Umělci a proroci v Národní galerii

Ve Veletržním paláci začala zřejmě druhá největší výstava letošního roku, nazvaná Umělci a proroci. Představuje dílo a osudy Egona Schieleho, Františka Kupky, Friedensreicha Hundertwassera, Josefa Beuyse a deseti dalších pozapomenutých proroků, z nichž někteří se výtvarně projevovali nebo aspoň umění ovlivnili.

Karl Wilhelm Diefenbach, Memnosovy kolosy, foto: Miroslav Krupička
Výstava se koná v 1. patře Veletržního paláce, kde nedávno skončila úspěšná expozice pražských děl Oskara Kokoschky. Kokoschkova výstava byla přivezena z německého Řezna, zatímco ta současná byla zapůjčena ze Schirn Kunsthalle ve Frankfurtu. Jde celkem o 350 uměleckých děl a dokumentárních materiálů, týkající se 14 osobností s mesiášskými rysy z období 1872 až 1972. Kurátorka Pamela Kort výstavou přibližuje fenomén zvěstovatelů nového řádu, o které v německém kulturním prostoru od konce 19. století nebyla nouze. „Tito lidé se zjevili na prahu tzv. moderní doby, která se vyznačovala výraznými společenskými a ekonomickými proměnami. Slibovali novou budoucnost, chtěli reformovat křesťanství i uspořádání státu, hledali nový řád a sami svým životem šli příkladem. Ve své době ovlivnili mnoho lidí a umělců,“ vysvětluje Pamela Kort.

František Kupka, Babylon, foto: Miroslav Krupička
Za jakéhosi duchovního otce těchto proroků je považován Karl Wilhelm Diefenbach (1851-1913). Už jako mnichovský student malířství propadl vegetariánství. Potom zažil zjevení a stal se umělcem-prorokem. Oblékl roucho, nechal si narůst dlouhý vous a začal propagovat harmonický život lidí a zvířat v symbióze s přírodou. Pozornost širší veřejnosti upoutal v roce 1891 ve Vídni, kde představil své dílo. Výstava zaznamenala obrovský úspěch, navštívily jí desítky tisíc lidí. Národní galerie nyní vystavuje část z 80 metrů dlouhého vlysu, nazvaného Per aspera ad astra. Černé postavy lidí a zvířat na bílém pozadí putují skrz chrám do nového světa – do ráje. Ve Vídni našel Diefenbach řadu spřízněných duší, založil komunu a přímo či nepřímo ovlivňoval řadu tehdejších umělců. Mezi ně patřili František Kupka a Egon Schiele.

František Kupka, Printemps cosmique, foto: Miroslav Krupička
František Kupka (1871-1957) v roce 1891 přijel studovat do Vídně. Zaujetí pro různé esoterické nauky jej provázelo už od studentských let. Shlédl Diefenbachovu výstavu, která ho nadchla. S Diefenbachem navázal kontakt a v polovině 90. let 19. století dokonce vstoupil do jeho komuny na okraji Vídně. Vydržel tam však jen několik měsíců. Od roku 1895 tvořil v Paříži, ale na jeho dílech je patrná inspirace z vídeňského prostředí. Jeho obrazy znázorňují např. sfingy a chrámy, vedoucí do tajemného „vyššího“ světa. V pozdějších letech se Kupka do značné míry přiklonil k darwinismu a náboženským symbolům se začal vysmívat. I tyto jeho karikatury z anarchistického období na výstavě najdeme. Návštěvník si může vychutnat i Kupkova vrcholná abstraktní díla, k nimž dospěl před 1. světovou válkou. Jejich rukopis je jiný, ale i z nich se dá určitá mystická symbolika – energie, kosmické záření a nepopsatelné vějíře aury – vyčíst.

Egon Schiele, Autoportrét, foto: Miroslav Krupička
Nejproslulejším autorem z plejády vystavovaných umělců a proroků je Egon Schiele (1890-1918). Byl žákem Gustava Klimta, nicméně brzy dospěl k vlastnímu stylu, podobnému expresionismu. Schieleho matka pocházela z Českého Krumlova, kde později i tvořil. S Diefenbachovými ideály se seznámil prostřednictvím svých dvou přátel – malíře Antona Faistauera a výtvarného kritika Arthura Roesslera. Faistauer navštěvoval švýcarskou komunu Gustava Grasera, Diefenbachova žáka, a Roessler nějakou dobu žil přímo v Diefenbachově skupině. Roessler se stal hlavním propagátorem Schieleho díla. Jak říká kurátorka Pamela Kort: „Schiele nemusel pátrat po nějakých dávno mrtvých prorocích, od Roesslera měl informace o Diefenbachových myšlenkách z první ruky.“ Pod vlivem diefenbachovských vizí o nové době namaloval Schiele např. obraz Jasnovidci. Především ale začal zpodobňovat umělce jako trýzněného otroka, což je patrné v celé jeho další tvorbě.

