Vánoční tradice udržují čeští krajané po celém světě
Je Boží hod vánoční a ve svátečním pořadu Radia Praha připomeneme, jak tento svátek slavili a dodnes slaví čeští krajané v zahraničí. Povídaly jsme si o tom s naší rozhlasovou kolegyní ze stanice Českého rozhlasu Šestka Ivanou Denčevovou.
/Štráfeldová/ "V prvé řadě je třeba říct, že je to pro ně velmi emotivní a emocionální záležitost. Řekla bych, že tam se nejvíc promítá to, co si oni sami nebo jejich předkové odnesli z původních českých tradic. Vánoce jsou doba, kdy se krajané snaží právě tyto tradice udržovat. Možná víc, než to děláme my sami. Záleží pochopitelně taky na tom, kde žijí, protože to dodržování tradic hodně ovlivňuje. Zda je to oblast, kde žila početná, kompaktní česká menšina, která měla možnost tradice udržovat v původní podobně.Nebo zda to jsou promíšené společnosti, kam se Češky vdávaly a dodnes vdávají a kde je naopak potřeba ty tradice do jisté míry přizpůsobit místnímu prostředí."
Objevuje se také stesk nebo nostalgie po domově? Poněvadž v jistých chvílích si většina z nás vzpomíná na místo, kde jsme se narodili. Proto se lidé tak rádi vracejí do rodného města, do kraje, kde prožili dětství.
"Nepochybně to tak je. A nejde jenom o místo, kde se třeba sami narodili, ale stává se to i v několikáté generaci. A velmi časté je to právě v těch teritoriích, kde dnes žije už čtvrtá, pátá nebo šestá generace. Tam si stále znovu připomínají původní české tradice, slaví Vánoce po našem, přestože jejich okolí má docela jinou tradici. To se týká třeba území Ukrajiny a Ruska, kde jsou Češi obklopeni pravoslavných prostředím a kde se Vánoce slaví jinak a v jiné době, nežli jsme zvyklí my. Týká se to ale i českých krajanů v Texasu nebo v Iowě, kteří tam žijí už od konce 19. století. A přesto slaví Vánoce české, a nikoliv ty americké, se Santa Clausem."
V 60. letech někdo z našich rozhlasových kolegů natáčel rozhovor s malířem Janem Zrzavým. Vzpomínal na to, jak slavil Vánoce ve 20. letech v Paříži.:
/Zrzavý/ "Ty první Vánoce v Paříži bylo hodně smutné. Byl jsem teprve asi tři měsíce v Paříži, bydlel jsem v hotelu, známé jsem ještě neměl. A tam se Vánoce slaví docela jinak než u nás. Asi jako Silvestr. Lidi jsou v kavárnách a v hostincích a flámujou. Já jsem šel do kavárny U dvou Magotů, tam jsem čekal asi do 11 hodin. Chystal jsem se, že půjdu do kostela Saint Julien les Pauvres. Přišel jsem tam, a kostel zavřený! Všude ticho a tma. Já jsem zapomněl, že patří řecké ortodoxní církvi a že ta má Vánoce o čtrnáct dní později. Tak jsem šel smutně do nedalekého kostela sv. Severina, to je překrásný starý gotický kostel. Ten byl plný, že jsem se tam sotva dostal. Byla tam slavná mše a zpívali moc krásné zpěvy, vánoční kantiky. Pak jsem šel domů, tím to skončilo. Při druhých Vánocích v Paříži jsem tam ale už měl ateliér a už jsem měl české přátele. Byl tam Martinů, Jirásková a hodně jiných. A tak že si uděláme Štědrý večer. Vystrojil jsem stromeček, naproti v takové malé restauraci nám připravili večeři, donesli nám ji. Byly to smažené ryby, merlány, ústřice a nevím, co ještě. A asi v šest hodin, když jsem dodělával poslední přípravy, prostíral stůl a všechno uklízel, přišel Muzika. A mermomocí chtěl, že lampu musíme mít nad stolem. Visela ze stropu na dlouhé šňůře, tak ji tahal doprostřed, deštníkem ji pořád pošťuchoval, až najednou - bum! Krátké spojení a v celé čtvrti zhasla světla. Co teď? Rozsvítil jsem svíčku, ale vyhlídky byly hrozné. Muzika se sebral, někam šel a telefonoval, pak přivedl elektrikáře a ti to spravili. A my jsme byli zachránění. Měli jsme moc hezký Štědrý večer. Byl tam Martinů, Muzika, Věra Jičínská, Marta Jirásková, jihoslovanský malíř Režek. Měli jsme se moc hezky. K půlnoci ale přišli dva čeští malíři ještě s nějakým básníkem, namazaní na mol. Nechtěl jsem je nejdřív pustit, ale přeci jenom jsem jim to nechtěl udělat, tak jsem je pustil dál. Za chvíli jsem je ale musel vyvést ven. Oni se strašně urazili a za chvíli nám tam hodili sprosté psaní. My jsme ale byli rádi, že jsme se jich zbavili a ten večer jsme potom krásně dokončili."
