Utajit Seifertovu Nobelovu cenu bylo strašně těžké, přiznává česká bohemistka ve Švédsku

r_2100x1400_radio_praha.png

Po tři desítky let učila češtinu na univerzitě ve švédském Lundu, do švédštiny přeložila řeč Jaroslava Seiferta při udílení Nobelovy ceny za literaturu, v Nadaci Charty 77 měla na starosti finanční podpory pro česká exilová nakladatelství. A to je jen malý výčet toho, čemu se bohemistka Miloslava Slavíčková během svého exilu ve Skandinávii věnovala. V těchto dnech představila v Praze svou studii o Bohumilu Hrabalovi.

Jako tisíce dalších opustila Miloslava Slavíčková s manželem a dvěma dětmi Československo po srpnové okupaci v roce 1968. První dva roky v emigraci strávili ve Španělsku, pak se ale vydali na sever.

"Ve Španělsku jsme nechtěli zůstat, poněvadž to byla Francova diktatura, a tak jsme požádali o možnost přijít do Švédska,"

vzpomíná na dobu před více než třiceti lety dr. Slavíčková. Švédsko přijímalo tehdejší československé uprchlíky velmi dobře, nabízelo jim sociální jistoty i práci. Absolventka češtiny, francouzštiny a ruštiny na brněnské univerzitě pracovala ve švédském Malmö nejprve jako knihovnice. Už v roce 1974 ale vyhrála konkurz na místo lektorky na univerzitě v Lundu. A hned začala s reformou výuky českého jazyka:

"Tam se zřídily nové kurzy literatury, kulturní historie, soudobé historie. To jsem všechno učila a učilo se švédsky. A to nám také přitahovalo studenty z jiných oborů, poněvadž ve Švédsku je velmi jednoduché kombinovat obory."

Jednou z tehdejších studentek Miloslavy Slavíčkové byla i Hana Boušová. Ta se svou rodinou emigrovala do Švédska koncem 70. let a na univerzitě v Lundu studovala mimo jiné i češtinu a českou historii.

"Na institutu v Lundu se pro mne otevřely nové obzory, protože to, co jsme se vlastně v Čechách neučili, tam paní Slavíčková podávala úžasným způsobem. Zábavnou formou, takže i Švédi, kteří neznali pozadí, tam velice potichu seděli, sledovali, poslouchali a zapisovali si."

Zájem o češtinu, českou literaturu a historii mezi Švédy výrazně stoupnul hlavně koncem 70. let, po zveřejnění Charty 77. Václav Havel byl ve Švédsku populární i před listopadem 89 a po otevření hranic se mnoho Švédů vydalo do Prahy. Rostl také počet studentů, kteří v Lundu chodili na přednášky Miloslavy Slavíčkové o české kulturní historii a literatuře. K nejznámějším českým spisovatelům ve Švédsku podle ní stále patří Jaroslav Hašek, Milan Kundera a Ivan Klíma. Miloslavě Slavíčkové se ale podařilo přiblížit švédským čtenářům i další české spisovatele. Do švédštiny přeložila například Čapkovu Cestu na Sever:

"Ta nebyla nikdy přeložena. Vyšla někdy v polovině 70. let a měla obrovský úspěch, protože najednou přiblížila Švédům idylickou dobu 30. let, která se už trošku ztratila."

Z díla bratří Čapků, které je jinak ve Švédsku dobře známé, přeložila Miloslava Slavíčková ještě Josefovo Povídání o pejskovi a kočičce. K vydání připravila i výbor z Jiřího Marka, Jaroslava Haška, knihu o Jaroslavu Seifertovi a řadu dalších textů. Měla podíl i na tom, že v roce 1984 získal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu:

"Byla jsem už dříve zapojena do Nobelovy ceny tím, že se na mne asi dva roky předtím nobelovský komitét obrátil s požadavkem, abych doporučila kandidáty. Posléze jsem psala o Seifertovi, a jakmile měla cena přijít, věděla jsem to několik dní předem. Překládala jsem řeč tajemníka výboru do češtiny a zase Seifertovu řeč do švédštiny."

Informace o tom, že Seifert Nobelovu cenu získá, nesměla proniknout na veřejnost. Miloslava Slavíčková přiznává, že utajit ji nebylo lehké:

"Bylo to příšerně těžké, ale já jsem to utajila. Do poslední chvíle jsem tomu nevěřila. To se vždycky sděluje 11. října, já jsem měla u sebe zrovna švédské přátele, protože jsem měla narozeniny. A tak jsem s napětím čekala a skutečně to byl Seifert."

