Ve Spojených státech nedávno zemřel český filmový režisér Jiří Weiss
22 hraných filmů a řadu dokumentů má na svém uměleckém kontě režisér Jiří Weiss. K nejslavnějším patří Vlčí jáma s Jiřinou Šejbalovou a Janou Brejchovou. Tento film mu vynesl i cenu kritiky na festivalu v Benátkách. Posrpnový exulant Jiří Weiss nedávno ve Spojených státech ve věku 91 let zemřel.
"Československo byla nádherná země, až to došlo k Mnichovu. Mnichov nás všecky zlomil. Takové momenty, jako byl Mnichov, jsou jednou za století nebo jednou za dvě stě let. Já jsem miloval první republiku, kde byl Karel Čapek, Voskovec a Werich, E. F. Burian, kde byla prostě velká kultura. Byl jsem strašný vlastenec. Já vůbec nechtěl emigrovat, ani když už přišli Němci. Já byl v cizině a vrátil jsem se zpátky. Odešel jsem teprve, když jsem musel. A pak jsem emigroval podruhé, taky když jsem musel. Já byl zuřivý Čech a taky mne otec pojmenoval Jiří. A v tom boji národností jsem se postavil velmi aktivně. Já jsem se zapojil do studentského hnutí a potom do české kultury. Tak vznikly moje první filmy. Pro mne byla kinematografie společenský nástroj. Já jsem se nechtěl vyjadřovat, já jsem chtěl být polnicí."
K velkým nedokončeným projektům patřil dokumentární materiál, který Weiss natáčel za války v Anglii u českých vojáků a exilových politiků. Část použil pro film Věrni zůstaneme, další část nebyla však nikdy, ani po mnoha desítkách let, zpracována. Hovoří filmová historička Karolína Pátková:
"Pan režisér Jiří Weiss v době druhé světové války žil v Anglii, v Londýně, a působil tam pro filmovou skupinu, na které se finančně podílel Jan Masaryk. Takže tam natáčel materiály, které se týkaly Čechů v zahraničí, zejména okruh prezidenta Beneše, různá přijímání a jmenování velvyslanců, ale i oslavy státního svátku 28. října v roce 1941 i v roce 1943. A kromě okruhu prezidenta Beneše působil u našich vojáků, pilotů RAF v roce 1943. V roce 1944 se přesunul do Francie, kde natáčel u naší tankové brigády v Dunkerque. Díky tomu zaznamenal na filmový pás jednak desítky obličejů vojáků, kteří působili v zahraničí, ale i jejich každodenní život, čemu se věnovali, různé výcviky a podobně."
Weiss se nikdy netajil tím, že řadu záběrů pro své dokumenty inscenoval; pro Věrni zůstaneme například bojovou akci českých vojáků bránících pevnost Tobrúk.
Po roce 1968 emigroval znovu a usadil se v USA. Zde se věnoval pedagogické činnosti na filmových školách jako profesor režie a herectví. Počátkem devadesátých let se vrátil k hrané režii snímkem Marta a já, který natočil v německo-francouzské koprodukci v mezinárodním hereckém obsazení. S úspěchem ho představil na řadě festivalů, mimo jiné v Benátkách a Karlových Varech.