/Štráfeldová/ "A nejenom v této oblasti, nejen v Moldávii. To se vlastně v celém tom velkém teritoriu, do kterého zasahuje pravoslavná církev. A dokonce i na Balkáně, kde vedle sebe dodnes žijí komunity katolíků s evangelíků, Čechů, kteří s tímto náboženstvím původně odcházeli ze své vlasti. A po několik generací tyto komunity žily v podstatě odděleně. V poslední době ale sledujeme zajímavý trend, že tyto komunity se začínají stýkat, a právě o těchto velkých svátcích, o Velikonocích a o Vánocích. Je to samozřejmě dáno tím, že těch lidí ubývá. Dnes už to zdaleka nejsou tak početné, mnohatisícové komunity, jako bývaly. Dnes už to jsou nanejvýš stovky nebo desítky lidí. A převáží u nich ten moment, že se všichni cítí být Čechy, ctí svůj český původ. Tak i v tom prostředí, které ekumeně v našem slova smyslu tolik nepřeje, dochází k tomu, že dnes už společně slaví Vánoce, v kostele."
To je taky zajímavý pohled, poněvadž, přiznejme si, býváme často nazýváni nejateističtější zemí. Teď nechám úplně stranou, jak rozumět ateismu a zda ateisté skutečně jsme. Ale Velikonoce i Vánoce jsou samozřejmě významné svátky křesťanského liturgického roku. A právě v zemích, ať je to na Východ, kde nás to může v některých teritoriích i překvapit, ale především na Západ, kde jsou dodržovány svátky liturgického roku, je tam ten rodinný aspekt, kdy je tráví rodina či blízcí lidé pohromadě, ale i v tom společenství, v obci. U nás možná řada lidí zajde trochu ze zvědavosti na půlnoční, byť třeba nejvýznamnější bohoslužbou je mše na Boží hod vánoční. Je to také rozdíl, který my už si třeba podle našich zkušeností ani neuvědomujeme, a tam ho právě nacházíte?
Možná i to může být inspirací pro naše životy. Další nahrávky, které si poslechneme, jsou z Ukrajiny, z obce Čechohrad.
"Tam je právě úplně učebnicově vidět zkratka dějin. Je tam český katolický kostel, který byl obnoven, protože za stalinských časů byl zcela zničen. A proti němu stojí dodnes socha Lenina. Je to jedna z těch obcí, kde se dodnes opravdu dochovala velice silná česká tradice. Drží ji tam především ty známé babičky, což je fenomén krajanství na východ od našich hranic. A jednou z nich je paní Anastázie Chalupníková, se kterou jsem měla možnost strávit řadu hodin v její kuchyni."
/Chalupníková zpívá, pak vypravuje/ "Takovýhle /vánočky/ tady jsme nepekli. Teď už víme, že se pečou, ale u nás musely bejt s mákem. A na ty Vánoce byly spíš jako sušenky, jak by se to řeklo, ani nevím. Vyřezávaný, třeba koníčky a vtáčky a takový, to muselo bejt. To muselo bejt na ty Vánoce. Ale makový a posýpky, to muselo bejt porád."
/Štráfeldová/ "Její rodina tam přišla kolem roku 1880, ona je tuším čtvrtá nebo pátá generace. A je to skutečně taková studnice nejrůznějších informací. Napsala dokonce celou kuchařku původních receptů, které se tam uchovaly. A samozřejmě zná asi tak pět set písniček."
A my si teď poslechneme ukázku, která nám naznačuje, jak naši krajané v souvislosti s vírou prožívají vánoční svátky. A opět je to ukázka z Ukrajiny:
/Provazníková/ "Tyhle malé děti to vnímají s radostí. Čtou bibli, rozumí tomu, ty děti povedou své rodiče. Na Vánoce hrály pěknou hru se svíčkami, bylo to krásné. Zpívání jim jde krásně. Zpívají krásně, jen se máme špatně, že nemáme nikoho, kdo rozumí notám. Učitelka, co učí ve škole, notám rozumí. Mají hodinu češtiny ve škole, tak je hodně učí. Sama je Ukrajinka, mluví ale krásně česky. Všechno, i při bohoslužbách, zpíváme po paměti. Máme hodně přidělaných not, protože se dlouho nezpívalo. A babičky, které měly kancionálky, my máme Harfu siónskou, tak vědí své noty. Jen na sebe se ale můžeme spolehnout, jak sami umíme zpívat."
