„Tady se nespěchá.“ Reportáž z nejmenší české vesnice v Srbsku
Do Českého Sela se člověk dostane jen tehdy, když opravdu chce. Panelová cesta mezi poli vede do vesnice, kde se žije pomalu, kde se tradice drží spíš silou zvyku než počtem obyvatel a kde se lidé snaží udržet místo, které by jinak snadno zmizelo z mapy. V hospodě U Veverky, v muzeu bývalé školy i v tichu kolem kostela je cítit, že tu venkovský život nezanikl — jen se o něj musí víc pečovat.
Panelová cesta mezi poli se táhne do dálky jako šedý pruh, který se ztrácí v horkém oparu. Po několika kilometrech se objeví dvě vahadlové studny — jedna nová, druhá s původním, desítky let starým sloupem. Jsou jako brána. Za nimi začíná České Selo, nejmenší a nejodlehlejší česká vesnice v srbském Banátu.
„Tady se nespěchá,“ říká Emanuel Veverica, předseda místního sdružení, když naši malou delegaci složenou z pana velvyslance Bondyho, jeho ženy a mně vítá před budovou bývalé školy. Dnes je z ní muzeum. Škola byla zavřena před padesáti lety, ale její duch tu zůstal — v učebnicích, časopisech, kolovratech, hudebních nástrojích, v krojích, které sem kdysi někdo přinesl v náručí.
„Každá rodina darovala něco,“ vysvětluje Emanuel. „Každý přinesl do muzea, co měl doma. A ty staré knihy? Ty jsou ze staré knihovny, která tu kdysi existovala.“ V místnosti voní dřevo, prach a čas. Je to tichá kronika vesnice, která se nikdy nevzdala.
Turisté jako budoucnost
Přes léto je tu živo. Motorkáři z Česka přijíždějí už od konce dubna, pak výletníci, krajané, rodiny. „Máme jich několik tisíc,“ odhaduje Emanuel. „Přes léto skoro každý den. Koncem září to pak pomalu končí.“
Turismus je podle něj budoucnost vesnice. „Nás je bohužel málo,“ říká. „Ale každý se může bavit s turisty. Turisti přinesou nějaké peníze.“ V jeho hlase není naivita, spíš klidná pragmatičnost. Vesnice má dnes necelou dvacítku obyvatel. V zimě jich je patnáct. Přesto tu život nevymizel — jen se zpomalil.
Kostel, který je příliš velký — a přesto se plní
Kousek od muzea stojí kostel svatého Jana Nepomuckého. Bílá stavba, která působí v malé vesnici téměř majestátně. „Turisti se ptají: proč je tak velký?“ směje se Emanuel. „No, v té době tu bylo dvě stě dvacet lidí. Dneska je to deset procent z toho.“
Mše se tu koná jednou za měsíc. Faráři jsou Maďaři, čtou český misál nebo srbsky, a místní odpovídají česky. „Když máme mši, přijde půl vesnice,“ říká Emanuel. „Dvanáct, třináct lidí.“
Ale na posvícení je kostel plný. Přijíždějí lidé z Bělehradu, z Česka, z rumunské strany Banátu. Ti, kteří tu mají kořeny. „Jsou tu celý den, hraje se fotbal nebo něco takového,“ dodává. Vesnice, která se zdá být na konci světa, se na jeden den promění v místo setkání.
Když se vesnice brala mezi sebou
Emanuel ukazuje směrem k polím. „Dříve se dělaly svatby mezi vesnicemi,“ vypráví. „Nevěsta přišla z Gerniku nebo ze Svaté Heleny. I moji prarodiče přišli odtamtud.“ Dnes už ne. Mladí odcházejí do měst, stejně jako kdysi. Nejblíž je Bela Crkva — „Češi říkají Weiskirch,“ dodává Emanuel. Dříve německé město, dnes nejbližší centrum života.
„Nejstarší syn zůstal, mladší jeli dál,“ vysvětluje. „Tady se nemohlo jen tak postavit nový dům. Kdyby se stavěl nový dům, musela by se vzít půda z polí. A když vezmete půdu z polí, nemáte pole.“ Jednoduchá rovnice, která rozhodovala o osudech rodin.
Jugoslávie, která byla „lepší“
Když se ptám na devadesátá léta, Emanuel se na chvíli odmlčí. „My jsme měli občanskou válku,“ říká tiše. „Tady nebyla fronta, ale někteří rodiče jeli tam a válčili.“
Mluví klidně, bez hořkosti, ale s jasným názorem: „Myslím si, že Jugoslávie byla lepší. Měla všechno svoje — cestovní ruch, továrny. Všechno jsme si dělali sami.“ Dnes má každý národ svůj stát. „Ale tolik lidí ztratilo život zbytečně,“ dodává. „Je to škoda.“
Čeština, která se pomalu ztrácí
„Někteří se cítí jako Srbové českého původu,“ říká Emanuel. „Mladší jsou dnes spíš jako Srbové. Říkají: ano, mám české kořeny, ale jsme Srbové.“ Čeština tu zůstává v kostele, v muzeu, v paměti starších. Děti se ji učí, ale doma mluví jinak. Přesto je tu něco, co se neztrácí: vědomí, že tahle vesnice je česká. Ne podle počtu obyvatel, ale podle příběhů.
Cyklostezka jako sen
Když odcházíme, zastaví nás žena z vesnice, aby apelovala na pana velvyslance. Energická, usměvavá, s odzbrojující upřímností. „Já mám ráda kola,“ říká. „Mám čtyři kola, ale nemám kde jezdit. Vidíte, jak jsem tlustá, já musím každý den jezdit na kole.“ Chce cyklostezku. Ne kvůli turistům, ale kvůli sobě. „Prosím vás, aby se to propojilo s Dunajem, s Vračev Gajem, s Rumunskem. Jedna cyklostezka. My tu nemáme ani kanalizaci, máme jen dvě věci, nic víc. Ale lidi přijdou. A já budu jezdit každý den.“
Její hlas je možná nejautentičtější moment celé návštěvy. Touha po obyčejné věci, která by vesnici spojila se světem.
Ticho, které není prázdné
Když se vracíme po panelové cestě zpět, vesnice mizí za horizontem stejně nenápadně, jako se objevila. České Selo je místo, kde na první pohled „nic není“. A právě proto člověku učaruje. Je to vesnice, která drží pohromadě, i když je malá. Vesnice, která má muzeum, kostel, ohniště, pár houpaček — a příběhy, které se vyprávějí s hrdostí.
„Přijďte zase,“ loučil se Emanuel. „Vždycky vás tu rádi vidíme.“
A já věřím, že to říkal upřímně.
