Trumfovým esem Lakomce v ND je Boris Rösner
V sezóně, zasvěcené tématu politiky, moci a peněz, obohatila činohra pražského Národního divadla repertoár dvěma novinkami - Moliérovou komedií "Lakomec" a Shakespearovou tragédií "Coriolanus". Dnes se zaměříme na první zmíněný titul. Hlavní role Harpagona odjakživa byla velkou hereckou příležitostí. Tradičně Harpagon bývá interpretován jako směšná, senilnějící postava. Jak se hra změní, obsadí-li režisér silného, až démonického Borise Rösnera?
V novém nastudování "Lakomce" se Boris Rösner, herec, jehož si diváci spojují spíše s postavami ryze dramatickými či tragickými, objevuje poněkud překvapivě v komediální roli: skrblíka, chorobně lačného po majetku, schopného na peníze přepočítat cokoli, který je však také ze strachu o něj současně štvancem své úzkostlivé vášně. Ztvárněním této nejslavnější figury v dějinách divadla se řadí po bok svých velkých předchůdců - Jindřicha Mošny, Stanislava Neumanna, Ladislava Peška, Františka Filipovského, ale i například Miloše Kopeckého, jenž ovšem "svého" Harpagona, kterého hrál v Divadle na Vinohradech, pojal více jako nešťastného, smutného klauna, majícího však v sobě i cosi šarmantního.
Na první české scéně se "Lakomec" nehrál více než padesát let; poslední premiéra byla v roce 1950. To byl podle šéfa činohry Národního divadla a režiséra inscenace Michala Dočekala jeden z důvodů, proč ho uvádět znovu. Navíc i téma hry - peníze a život, který se kolem nich točí, si - jak říká - doslova diktuje dnešní doba...
"'Lakomec'" patří k té velké klasice, kterou v Národním divadle uvádíme, vždycky se uváděla a uvádět se bude. Shodou okolností máme zajímavého představitele. Podstatnější důvod je, že hra je zajímavá. V 'Lakomci' je pro mne a pro dnešek nejvzrušivější střet dvou světů: 'Lakomec' má děti, svět kolem něj je o generaci nebo o dvě mladší. On sám je lakomý, omezený, despotický, uzavřený a autoritativní. Ten svět těch dětí je otevřený, neomezený, svobodný a poživačný. A já si myslím, že střet těchto dvou principů nebo uvažování - jistou omezenost a uzavřenost - jsme zažili a některé její rysy v té duchovní nebo myšlenkové sféře neseme dál. A zároveň zažíváme takovou, jakousi zvláštní neomezenost a otevřenost té spotřeby," dodal Dočekal s tím, že právě proto je i pro dnešek hra tak aktuální. V titulní úloze v ní exceluje již zmíněný Boris Rösner. Abychom popsali jeho výkon, pomůžeme si citátem z recenze Richarda Ermla.
"Rösnerův Harpagon je trumfové eso inscenace. Mimořádně lze zmínit i podíl kostýmní výtvarnice Zuzany Krejzkové, která ze škrtivého, snad ještě maturitního mharpagonova obleku spolu s odpudivou parukou stvořila vizuální zkratku člověka uvězněného svou chorobou: Rösner ovšem hraje potměšilého domácího tyrana, jenž naopak vězní svou rodinu i služebnictvo se zvrhlým potěšením, s jakým smlsně i slimáka na hlávce zelí. Harpagonův záhumenek, kde pěšstuje zelí a též zde skrývá v kasičce svůj našetřený milión, je jednou z dočekalových situačních inovací, s níž úspěčně rozpohyboval Moliérovu nezestárlou komedii." Tolik recenze Richarda Ermla.