Se Seifertem, či spíše s Cenou Jaroslava Seiferta je spojena i další činnost Miloslavy Slavíčkové ve švédském exilu. Od počátku se totiž angažovala v Nadaci Charty 77, která tuto cenu založila. Paní Slavíčková se stala tajemnicí seifertovské ceny a o jejích prvních laureátech se rozhodovalo právě v Lundu.

"Paní doktorka Slavíčková se obětavě věnovala agendě Seifertovy ceny. Bez ní by se ta cena asi nedožila úctyhodného věku asi osmnácti let, který teď slaví,"

ocenil práci Miloslavy Slavíčkové pro Nadaci Charty 77 její iniciátor František Janouch. Kromě toho se věnovala rozdílení subvencí pro exilová nakladatelství. Díky finančním příspěvkům nadace vyšlo více než sto dvacet knih, které v Československu patřily k zakázaným titulům. Vydávala i tzv. Hlasy z Československa, kde ve švédských překladech vycházely texty Václava Havla, Ludvíka Vaculíka, Evy Kantůrkové a mnoha dalších disidentů. Těchto sborníků vyšlo na pět desítek a Miloslava Slavíčková do jejich příprava zapojila i své švédské studenty češtiny:

"Ti, kteří se naučili česky, začali překládat a měli zaručeno, že budou vydáni."

Paradoxně až teprve listopad 89 umožnil Miloslavě Slavíčkové, aby se soustředila na svou vlastní vědeckou práci. Díky tomu, že Nadace Charty 77 mohla řadu svých aktivit přesunout do České republiky, dokončila svou studii o Bohumilu Hrabalovi. Věnovala se v ní dílům, která Hrabal jako koláže sestavoval z útržků cizích textů. Tyto knihy, jako například "Toto město je ve společné péči obyvatel", jsou přitom ve Švédsku zcela neznámé. Studii obhájila na univerzitě v Lundu jako svoji doktorskou práci. Nyní tato kniha vychází i česky.

"Já si myslím, že je zajímavá tím, že se dívá na Hrabala z jiného pohledu. Je založena jednak na archivních materiálech, na jeho poznámkách, a jednak je tam ukázáno plno vztahů k různým českým spisovatelům a hlavně k avantgardě. Ale taky k Haškovi, ke Kafkovi..."

Do bohatého výčtu aktivit Miloslavy Slavíčkové patří i to, že byla několik let předsedkyní Sdružení svobodných Čechoslováků v jižním Švédsku. Jen zde jich žilo kolem tří tisíc. Většina z nich sem přišla stejně jako dr. Slavíčková v posrpnové emigrační vlně.

"Češi ve Švédsku se uplatnili ohromně. Musím říct, že jednou byla velká senzace, poněvadž v novinách bylo: Češi - nejšikovnější emigranti. V každém případě byl velký článek o tom, že se dělal výzkum, jak se uplatnili emigranti. A zjistilo se, že Češi mají nejvyšší průměr zaměstnanosti, a dokonce zaměstnanosti v takových prestižních zaměstnáních, dokonce daleko víc než Švédové."

Miloslava Slavíčková se krajanskému dění v jižním Švédsku věnuje i po listopadu 89. Krajané se tu, podobně jako v mnoha jiných zemích, setkávají při příležitosti oslav státního svátku 28. října, zvou si na přednášky a koncerty zajímavé hosty z Česka, promítají se tu nové české filmy, pořádají výstavy. A velkou starostí je pro ně i udržení češtiny ve druhé a třetí generaci českých emigrantů. Jak se ale dr. Slavíčková pochlubila, její děti i vnuci mluví česky velmi dobře. S takovou učitelkou se ani není čemu divit.


A ještě jednu krátkou informaci na závěr. Tuto neděli proběhne v nizozemském Utrechtu celodenní program věnovaný české hudbě a literatuře. V projektu České sny, který pod záštitou bývalého prezidenta Václava Havla a mezzosopranistky Magdaleny Kožené propaguje českou hudbu v řadě zemí Evropy a ve Spojených státech, vystoupí v neděli 21. listopadu v utrechtském koncertním středisku Vredenburg Brněnská státní filharmonie se sólistou Jiřím Bártou. Uvede zde Dvořákům koncert pro violoncello a Glagolskou mši Leoše Janáčka. Svá díla tu představí také spisovatelé Jáchym Topol, Miloš Urban a Petra Hůlová.