/Štráfeldová/ "Marie Provazníková je velmi významná osobnost. To je skutečně potomek pobělohorských exulantů, evangelíků, kteří odcházeli z českých zemí v 17. a 18. století. Přes polský Zelow ty rody postupně putovaly a rozšířily se po celé Ukrajině, až na Krym. Ona sama žije v jedné z nejvýchodnějších obcí, ve Veselynivce severně od Oděsy, kde se jí podařilo obnovit evangelický sbor a kostel. Stala se tamní kazatelkou a je to skutečně člověk, který vírou žije."
A my se teď ocitneme na jiném kontinentě, ve Spojených státech amerických. O tom, jak se slaví vánoční svátky v Chicagu, vypravuje farář Dušan Hladík:
/Hladík/ "V našem kostele máme českou mši svatou každý den. Já jsem tady službou pro naše krajany plně vytížen, takže pro Američany vůbec nesloužím. Máme tu všechno opravdu jenom v češtině. Máme zde každou sobotu odpoledne školu pro děti. Kromě toho se snažíme získat i děti mimo tuto školu. Když třeba děláme mikulášskou besídku, tak pozveme děti, které mají zájem, aby se naučily básničky nebo písničky a potom mohly vystoupit s našimi dětmi ze školy. Mikulášská tu má každoročně velikou odezvu. Každému dítěti dáváme Mikuláše a takovou knížečku, povídání o sv. Mikuláši. Loni jsem jich rozdal sto šedesát. To tu v našem kostelíku bylo narváno."
/Denčevová/ Takové jsou svátky našich krajanů na severoamerickém kontinentě. Můžeme říct, v čem se třeba výrazně liší od našich českých Vánoc? Možná už asimilovali a slaví Den díkůvzdání s krocanem?
/Štráfeldová/ "Ten samozřejmě slaví stejně horlivě, jako slaví Vánoce. Je ale zajímavé, že v Americe se tradiční české Vánoce často neslaví v rodinném kruhu, jak jsme zvyklí, protože rodiny už jsou dnes hodně smíšené, ale slaví se v kostele nebo kolem nejrůznějších krajanských institucí a spolků. Jedním z takových středisek, kde se Vánoce slaví, je muzeum v Cedar Rapids."
"To se trošku různí. V těch rodinách, které přišly do Ameriky před víc jak sto lety, nejsou přeci jen zvyklí právě na tu naši podobu Vánoc, byť mi ji považujeme za tradiční. Kapr s bramborovým salátem se na Valašsku před sto lety na Vánoce zcela jistě nedělal. To byl spíš nějaký kuba, sušené švestky atd. Takže pokud ty rodiny mají zažitou tuto starší tradici, tak ji tam dodnes pěstují. Jiná věc je, že do Ameriky proudí v posledních letech mnoho současných, tzv. nových Čechů. A ti si velmi zakládají na tom, aby slavili naše tradiční Vánoce s kaprem a bramborovým salátem. Přestože to tam není úplně snadné připravit."
Shánějí rybu...
"Cožpak o to, ryba se sežene. Ale upéct maminčino cukroví je tam někdy velký problém!Velmi si na tom ale zakládají a dělají to třeba mladé Češky, které tam přišly studovat, provdaly se a mají tam děti. Například v Bostonu existuje klub, který sdružuje tyto maminky, a tam se velmi snaží udržovat tradici Vános."
