Sýkora byl náš guru, říká malíř Václav Jíra
V pražské galerii Nová síň probíhá výstava lounského malíře Václava Jíry nazvaná Chronos. Autor na ní vystavuje své objekty a obrazy tzv. strojků, nacházených na smetištích a v kovošrotech, a také malby podle hudby z posledních let. Celým jeho dílem však prolíná vliv Zdeňka Sýkory, taktéž lounského rodáka. O Sýkorovi i o svých dalších inspiracích vypráví v následujícím rozhovoru.
„Strojky jsem začal dělat v 60. letech z materiálů, nalezených na skládkách nebo v kovošrotech. Jeden z nich – tzv. Myslící stroj – dokonce hrál ve filmu Případ pro začínajícího kata od Pavla Juráčka v roce 1969. Pak mi ho bohužel na Barrandově vyhodili. Jenže jak se mění technologie, mění se i odpad. Přibývá elektronického odpadu. Strojky z elektrosoučástek, které vystavuju, dělám v posledních asi deseti letech. Jsou menší a lépe se to skladuje. Elektroniku ani nemusím moc hledat. Známí, když něco vyhazují, mi to nosí sami. Někdy dílo pojmenuju po dárci. Strojků jsem měl doma tolik, že jsem některé slisoval a vyvezl na skládku. Vrátily se tam, odkud původně vzešly“.
„Za to může Český rozhlas. V březnu 2013 jsem na stanici Vltava v pořadu Rondo Wandy Dobrovské slyšel skladbu Rybí kosti od Ondřeje Adámka. Bylo to plné cinkání a zvláštních zvuků jako ty mé strojky z kovošrotu. Natolik mě to to zaujalo, že jsem si hned napnul plátno a začal podle toho malovat. Vyšel jsem z prvků z odpadového železa a začal je vrstvit na sebe. Vypadá to jako linie, čáry, ale nejsou to linie. Tady je čára vyjádřením tónu. Čím je to větší drama a tóny hlubší, tím je barva tmavší – hnědá nebo černá, jemnější tóny jsou vyvedeny veselejšími barvami. Na obraz Rybí kosti se mi vešla jen tříminutová část skladby“.
„V roce 1960 – bylo mi 21 let – jsem přišel do výtvarného kroužku Zdeňka Sýkory v Lounech. Bylo nás tam víc zájemců. Sýkora nás obešel, podíval se na naše výtvory a mně povídá: Tak vy můžete příště přijít zas. Neměl jsem žádné výtvarné vzdělání, bylo to pro mne vyznamenání. V kroužku jsme malovali, kreslili podle modelu. Scházeli jsme se v pronajatých prostorách v Lounech, zpravidla dvakrát týdně v úterý a v pátek. Sýkora byl přísný, nic nám neodpustil. Po kreslení a malování mě obvykle poslal pro pivo. Pak jsme seděli a rozjímali o umění. To bylo v první polovině 60. let“.
„Se Sýkorou jsme se sblížili a začali si tykat. Jemu se říkalo Sejda, já jsem byl Vajda. Měli jsme i společné zájmy. Hokej jako Sýkora jsem moc nehrál, ale dělali jsme spolu jachting. Za obraz jsem vyměnil jachtu – piráta – a plachtili jsme na Nechranické přehradě. Dokonce jsme byli v širší nominaci na olympiádu. Za Sýkorou tam jezdili další výtvarníci, jako byli Karel Malich nebo Ota Slavík. V Lounech se v okruhu Zdeňka Sýkory zase pohybovali Ladislav Mirvald, Kamil Linhart…“
„V 60. a 70. letech jsem pracoval v galerii Benedikta Rejta v Lounech u Jana Sekery. Pořádal tam úžasné výstavy českých konstruktivistů – Hugo Demartini, Jan Kubíček, Karel Malich. Bylo to hezké období. Ale cítil jsem, že potřebuju větší svobodu a tak jsem odešel do svobodného povolání. Nebylo to jednoduché. Občas jsem musel udělat něco na zakázku, aby bylo na živobytí, ale srpy a kladiva jsem nikdy nedělal. Vyráběl jsem své strojky. Jestli mě někdo ovlivnil, tak to byl Zdeněk Sýkora. Potěší mě, když se někdo podívá na mé obrazy a řekne: To je podobné Sýkorovi.“
Výstava Václava Jíry CHRONOS v galerii Nová síň v Praze trvá do 10. ledna 2016.
