo do této doby během celých devadesátých let, ale vlastně tu funkci suploval Divadelní ústav, a já se domnívám, že se podařilo, že jsme využili tu platformu a tu strukturu Českého střediska ITI k tomu, aby se právě tam sešli reprezentanti všech klíčových divadelních spolků, asociací atd., takže v tuto chvíli je ta Rada Českého střediska asi nejreprezentativnější orgán českého divadla."

Je krásné, že je tady sdružení různých zájmových skupin, které až dosud vlastně nebyly propojeny - nezávislé divadlo, tanec, kritika, profesionální herci, loutky. My bychom rádi podporovali výjezdy umělců ven, zprostředkovávali jim kontakty. Ono to už existuje, ale vlastně to nebylo nám, praktickým divadelníkům, tolik známo. A to je důležité, protože ta praxe s tou teorií prostě jde dohromady. Takže my uvidíme, co bude možné a určitě vítáme pomoc krajanů, protože člověk nemůže sám všechno vymyslet a nabízet. Ta pomoc musí být také zvenku v různých aktivitách, které my třeba pomůžeme potom naplnit nebo zprostředkovat. Česká kultura vždycky byla spojena už s obrozením a s něčím, na čem tahleta země stála. Chtěla bych říct, že pořád a pořád ji máme rádi a zápasíme o její přežití, a o to, aby vždycky - i do budoucna - fungovala tak jak fungovala, a že české divadlo a česká kultura vůbec, česká hudba, výtvarné umění, existuje a přežije, a že potřebujeme i podporu našich krajanů.

"Propagace, export českého divadla, to proražení toho českého divadla a tance na evropská jeviště atd., je jedním z takových těch klíčových a dlouhodobých cílů Českého střediska ITI, kterému by měl v tomto smyslu hodně pomáhat časopis "Czech Theather", webb-stránka www.theather.cz, která informuje v angličtině o českém divadle, a různé kontakty, samozřejmě krajani. Jakákoli spolupráce je velmi vítána, a jenom v Americe máme několik krajanů, kteří jsou pro nás velmi podstatní a zásadní, kteří se zabývají českým divadlem. Já můžu jmenovat např. Jarku Buriana, který píše o českém divadle a vlastně udržuje jakési povědomí o českém divadle i třeba v tom americkém prostředí," uvedl Ondřej Černý, ředitel pražského Divadelního ústavu a výkonný ředitel Českého střediska ITI. Prezidentka Táňa Fischerová se pak zmínila i o potřebě dialogu mezi divadelníky a ve vztahu ke státu, pokud jde o získávání finančních prostředků na kulturu. I zde podtrhla nutnost propojení s dalšími profesními organizacemi v kultuře a koordinované hledání společných řešení...

"Nám jde spíš o systém celý, protože právě vydolovat prostředky, to téměř nelze, prostředků je obecně méně a my vlastně nemáme moc šancí zasahovat do toho procesu. Ale jde o to, aby ta transformace, která se chystá, byla na nějakých skutečně pevných základech, aby to nebyla divoká privatizace, jak už teď občas se něco objevuje, že se veřejné prostředky dají soukromníkovi. V tom my cestu nevidíme, a vidíme v tom naopak velké nebezpečí, a chtěli bychom tlačit jako orgán, který sdružuje mnoho různých spolků, právě na legislativu, na úředníky, aby pochopili, že kultura je zájem celé společnosti, že to není výlučná skupinka lidí, která může přerozdělovat peníze, ale že se musíme všichni domlouvat, co je dobré pro kulturu této země, a v tom já vidím hlavní poslání."

Táňa Fischerová odpověděla také na otázku, zda může České středisko ovlivňovat repertoár divadel, protože ne všechno, co se právě na českých jevištích hraje, uspokojuje vkus publika i samotné divadelníky...

"To bychom právě nechtěli. Mně se také moc věcí nelíbí, ale svoboda je svoboda a zasahovat zvnějšku nelze. Pokud se publiku něco nelíbí, tak ono na to prostě chodit nebude. Já sama mám mnoho výhrad, ale myslím, a teď už jsem na půdě naprosto nejsoukromějších názorů, že divadlo má svoje vzestupy a pády, jako všechno, a že teď je doba, kdy divadlo je jakoby - alespoň u nás, ale možná i venku - v tom nižším patře, protože není tlačeno, aby se bránilo. Vždycky v okamžiku, kdy je člověk hodně spresován, nachází velká témata, protože jimi se brání zmaru, a protože dnes je takový jaksi rozpad všeho, tak divadlo někdy funguje jako zábava, a je tam všechno možné. Mně to také není blízké, ale vím, že není možné dirigovat a říct - tohle nesmíte; to není ta cesta."


Jak už jsme vás informovali, laureáty výročních Cen Thálie za nejlepší ženský a nejlepší mužský výkon v kategorii činohra se stali pražští herci, členové Národního divadla Blanka Bohdanová a Jiří Somr, kteří v režii Lídy Engelové ztvárnili v komorním dramatu D.L. Caburna "Džin" na scéně Violy manželský pár. Úspěch představení, jak nám prozradila Blanka Bohdanová, přerostl nejen rámec divadla a Prahy, ale České republiky...

"Teď tady byl jeden ze tří velkých producentů z Hollywoodu a viděl právě tuto hru a napsal, že už je starý, ale že jeho sen je se mnou natočit film. Takže to bylo pro mě tak veliké vyznamenání, že skutečně jsem zírala. Když jsem objevila svou fotografii vedle všech hvězd amerických, tak jsem nevěřila svým očím. Musím říct, že mají některé herce báječné, a já se od nich pořád učím. Oni když něco dělají, tak nic nehrajou, ale jsou tou postavou, a to mě na tom vždycky velice vzrušuje, mám z toho velkou radost pokaždé, když něco takového uvidím. Jinak mám v Americe příbuzné, ale to už je tak zasunuto tou minulostí, protože tam odešli strašlivě dávno, že nemám o nich bližší zprávy. Ale chtěla bych je poprosit, aby nám zůstali věrni, a aby se jednou k nám podívali, protože Praha je strašně krásná."