Tak to je další generace našich krajanů, kteří jsou rozeseti po všech kontinentech. Vyprávění Zdislavy a Oldřicha Pravdových, kteří pocházejí z Českých Budějovic, je o Vánocích v Alžírsku:
/Pravdovi/ "Naše první Vánoce, první Štědrý den, 24. prosince ráno: shodou okolností na tento den připadá jeden z největších arabských svátků, kdy každá rodina musí podle tradice obětovat berana. I kdyby na něj nebylo a muselo se na něj třeba získat nějak bokem. A tak bylo město opravdu plné beranů. Všechna prostranství, všude byli namačkáni berani, kolem nákladní auta plná beranů. A samozřejmě sta tisíce kupujících, kteří si odváželi berany, kde se dalo. Na sedadlech aut, nacpané do kufrů aut, mercedesů i stařičkých vozů. - Bylo to už řadu dnů před Štědrým dnem. Děti pásly okolo domů ovce, ovce bydlely v koupelnách, v činžácích. To ale naše Vánoce nijak nepřipomínalo, protože to je svátek muslimský. Ale Vánoce nám už pár dnů předem připomnělo to, že sem tam jsme viděli nějakého cizince, jak nese vánoční stromek. Taky se na několika místech ve městě vánoční stromky prodávaly. Byli ale bohužel i takoví, kteří šli stromek někam uříznout. Nám bylo těch stromků hrozně líto, protože Alžírsko má stromů a lesů velmi málo. Co by nám naše Vánoce alespoň trochu připomínalo, bylo to, že se v obchodech a cukrárnách prodávaly vánoční figurky a v papírnictví se prodávaly vánoční pozdravy s francouzskými nápisy. Ten den byl krásný a teplý, oVánocích tam bývá velmi pěkné počasí. I když už dva měsíce předtím každý rok prší. Listopad bývá velmi chladný, kolem Vánoc ale teplota stoupá na 20 až 25 stupňů ve stínu. Bývá slunečno a ten den byl opravdu krásný a mimořádně teplý. My jsme si odpoledne vyjeli na západ od hlavního města Alžíru směrem na Tipasu, kde se nachází známé římské ruiny. Cestou jsme navštívili i některá jejich rekreační střediska. - Tipasa je fantastický kousek, nádherný kousek světa! A někdy odpoledne jsme se vrátili domů. A najednou jsme si uvědomili: jak strávíme náš Štědrý večer? Ve srovnání s naším obvyklým Štědrým večerem byl velmi chudičký. Byla to jen zelená snítka ve váze a štědrovečerní večeře - skoro si to ani netroufám říct, byly to ale koňské karbanátky. K tomu ale dobrý bramborový salát! - Ty Vánoce byly jiné než doma. Byly trošku smutné. Já bych řekla, že postupem času jsme si už trošku zvykli, protože další Vánoce už tak smutné nebyly, jako ty první, kdy se nám stýskalo."
/Štráfeldová/ "České srdce je jeden z těch nejtradičnějších českých krajanských spolků, které ve Vídni vznikaly koncem 19. století. Jeho náplní byla především vzájemná pomoc. To bylo mezi českými krajany ve Vídni velmi rozšířené, protože tam přicházeli po tisících nebo desítkách tisíc a jejich situace nebyla vždycky růžová. Pracovali tam skutečně i v těch nejhorších profesích, říká se, že Vídeň postavili cihláři z Čech. A v případě, kdy někdo onemocní, utrpí úraz nebo když zůstane sama žena s dětmi, bylo potřeba zajistit určitou sociální výpomoc. České srdce bylo jedním, i když ne jediným, z těchto spolků, které se o tuto pomoc snažily. Mělo ovšem jednu unikátní formu činnosti a to byla pomoc českým hladovějícím dětem."
To bylo období na konci první světové války. Těžko říct, kolik hladovějících českých dětí České srdce zachránilo. Na toto období vzpomíná pamětnice Františka Jelínková. Následný komentář, který doplňuje tuto vzpomínku, je od exilové historičky Vlasty Valeš, která samozřejmě také pochází z českých zemí:
/Jelínková, Valeš/ "Tam byla velká bída ve Vídni. Tady v Čechách se měli lidi líp. A muži to měli jaksi na starosti, dopsali do vesnic a měst, kolik dětí by si tam rozebrali. - České děti skutečně byly ohroženy bídou až na životě. To byl taky důvod vzniku Českého srdce. Je velice zajímavé, že jeden z jeho hlavních zakladatelů byl básník Josef Svatopluk Machar. Ten právě vydal výzvu: Pomozme českým hladovějícím dětem ve Vídni! A skutečně na jejím základě se rozvinula obrovská akce. Ten spolek měl ohromné množství přispěvatelů a lidí, kteří se zabývali touto pomocí. A nejen pomocí dětem, ale i matkám a opuštěným starým lidem. Už za války, v roce 1918, se poslalo 2300 dětí do českých zemí. Buď k lidem v městech, hlavně se ale posílaly k sedlákům na vesnici, kde se mohly alespoň dosyta najíst a vyběhat na čerstvém vzduchu. Pak po válce ta čísla úžasně stoupala. Takový vrchol byl v r. 1920, kdy bylo na prázdniny posláno dvanáct tisíc dětí."
/Denčevová/ To byla záchrana českých dětí ve Vídni, ke které přispěl krajanský spolek České srdce. Nestihneme projít všechny krajanské komunity ani všechny světadíly. A tak možná alespoň jeden, ten klokaní...
/Štráfeldová/ "My se z té hluboké minulosti ocitnene v současnosti, v Austrálii, kde krajany hodně spojuje rozhlasové vysílání. A tam si na Štědrý den připravují speciální rozhlasové pořady - s pomocí Českého rozhlasu."
Od mikrofonu se loučí Ivana Denčevová a Milena Štráfeldová. Přejeme vám, abyste pěkně prožili letošní vánoční svátky a vše dobré do roku 2013.
