Trnitá cesta

Čtyřkoalice minulý týden oznámila, že v parlamentních volbách bude mít za dva roky společnou kandidátku, svého lídra představí do čtyř měsíců a stínovou vládu za půl roku. Přesto je zřejmé, jak uvádí Zdeněk Vališ, že nad hledáním alternativy ke dvěma nejsilnějším českým stranám stále visí řada otazníků.

Už loni na svatého Václava vyhlásili vůdci čtyřkoalice s velkou slávou zásadní kroky k těsnému propojení svých stran. Rok se s rokem sešel a je zde další svatováclavská dohoda. Vzhledem k tomu, že ta první skončila dost neslavně, staví se pozorovatelé k novému společnému vyhlášení s pochopitelnou opatrností. Šéfové lidovců, Unie svobody, ODA a DEU neustále zdůrazňují, že vytvořili koalici proto, aby českým voličům vytvořili alternativu k tandemu Miloš Zeman - Václav Klaus. Čtyřkoalice nemá být tak bezpáteřní a za každou cenu pragmatická. Chce lidem předvést slušnou, charakterní politiku plnou vizí a osobností.

Potíž je v tom, že alternativu by jistě mnozí voliči uvítali, jenže za celou dobu existence čtyřkoalice se zatím žádná nedostavila, respektive má tak mlhavé obrysy, že by si jí leckdo mohl splést s přeludem. Za debakl uplynulého roku lze považovat nejen neschopnost dohodnout se na společném lídrovi, tedy na jménu toho, kdo by měl být premiérem, pokud by koalice volby vyhrála. Stejně výmluvně ale charakterizuje koalici v očích potenciálních voličů fakt, že ani po mnohokrát deklarovaném termínu stále nemá společný program. Nelze se pak divit, že čtyřhlavému společenství je často předhazována neprůhlednost. Společný jazyk, jak napsal jeden komentátor, nacházejí koaličníci pouze v křečovitých náhledech na řešení ekonomických problémů, což je snadné vzhledem k tomu, že jim většina těch i oněch nerozumí.

Hledat společnou ideologii ale není vůbec snadné. Lidovci, coby nejsilnější strana čtyřkoalice - počtem členů i volebními preferencemi - mají v sobě geneticky zakódované tíhnutí ke křesťanskému levému středu. Unie svobody se chce naopak prezentovat jako liberálně pravicová strana. Zbývající dvě strany jsou sice také pravicové, ale s téměř nulovými preferencemi. Tomu odpovídá i jejich nicotný vliv na rozhodování uvnitř koalice. Politické spojenectví křesťanů, liberálů a konzervativců není samozřejmě ničím nepřirozeným. Naopak v minulosti se v Evropě už docela dobře uplatnilo a vyústilo i v silný svazek. Jenže to bylo v zemích se stabilizovanými společenskými poměry.

Sami lidovci připouštějí, že liberalismus reprezentovaný Unií svobody a křesťanskodemokratický princip solidarity k bližnímu si dnes v Česku hledají k sobě cestu jen za cenu těžkých bojů. A není tajemstvím, že zejména jižní Morava, tradiční lidovecká bašta, se ke spojenectví s Unií svobody staví velmi rezervovaně až nepřátelsky. V programové deklaraci, kterou čtyřkoalice zveřejnila minulý čtvrtek se mimo jiné hovoří o zrušení monopolu státu na sociální služby, o zavedení školného, o zrušení pevné věkové hranice pro odchod do důchodu a povinném spoření v penzijních fondech. Dá se očekávat, že už jen tyto teze vyvolají u velké části lidovecké členské základny silný odpor.

Někteří pozorovatelé proto soudí, že společný program bude nakonec hybridem vytvořeným násilným propojením nepropojitelného. Budování alternativy ke dvěma velkým stranám ale může ohrozit rovněž dosti tristní situace v personálním složení čtyřkoalice. Ta přitom slibovala příchod nových osobností s přirozenou autoritou. A nedávná aféra Unie svobody s mrtvými stranickými dušemi zase silně zpochybnila heslo Normální je nelhat, se kterým šla tato nová strana do voleb před dvěma roky. Skutečně trnitá je cesta k alternativě pro voliče.