Václav Hrabě se narodil před 80 lety. Jeho básně poslouchalo na Portě 30 tisíc lidí

Václav Hrabě, foto: Repro z knihy Blues pro bláznivou holku, nakladatelství Labyrint

Vydání svých básní se nedočkal. Václav Hrabě zemřel nešťastnou náhodou ve svých 25 letech, když se ve spánku otrávil oxidem uhelnatým. Jeho tvorba nadchla skvělého recitátora Miroslava Kováříka, který jeho verše recitoval dokonce pro 30 tisíc lidí na folkovém festivalu Porta. Od narození Václava Hraběte uplynulo 80 let.

Václav Hrabě, foto: Repro z knihy Blues pro bláznivou holku, nakladatelství Labyrint
Miroslav Kovářík, foto: Jana Myslivečková, archiv ČRo

Básně Václava Hraběte recitoval Mirek Kovářík víc než deset let i ve společném pořadu básní a písní s Mikem Perrym. Podle jeho slov dokázal Kovářík lidi pro Hrabětovu poezii nadchnout a dělal to do posledních dnů svého života.

"Jezdil hrát do Prahy do divadla Viola a tam se tehdy vyskytoval se svojí generační skupinou básníků Václav Hrabě. Jak Mirek sám říkal, tak se s Václavem Hrabětem setkali jenom letmo. Ale ta jeho tvorba mu naprosto učarovala. Vzal si ji doslova za svou, protože za Hrabětova života nevyšla žádná sbírka jeho básní a posléze, po roce 1968 v době hluboké normalizace byl Václav Hrabě nežádoucí. Ale Mirek Kovářík měl odvahu a tak velkou lásku k jeho poezii, že se svými kolegy napsal scénické pásmo. Jmenovalo se Stop-time. Bylo nazvané podle jedné z básní Václava Hraběte. Jako první vydal ty básničky v divadle v podobě programu na tento pořad, protože jinak by cenzurou neprošly do knižní podoby."

Zdroj: nakladatelství XYZ

Václav Hrabě vystudoval češtinu a dějepis. Když přišel z vojny, odmítl umístěnku na pedagogické místo do pohraničí. Pracoval jako pomocný dělník, vychovatel v internátě, knihovník. Teprve v říjnu 1964 našel uplatnění ve svém oboru na základní škole v Praze. Hrál i na několik hudebních nástrojů, například na klarinet a saxofon. V roce 1965, krátce před svou smrtí se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor.

Básně Václava Hraběte nadchly Mirka Kováříka

Hrabětovy básně se po jeho smrti šířily jako opisy, zavzpomínal v rozhovoru pro Český rozhlas Mirek Kovářík, který letos na jaře zemřel.

"Mě ty básně přivezl na představení do Litvínova Ivan Rajmont. V té době Václav Hrabě zemřel a kolovaly opisy jeho pozůstalosti spíše v herecké vrstvě. Jedni mladí herečtí manželé jezdívali hrát do Ústí nad Labem a do Liberce a verše někde nechali v šatně. Objevil je Ivan a zavolal jim, jestli to ještě může dál půjčit. Oni řekli: ano, ale ten kluk umřel. Metaforický svět Václava Hraběte je tak něco mimořádného a vzrušujícího. Řeknu vám pár jeho metafor:"

Hořící obručí slunce proskakují cvičení psi
mých myšlenek
Na Karlově mostě se nudí barokní legionáři
a voda pod jezem
zelená jako obilí když je vítr
utíká pryč a vrací se zpátky
vrací se hoře lásky vržené do světa jako bumerang.

Básně zněly i na Portě pro 30 tisíc lidí

Rukopis Václava Hraběte, foto: ČT

Básně Václava Hraběte Mirka Kováříka tak zaujaly, že je dokonce zarecitovat na Portě, kde je poslouchalo na 30 tisíc lidí, vzpomíná Mike Perry.

"Nešly mikrofony, a tak řekli Mirkovi Kováříkovi, který ty Porty uváděl, něco zarecituj. On začal recitovat básně Václava Hraběte před třiceti tisícovým publikem trampíků a mladých lidí. Celé to hlediště ztichlo. Těch třicet tisíc lidí oněmělo úžasem a poslouchalo Mirka Kováříka a jeho Hrabětovské básničky. Od té doby si lidi zamilovali tvorbu Václava Hraběte a do konce Mirkova života za ním chodili, už jako dědečkové a babičky a vzpomínali na ten neuvěřitelný zážitek, kdy se poprvé seznámili s tvorbou Václava Hraběte. Já jsem se Mirka ptal, proč taky nezačal psát básně, když měl tak básnického ducha a byl tak poeticky založený. On mi řekl: já jsem se rozhodl, že psát básně nebudu, protože za mě to už všechno řekl ve svých básních Václav Hrabě. Já už bych nikdy nenapsal nic lepšího. Tak jsem si řekl, že když budu jeho básně recitovat, tak v tu chvíli budu Václavem Hrabětem. A to se opravdu pokaždé stalo."

Hrabětovy básně i osobitý Kováříkův styl zaujaly i puberťáky

Mirek Kovářík v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že když přednáší nějakou báseň, je to jako by zastupoval básníka. Ne jenom tím, že recituje jeho básně, ale jeho celého. Možná v tom bylo tajemství, proč byl jeho přednes nejen Hrabětovy poezie tak strhující.

"Já jsem dlouhá léta jezdil po školách, dokonce i za minulého režimu. Byl pořad, který se jmenoval Město měst. Byly to verše o Praze. Byl tam Nezval a pochopitelně Václav Hrabě. Já ten pořad začínal tak, že jsem přišel na jeviště a začínal jsem:"

Přišel. V černém baloňáku, zmáčený a prostydlý.
Paruku a vyšívaný frak odložil na židli.
Pak udusil cigaretu. Na piáno sáh!
Dovolte mi představit se: Jmenuji se Bach!
Jsem bez peněz. Jako vždycky.

Zdroj: nakladatelství Československý spisovatel

"To je Hrabě, jeden z jeho písňových textů. A puberťáci valili oči, co je to za chlápka, že je docela přijatelný. Pak poslouchali i další básně, což by možná bez tohoto úvodu, lehce satirického, asi nebylo."

Po osudu otcovy literární pozůstalosti začal v roce 1983 pátrat i jeho syn Jan Miškovský. Cesty vedly většinou za železnou oponu. V roce 1985 vyšel v Mnichově nákladem 350 výtisků výbor Hrabětovy poezie Černé nebe nad městem. Dvacet let pohřešovaná literární pozůstalost Václava Hraběte se do rukou jeho syna vrátila až v roce 1986.