Tajný příběh Zdeňka Mastníka
V sobotu 5. července uplynulo 88 let od narození legendy českého exilu v Londýně - Zdeňka Mastníka. On už se tohoto krásného věku nedožil, skonal letos na jaře, 10. dubna. A až posmrtná vzpomínka publicisty Karla Pacnera přiblížila i české veřejnosti Mastníkův „neznámý příběh z doby studené války“.
Jméno Zdeňka Mastníka v českých zemích zřejmě nepatří mezi široce známé. Důvody jsou dva: ve veřejné části svého působení – tedy v roli redaktora českého vysílání BBC – vystupoval pod pseudonymem Pavel Holan. A pak zde byla ještě druhá stránka jeho aktivit, o níž můžeme směle říci, že byla tajná. Po celá léta Mastník posílal a pašoval přes železnou oponu knížky a časopisy s protikomunistickým obsahem. To však víme až dnes. V exilu byl kromě své novinářské činnosti známý 'jen' jako obchodník s knihami pro krajany, vyplývá ze vzpomínky Mastníkova kolegy v české redakci BBC Eduarda Strouhala. "Já jsem u něj vždycky obdivoval takovou tu jeho obchodní průbojnost. A pak ovšem jeho hlavní – kromě jeho manželky, samozřejmě – jeho hlavní láskou byl rozhlas a knihy. Že se potom lidé dozvěděli, že organizoval to posílání těch knih, on prostě měl kromě toho také své malé knihkupectví no a on zprostředkovával například také prodej disidentských knih, teda knih, například které vydával Škvorecký v Kanadě a tak, mezi Čechy, žijícími v Británii."
Kolegové Zdeňka Mastníka však netušili, že jeho obchod s knihami sahá za železnou oponu. "On prostě věděl, že to je tajná činnost. Věděl, že se to nesmí prozradit. A myslím, že se mu to teda úžasně podařilo. On sám o té věci nemluvil. A podle některých to snad byla jediná taková větší akce Západu, do které komunistické rozvědky nikdy nepronikly."
Tajný život Zdeňka Mastníka až po jeho smrti letos odhalil publicista Karel Pacner. I když zdůrazňuje, že ani už více než osmdesátiletý pán - i v době svobody a bezpečí - neříkal vše. A už vůbec ne najednou. Pacner se k příběhu dostával jen po kouskách a z narážek. "Takže se třeba stalo, že se mě zeptal: 'Jel jste někdy přes západní Německo vlakem?' Já jsem říkal: 'Ano, jel. Jednou.' 'Tak ti chlapci a děvčata, kteří házeli tu exilovou literaturu do kupé, kde slyšeli češtinu, tak ty jsem platil a organizoval já.' No a pak jsme teda si povídali o tom, že on si zřídil firmu na výměnu akademických publikací mezi Východem a Západem. Říkal: 'No a do toho jsme samozřejmě přihazovali kromě těch akademických publikací ještě různou exilovou literaturu. A i když to někdy StBáci zabavili, tak to posílali na vokovickou Sorbonnu, kde se určitě soudruzi poučili o tom, jak to vlastně na Západě vypadá a co my si myslíme'."
Dva roky před svou smrtí, v dubnu 2006, poslal Mastník Pacnerovi nekrolog vysokého důstojníka CIA s poznámkou, že nebožtík byl jeho tajným sponzorem. Příběh tak dostal hlavu a patu a Pacner to podle svých slov chápal jako souhlas s tím, aby jednou příběh zveřejnil. "Já mu jednou říkám, no ale přece to stálo hrůzu peněz, jak jste to platil? Říkal 'no tak to byla jedna firma v Rodézii, která mně posílala peníze'. Později zase říkal 'no tak to byla firma sponzorovaná CIA'. A jindy zase já mu říkám 'no ale to muselo stát hrůzu peněz. Kolik jste tak měl roční příjem?' A on říká 'někdy to bylo až 400 tisíc liber. Ale to nešlo všechno ke mně. To já jsem dělal jenom pokladníka, já jsem z těch peněz financoval exilové nakladatelské domy v západní Evropě a taky Pavla Tigrida.' Přičemž když já jsem ještě předtím o tom s Pavlem Tigridem mluvil, tak ten vůbec nechtěl hovořit o tom, odkud dostával jaké peníze. Ale je možné, že to také přesně nevěděl."
Mastníkův příběh mel samozřejmě svou předehru. Ještě jako student v létě 1947 vyprávěl západním novinářům o slovenských ženách, kterým sovětští vojáci odvlékli syny neznámo kam. Mastník byl přáteli varován, že mu v ne příliš vzdálené budoucnosti bude kvůli tomu hrozit nebezpečí. Odjel tedy do Británie, vypráví Karel Pacner.
"Zdeněk Mastník, když se dostal na Západ, on se tam dostal v prosinci 1947, kdy utekl v podstatě před zatčením, a po únoru 1948 začal pracovat pro americkou tiskovou kancelář FNS, a potom i pro BBC. A pracoval v uprchlických táborech. Dělal rozhovory s uprchlíky a samozřejmě k tomu, aby se mohl pohybovat po západním Německu a hovořit s uprchlíky, potřeboval souhlas tajných služeb. Takže tak on se dostal do kontaktu s tajnými službami. A později, když byl v Londýně, tak za ním jeden jeho kamarád poslal známou, která uprchla z Československa a ukázalo se, že ta dívenka, která byla stejně stará jako on, za války pracovala jakožto příslušnice britské armády na Středním Východě, kde dělala řidičku. Kromě toho přispívala do káhirského vysílání českého rozhlasu a současně tam studovala. Oni se sblížili, ovšem krátce poté, co ona přišla do Anglie, tak jí bylo nabídnuto, aby dělala sekretářku v československé sekci britské tajné služby. A tím pádem se Zdeněk Mastník dostal i do kontaktu s lidmi z československé sekce britské tajné služby."
Po únoru 1948 Mastník založil Československou studentskou informační službu, která s pomocí dobrovolníků dva roky obstarávala pro české a slovenské studenty stipendia na západoevropských univerzitách. Poté organizoval zasílání českých a slovenských novin newyorské redakci právě vzniklé Svobodné Evropy. V roce 1950 s dvěma přáteli založil firmu, která v malé tiskárně mohla vydávat katalogy knih a časopisů i knihy Karla Čapka. O další dva roky později se stal redaktorem BBC, později vedoucím české redakce.
"Pomáhal při organizování odchodů a podobně," doplňuje Karel Pacner, který tvrdí, že Mastník byl vzácný člověk, s jakým se nikdy jindy nesetkal. "On byl proslulý tím, že pomáhal kdekomu. To byl člověk, který se nabízel celým svým srdcem."
S tím souhlasí i Mastníkův kolega z české redakce BBC Eduard Strouhal. "Já myslím, že prostě to byla součást, že se každý snažil něco více-méně udělat dejme tomu proti tomu režimu. Byli jsme zaměstnanci BBC, to co jsme dělali, jsme dělali za plat, ale také jsme to dělali proto, protože jsme to dělali rádi a mysleli jsme, že sloužíme dobré věci. A to byl také postoj Zdeňka Mastníka, který prostě v tom do značné míry viděl, jako značná část nás všech, skoro hlavní smysl života v té době."