Friedensreich Hundertwasser, Západ slunce, foto: Miroslav Krupička
Nejznámějšími umělci-proroky 2. poloviny 20. století byli Friedensreich Hundertwasser a Joseph Beuys. Hundertwasser (1928-2000) se narodil jako Friedrich Stowasser v židovské rodině, která za války trpěla. Po válce si poněmčil své částečně slovanské příjmení a v 60. letech přijal jméno Friedensreich, což znamená říše míru. Hundertwasser byl všestranným umělcem, i když nejvíc ho známe jako architekta pitoreskních domů s křivolakými liniemi, které vyprojektoval ve Vídni i jinde. „Přímá linie v přírodě neexistuje,“ argumentoval Hundertwasser a inspiroval se hlavně přírodními tvary. Hundertwasser byl velkým obdivovatelem Egona Schieleho. V jedné ze svých básní o Schielem manifestačně napsal: „Nezachrání tě ani křesťanství ani komunismus… Nech promlouvat děti, malíře a architekty. Nech mluvit ty, kteří vědí o novém náboženství…“ Hundertwasser byl excentrik, ale jeho díla i myšlenky se rozšířily po celém světě. Odmítal peníze, nosil tzv. tvůrčí oblečení včetně vlastnoručně vyrobených bot. Stal se guruem alternativního životního stylu a vlastně jakýmsi předchůdcem ekologických aktivistů. Život chtěl vylepšit tím, že se lidé vrátí k přírodě a budou se dívat na krásná díla. Výstava prezentuje několik jeho známých obrazů z 50. let.

Heinrich Vogeler, Zrod nového člověka, foto: Miroslav Krupička
Joseph Beuys (1921-1986) byl v propagaci svých myšlenek ještě razantnější než Hundertwasser. Byl ovlivněn Steinerovou antroposofií, vytvářel vlastní hnutí a náboženství, jehož některé aspekty – např. rovnostářství – uplatňoval v praxi. Když v 60. letech vyučoval sochařství na akademii v Dusseldorfu, pod hesly „škola všem“ a „každý může být umělcem“ přijal všechny uchazeče o studium. Ze školy byl vyhozen a následně se prezentoval jako trýzněný umělec, zcela v souladu s Diefenbachovými myšlenkami. Beuysův plakát Revoluce jsme my z roku 1971 ke vlastní výstavě v Neapoli je také inspirována Diefenbachem, konkrétně Diefenbachovou fotografií z Neapole, kde tento malíř-prorok strávil nějakou dobu v roce 1912. Na plakátě, který je též součástí výstavy, je fotografie Josepha Beuyse v nadživotní velikosti v rozhodné póze revolucionáře. Přihlásil se tím k odkazu umělců-proroků, kteří měnili svět. Záběr Beuysova díla je poměrně široký: vytvářel grafiky, kresby, instalace, především ale provokativní performance, v nichž byl hlavním hrdinou.

Eexpozice německého performera Jonathana Meese, foto: Miroslav Krupička
Kromě zmíněných nabízí výstava dalších devět prorockých osobností – často podivínů nebo politických fanatiků. Namátkou zmiňme Gustava Nagela (1874-1952), který se převtělil do role Ježíše Krista. V bederní roušce zvěstoval v Německu a ve světě příchod proroka a živil se prodejem svých podobizen. Nebo Heinrich Vogeler (1872-1942), malíř a propagátor rovnostářství v anarchistických komunách, který se stal výraznou postavou tzv. Kristova revolučního hnutí. Před válkou se odstěhoval do sovětského Ruska, kde ve službách revoluce vytvářel obrazy o zrodu nového člověka. Za války byl jako Němec zatčen a zemřel v pracovním táboře. A tak by se dalo pokračovat. Co jméno, to neobyčejný příběh.

K výstavě o prorocích volně náleží expozice německého performera Jonathana Meese v malé dvoraně Veletržního paláce. Pětačtyřicetiletý autor sám sebe označuje za antiproroka a je spíš provokatérem. Výstavy jeho děl jsou doprovázeny divadelními performancemi, v nichž padá velmi expresivní výrazivo. Jednu takovou předvedl i v Praze, když uprostřed 13 velkých pláten panáků-proroků, vytvořených ve stylu art-brut, z uzavřené dřevěné budky po telefonu bouřlivě diskutoval s mesiáši i se svojí maminkou. Možná se to nezdá, ale fenomén proroctví je stále relevantní. „Svět spěje k tomu, že nás v dohledné době čeká revoluce,“ říká kurátorka Pamela Kort. „Je stále hodně lidí, kteří chtějí svět změnit, ale podaří se to jen několika.“

Výstava Umělci a proroci v Národní galerii trvá do 18. října 2015.